Michal Ševčík se ve své několikadílné eseji ohlédne za dějinami českého (národního) socialismu. Od vzniku České strany národně sociální uplyne 125 let.
Protistátoprávní prohlášení nebyl začátek
Letos bude stále existující Česká strana národně sociální, jako právní a faktická pokračovatelka velké státotvorné strany, slavit 125 let od založení. Je bohužel smutnou připomínkou toho, čím kdysi národně socialistický politický a kulturní proud opravdu byl. Její porevoluční vývoj si necháme na poslední díl tohoto krátkého, třídílného seriálu o jedné z našich nejstarších politických stran. Dovolím si trochu školometského popíchnutí; je nejstarší českou politickou stranou Národní strana (staročeská), Národní strana svobodomyslná (mladočeská), Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, či právě Česká strana národně sociální (nebo také Strana národních dělníků)? Podle čeho hodnotíme onu češskost, historičnost a prvenství, podle historické epochy a roku založení či podle postoje strany ke státnímu právu? Nebo snad podle toho, jestli ještě strana dnes de iure existuje? Odpověď nechám na čtenáři.
Není náhodou, že tyto moje esejistické exkurzy píšu na pozadí debaty, kterou otevřeli čeští levicoví intelektuálové jako Švihlíková, Drulák, Votruba, Keller, Stropnický a další s českým překladem spisu J. C. Michéy Tajnosti levice. Veřejná debata o nutnosti vrátit levici pracujícím a zbavit se různých emancipačních avantgard (v minulosti profesionálních revolucionářů a dnes lidí osvícených postmoderním vzděláním), směřuje de facto k náročnému poznání, že intelektuál není pro poznání dobra a pravdy vybaven o nic lépe než neintelektuál, zejména dnes, kdy mnozí z nás pociťují, že výchova ke kritickému uvažování (nikoliv k ochromujícímu skepticismu) se stává na společenskovědních fakultách vzácností. Řečeno s člověkem, čím větší blb, tím větší pocit neomylnosti.
Národně socialistický proud přinejmenším ve své bohaté minulosti měl svoje určité třídní zázemí (byť profesně rozmanité), které se však nejvíce změnilo po druhé světové válce, kdy do národně socialistické strany vstupovali i někteří exponenti tehdy nově zakázané agrární či národně demokratické pravice (ti ho však zásadně nezměnili, avšak rozšířili o malou část skomírající české buržoazie). Všichni, kteří vědí o českém národním socialismu více, se nespokojí s legendou o vzniku strany pouze v souvislosti s protistátoprávním prohlášením pěti sociálně demokratických poslanců v Říšské radě v březnu 1897. Národní socialismus postupně a dlouze vznikal odspodu a měl pro to několik zcela přirozených důvodů, nutno však přiznat, že tomuto podhoubí v počátcích značně napomáhala Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Význam čtvrtého stavu ve feudálně-buržoazním Rakousku začal velice správně chápat např. Julius Grégr ve své podpoře Josefa Baráka a jeho Dělnických novin – navíc v roce 1867 vchází v účinnost spolčovací s shromažďovací zákon, který dělnictvu umožňuje veřejné politické aktivity. Ale zde se právě naráží na onu „spontaneitu“ či objektivní vývoj, kdy dělnictvo prochází vlastním třídním sebeuvědoměním a necítí potřebu zvláštní pozornosti politické strany, která je považována za reprezentaci městské buržoazie. Není možné opomenout rostoucí emancipaci agrarismu či českého katolicismu. Národní socialisté, krom dělníků, oslovují i úřednictvo a část inteligence. Mladočeši podporovali i jednoho ze zakladatelů národních socialistů, V. J. Klofáče, coby redaktora Národních listů a schopného řečníka. Ale finance jednotlivců z okruhu mladočechů byly vysvětlovány zejména marxistickým dělnictvem jako zaprodanectví kapitálu. První dělnický spolek Oul, založený členem Národní strany F. L. Chleborádem, sloužil zejména jako spolek potravinový. Chleborád se nakonec vyprofiloval jako dělnický vůdce. Můžeme říct, že od 60. do 90. let 19. století zde vedle sebe existovaly dva základní proudy dělnického hnutí; menší, nemarxistický propojený s byrokratickým a učitelským živlem a větší založený na marxistickém učení a spojení s rakouskou sociální demokracií.
90. léta 19. století byla ve znamení vyostření této dichotomie. Zde se naléhavě setkává snaha o spojení národního a sociálního principu a zároveň možnosti samostatné artikulace své vlastní teorie a osudu ve spojení s českým národem na jedné straně a na straně druhé o „adopci“ cílů a požadavků austromarxistické rakouské sociální demokracie. Je příznačné, že brožurka s názvem Manifest komunistické strany je dělnictvu známá, ale stěžejní Marxovo dílo Kapitál překládá až Theodor Šmeral (bratr Bohumíra Šmerala) a vydává jej dvousvazkově v roce 1912 a 1914. Sociální demokracie se musí spoléhat, tedy co se hlavní teorie týče, na němčinu a poskytovat českým sociálním demokratům výňatky a částečné překlady z díla až prakticky do vydání druhého svazku Kapitálu v roce 1914! Není však třeba zastírat, že národní socialisté opravdu nebyli jen stranou dělníků, zde je právě onen topos nepřátelství sociální demokracie. Živnostníci byli nuceni hledat svoje politické zastání rovněž, podobně jako městská byrokracie a inteligence (hledání společných kulturních zájmů s městskou buržoazií organizované v mladočeské straně bylo velice problematické, spojení však nacházeli v boji za státní právo), protože dopady kapitalistické velkovýroby drtily i tyto sociální složky. Není vlastně historickým paradoxem skutečnost, že „vlnu nacionálního štvaní proti beznárodním socialistům“, jak uváděla marxleninská tuzemská historiografie, způsobily nacionální nálady v německé části rakouské sociální demokracie. České národní dělnictvo a jeho vyjádření nově skrz politickou stranu není ničím jiným, než neochotou českých národních socialistů se smířit s dalším poněmčováním sociální demokracie a ustupováním těmto tendencím z řad českých sociálních demokratů v podobě završení tzv. protistátoprávního prohlášení poslanců Cingra, Vrátného, Hybeše, Steinera a Bernera, kde třídní a internacionální aspekt měl vyznít jako protest proti nacionalismu českých buržoazních stran. Zde v tomto momentu, tj. 30. 3. 1897, vidí národní dělníci nutnost svého samostatného působení, které je možné pouze v nezávislosti na sociální demokracii. Zde se také setkáváme s obranně národoveckým postojem části českého dělnictva, které je opravdovou odpovědí na hrozbu německé nacionalizace českého dělnického hnutí. Národní socialisté od svého založení dne 4. dubna 1897 po celou dobu svojí existence museli ostatním socialistům vysvětlovat svoje pragmatické a dočasné spojení s národoveckou buržoazií. Nejvíce práce si národní socialisté dali s rozlišováním svého sociálního vlastenectví či vlasteneckého socialismu s pozdějším buržoazním národovectvím např. národně demokratickým.
(Malý) český člověk je termín, který rozpracovává národně socialistický politik a sociolog Otakar Machotka ve svých textech. Pro pochopení třídních zápasů své doby je tento fenomén naprosto zásadní. Karel Čapek popisoval prostého člověka jako někoho, kdo nedisponuje politickým či ekonomickým vlivem. V tomto prostoru se setkává jak živnostník, tak dělník či kvalifikovaný řadový státní zaměstnanec. To jsou přesně ty profese, které národní socialisté vnímali jako hlavní oporu českého národa z hlediska početnosti a zároveň jejich potřeb se bránit kořistnictví velkokapitálu. Třídní hledisko chápali jako nutnost větší části národa se bránit menším, ale výrazně ekonomicky a politicky mocnějším skupinám buržoazie. Tato národně sociální politika, ale na rozdíl od sociální demokracie, neměla být vedena pouze skrze stát. Počáteční socialismus národních socialistů měl vyrůstat právě ze spojení dělníků rukou a hlav (inteligence a dělnictva, které jsou „rdoušeny lichvářským velkokapitálem“). Radikální vymezování se vůči velkokapitálu, který národní socialisté vnímali rovněž nacionální optikou, tudíž vymezování se proti německé a židovské buržoazii, nás v jejich tehdejší rétorice nijak nepřekvapí či nepohorší. Politika státu má umožňovat, aby mohl socialismus růst organicky a svépomocně. Proto se Klofáč a národní socialisté hlásili k odborářskému a svépomocnému socialismu, jehož cílem není marxistické církevnictví a materialismus, nýbrž řešení hospodářské bezmocnosti neburžoazních složek obyvatelstva dává prostor pro realizaci cílů duchovních a duševních.
Můžeme říct, že za vznikem národně socialistického hnutí stojí čeští lidé s nedůvěrou v klerikalismus (jehož nápodobu u marxismu rozpoznali dávno před C. Schmittem či E. Voegelinem) a velkokapitál. Většina z těchto lidí trvale žila v existenční nejistotě a byla z různých socioekonomických poměrů. Co však bylo jednotícím faktorem a distinkcí vůči sociální demokracii byl fakt, že většina těchto lidí bojovala proti politickým omezením možností sociálního vzestupu. Sociální vzestup si však nespojovali se spuštěním proletářské revoluce, nýbrž sociálními reformami, které vytvoří nové sociální pole pro samostatnost a soběstačnost, přičemž stát nebyl chápán národními socialisty jako jediný instrument těchto reforem. Nebylo třeba rodit nového člověka, nýbrž nové prostředí pro člověka.