Ukázka: Kniha Ilony Švihlíkové a Konstantinose Tsivose Řecká tragédie sleduje příčiny, průběh a důsledky finanční krize v reáliích Řecka. Kniha nyní vychází jako e-kniha.
Referendum, OXI[1] a podvolení
Po pěti měsících vyjednávání o změně podmínek mezi Řeckem a Trojkou, která k ničemu nevedla (a ani vést, vzhledem k mocenské konstelaci, nemohla), se řecký premiér Tsipras rozhodl pro vyhlášení referenda k podmínkám věřitelů.[2]
Finále „vyjednávání“ se uskutečnilo v pátek 26. června 2015 s poslední „nabídkou“ věřitelské Trojky, která zahrnovala ultimátum „ber, nebo běž“ (tj. take i tor leave it). Toto ultimátum zahrnovalo změnu penzijního systému, nový režim DPH či snížení daní firmám – a za to pokračování záchrany na dalších pět měsíců ve výši 15,5 mld. eur.[3] Jenže pak přišel Tsiprasův pokyn ohledně ukončení vyjednávání s tím, že k podmínkám věřitelů svolá referendum na 5. července. Začalo se tedy připravovat referendum – první za posledních čtyřicet let. Nejasné přitom bylo, zda se bude či nebude prodlužovat lhůta ke splacení (končící 30. června, v úterý) a co bude po ní. Objevily se také interpretace (např. M. Schultz, předseda Evropského parlamentu), že opuštění eurozóny znamená opuštění EU jako takové.[4]
Spolu s vyhlášením referenda se Řecko ocitlo v pasti několika lhůt a problémů. Svolané referendum mělo sloužit k odmítnutí typu hospodářské politiky. Oficiální prohlášení premiéra Tsiprase bylo podporovat NE (tedy OXI).[5] Nepřekvapí, že představitelé eurozóny semknutě referendum interpretovali jako buď, anebo: tj. buď Řecko přijme požadavky Trojky, nebo ať vypadne z eurozóny. To byl koneckonců jejich konstantní postoj, který zesílil spolu s tím, když byla v Řecko zvolena SYRIZA jako „nepřátelský, cizí“ element.
Vydírání Řecka okomentoval např. i Joseph Stiglitz,[6] který přímo hovoří o tom, že se v posledních červnových dnech roku 2015 dobře ukázalo, že nejde ani o ekonomiku, ani o peníze, ale o moc a demokracii. Stiglitz se například pozastavoval nad tlakem k primárnímu přebytku rozpočtu ve výši 3,5 %, což je mimo jakoukoliv ekonomickou realitu. Přesto (nebo možná právě proto) byla Trojka u toho cíle „pevná“. Stiglitz upozorňuje také na to, že demokracie pro ustavení eura nebyla jaksi potřebná – když už se někdo občanů zeptal, jako např. Švédové, občané se rozhodli účast v měnové unii odmítnout. Stiglitz sám na konci článku uvádí, že ví, jak by hlasoval (NE), ale očividně značně podcenil vydírací schopnosti Trojky, včetně ECB.
Klíčovou roli v dramatu sehrála ECB a její rozhodnutí, zda dále řeckým bankám poskytovat tzv. ELA (neboli emergency liquidity assistance).[7] Tato skutečnost znovu ukázala, co to znamená, když země není měnový suverén a je odkázána na zahraniční centrální banku. Je logické, že ukončení poskytování nouzové likvidity je spojeno se zavřením bank, kapitálovými kontrolami a v případě ofenzivního scénáře také s přechodem na vlastní měnu, resp. poukázky státu.
Pokud by bylo bývalo k takovému scénáři včetně posledního kroku došlo, pak by tím bylo Řecko „de facto“ vyhozeno z eurozóny, i když k tomuto kroku neexistoval tehdy ani nyní žádný oficiální postup.
Nikam by ovšem nezmizel problém neudržitelného řeckého dluhu, resp. v červnu a červenci 2015 spíše akutnost situace daná další splátkou. Řecko 30. června 2015 nezaplatilo, takže se ocitlo (de facto znovu) v defaultu.[8]
Jak se blížilo referendum, ECB[9] omezila nouzovou pomoc pro řecké banky v reakci na rostoucí výběry hotovosti z bankomatů. ECB údajně revidovala tzv. ELA (emergency liquidity assistance) s tím, jak se blížil 30. červen, tj. kdy vypršela platnost dosavadního záchranného programu a byly splatné závazky vůči MMF. ELA se pohybovala pod 89 mld. eur, přičemž ji ECB odmítla navýšit o dalších 6 mld. eur tak, aby se zmenšil tlak na odliv depozit ze země.
ECB od počátku dávala jasně najevo, co si myslí o nové řecké vládě. Již v únoru 2015 odstřihla řecké banky od standardních refinančních operací. Řecké banky se tak dostaly ještě do obtížnější pozice, neboť musely spoléhat na financování přes Řeckou centrální banku.[10]
Tento postup vedl nakonec k zavření řeckých bank a zavedení limitů pro výběry z bankomatů ve výši 60 eur za den. Již v neděli 29. června, tj. týden před referendem, se očekávalo, že banky budou zavřené celý týden.
Po krátké kampani před referendem, během níž – připomeňme – již byly zavřené banky a omezen výběr z bankomatů – opakovali představitelé EU neustále, že slovo NE znamená odchod Řeků z EU.[11] Navzdory této masáži NE – OXI – jasně a drtivě zvítězilo. Účast překročila 60 %, přičemž OXI, tedy odmítnutí podmínek věřitelů, obdrželo více než 61 % hlasů. Řekové hlasovali na základě materiálu Reforms for the completion of the current programme and beyond.[12]
Přestože byla kampaň krátká, případné ANO či NE byly interpretovány různými způsoby. Premiér Tsipras (alespoň oficiálně, viz dále rozhovor s Varufakisem) argumentoval, že hlasité NE bude znamenat posílení řecké vyjednávací pozice a že se jedná o odmítnutí politiky austerity.
Jiná uskupení, bojující za ANO, naopak referendum interpretovala jako referendum o setrvání v eurozóně i v samotné EU, což odpovídalo interpretaci zástupců věřitelů. Tlak na Řeky, aby volili ANO, byl skutečně enormní, a média hlavního proudu[13] se předháněla ve vytváření apokalypsy, která se na Řeky přiřítí, pokud podmínky věřitelů v referendu odmítnou. Z politických stran ANO podpořily Nová demokracie a PASOK, za NE se postavil koaliční ANEL, ale také komunistická strana a Zlatý úsvit.
V souvislosti s referendem se (znovu) objevil návrh německého ministra financí Schäubleho, aby bylo Řecko „dočasně“ z eurozóny vyloučeno a vyřešilo si do pěti let problém svého dluhu.
Jak ale již dnes víme, premiér Tsipras po referendu nakonec přistoupil na ještě horší podmínky Trojky,[14] což vyvolalo nejen veřejné pobouření, ale také další změny na politické scéně – včetně odchodu Varufakise do opozice a jeho následné hledání platformy odporu např. s Oskarem Lafontainem, rozpad SYRIZY, ale i vyvolání předčasných voleb, ve kterých ovšem Tsipras opětovně zvítězil a ještě se zbavil oponentů v SYRIZE
16. července, tedy jen jedenáct dní po referendu, které jasně řeklo NE podmínkám věřitelů, řecký parlament schválil sadu úsporných opatření [15]tak, aby mohla začít jednání o třetím bailout ve výši 86 mld. eur. Vláda SYRIZY tak zradila sama sebe, svůj program a také – řecký lid.
Dokonce i nelevicový, neprogresivní tisk hodnotil zacházení s Řeckem ostrými slovy,[16] která ukazují, že Řecko není suverénní zemí, ale protektorátem. Fond na privatizaci řeckých aktiv ve výši 50 mld. eur byl postaven mimo kontrolu Athén, například Wall Street Journal psal, že externí kontrola nad finančními záležitostmi Athén je taková, že by ji zatím žádná ze „zachráněných“ zemí eurozóny nemohla přetrpět, a uvádí, že Evropa si vyžádala úplnou řeckou kapitulaci. Financial Times program ohodnotil jako „nejvtíravější ekonomický dohled, který byl kdy v EU přijat“. Běžně se psalo a hovořilo o Řecku jako o protektorátu zahraničních sil. Tsipras byl podle některých na „jednání“ ukřižován, Varufakis hovořil o mentálním waterboardingu. Paul Krugman uvedl, že „vzdát se není pro Německo dost, oni požadovali změnu režimu a totální ponížení“. Stejný americký ekonom rovněž uvedl, že „požadavky kladené na Řecko byly hnány čistou pomstychtivostí, celkovým zničením národní suverenity a žádnou nadějí na úlevu“. Lekce z červencových dnů 2016 pro něj znamenala, že být členem eurozóny znamená, že „věřitelé mohou zničit vaši ekonomiku, když vybočíte z řady“.
Není ovšem pravda, že by snad řecké rozhodnutí o uspořádání referenda, ale především odmítnutí „záchranného programu věřitelů“ přivítali jen stoupenci radikální levice. Mezi podporovatele tohoto postupu patřil i komentátor Financial Times Wolfgang Münchau[17], a to přestože si uvědomoval, že od osudné středy[18] bude Řecko bez přístupu k trhům. Münchau zdůraznil, že program navržený věřiteli by řeckou recesi prodloužil o roky, a přímo ho přirovnal k „Dantovu peklu“, které by vedlo k naprosté ekonomické destrukci Řecka. Münchau také správně tipoval, že zasáhne ECB a začne omezovat likviditu pro Řecko přes tzv. ELA (emergency liquidity assistance). Münchau počítal se zavedením kapitálových kontrol. Jeho omyl ovšem spočíval v tom, že řecká vláda zavede paralelní měnu, v níž bude vyplácet mzdy a penze, což nakonec povede k řeckému odchodu z eurozóny (Grexit).
Münchau si poté, co byl Tsipras „mučen“ a donucen k podepsání třetího memoranda, nebral servítky, když tvrdil, že eurozóna byla svými brutálními věřiteli zničena, neboť ji již nelze považovat za další krok k demokratické (!) politické unii. Hlavní podle něj nebylo ani totální ponížení Tsiprase (a především Řecka), ale návrh německého ministra financí Schäubleho ohledně „časově omezeného exitu Řecka z eurozóny“.[19]
O eurozóně po řecké kapitulaci Münchau uvádí: „Degradovali eurozónu na toxický systém fixních kurzů se sdílenou jednou měnou provozovanou v zájmu Německa a drženou pohromadě výhrůžkou absolutní bídy pro ty, kteří se opováží kritizovat současný řád. To nejlepší, co se může o tom víkendu říci, je ta brutální upřímnost těch, kteří spáchali změnu režimu.“
Může si snad někdo myslet, pokračuje Münchau, že ekonomický program, pro který vláda nemá žádný mandát, který byl přímo odmítnut v referendu a který byl vynucen čirým politickým vydíráním, snad může vůbec fungovat?
Münchau navíc dobře předvídal negativní obrat vůči euru u veřejnosti, zejména v případě Itálie (kde působení eura označuje za katastrofu), ale také u Finska.
Známý americký novinář Greg Palast považoval návrhy SYRIZY od počátku za naivní a fantazijní. Hned po řeckých volbách na začátku roku 2015 na otázku, co by vzkázal řeckému premiérovi Tsiprasovi, uvedl:
„Nelži. Neříkej lidem, že ty můžeš Němcům říci ‚Ne, my nebudeme akceptovat více austerity, vyšší nezaměstnanost, více škrtů v penzích a platech a vládních službách a tak a zároveň zůstaneme v eurozóně.‘ To je lež. Jestli chcete používat německou měnu, pak jste pod kontrolou německého ministra financí. A tak se rozhodni: Chceš být v eurozóně, nebo chceš zachránit Řecko? V tomto bodě nemůžeš mít obojí. Nemůžeš říct, že chceš eliminovat nemoc austerity, že nechceš lepru, ale zároveň chceš zůstat v kolonii lepry. Nemůžeš zůstat v eurozóně. A musíš být upřímný, protože nebudeš schopen říct Evropě či ministru financí Německa, Wolfgangu Schäublemu, který kontroluje finance tvé země, aby šel k čertu, a zároveň, ale chceme tvou měnu.“[20]
Velmi zajímavé a poučné jsou závěry, které nabízí Varufakis v rozhovoru, který hodnotí období vlády SYRIZY a následně její kapitulaci před věřiteli.[21] Varufakis nejprve specifikuje cíle, které si spolu s budoucím premiérem Tsiprasem stanovili. Ty se týkaly restrukturalizace dluhu, která by Řecku umožnila vrátit se na finanční trhy, středně- až dlouhodobý primární přebytek rozpočtu pod 1,5 % HDP, vytvoření Rozvojové banky, vytvoření „špatné banky“ k vyčištění bank od úvěrů a selhání, hluboké reformy v oblasti daňové správy, veřejných zakázek apod.
Varufakis zdůrazňuje, že Trojka se od počátku snažila SYRIZU ponížit a ukázat jí i všem ostatním zemím eurozóny, že odpor k jejím programům nemá šanci na úspěch. Obzvláště nenávistný byl v tomto ohledu německý ministr financí Schäuble.[22] Varufakis si byl také vědom toho, jak je nejspíš bude Trojka vydírat – měl pravdu, když odhadl, že to bude přes zinscenovaný run na banky a zastavení likvidity od ECB. Proto měl v záloze zvláštní „zbraně“, jak je nazývá, které zahrnovaly mimo jiné vytvoření paralelního platebního systému a ovládnutí Řecké centrální banky (resp. nahrazení jejího guvernéra). K ukotvení pozice měl sloužit relativně umírněný Plán pro Řecko jako ukázka opozice vůči memorandu a samozřejmě odolnost vůči extrémnímu tlaku, kterému bude SYRIZA čelit.
Jenže Trojce se podařilo zviklat premiéra Tsiprase s tím, že problémem je Varufakis. Trojka, konkrétně Jeroen Dijsselbloem[23], navrhovala, aby byl ministr financí poněkud upozaděn. Tsipras se následně domníval, že tímto způsobem dosáhne změkčení cíle primárního přebytku, což Varufakisovu taktiku zcela anulovalo. To, že Tsipras ustupoval už v dubnu, pro Trojku znamenalo, že má vyhráno. Když byly 30. června zavřeny banky, trval Varufakis na okamžitém přechodu k plánu „zbraní“, což ovšem premiér Tsipras vetoval.
Varufakis dále soudí (a není sám, viz rozpačité angažmá MMF), že tzv. třetí memorandum bylo předurčeno k selhání. Jeho hlavním cílem bylo ponížit Tsiprase a celou SYRIZU. Varufakis pro ilustraci uvádí několik opatření: např. farmáři budou muset zaplatit daně jak zpětně, tak i platit předem, totéž bude platit pro malé obchodníky, obchodníci budou mít daň z obratu ve výši 26 % a opět budou muset zaplatit daně předem. Je navíc naivní se domnívat, že vláda má nějaký manévrovací prostor, kterým „cosi uhraje“. Po červencové kapitulaci má podle Varufakise Trojka kompletní kontrolu nad bojem proti daňovým únikům, nad bankami, statistikou, veřejnými aktivy apod.
Klaus Regling, ředitel ESM, navíc opakovaně potvrdil, že Řecko žádnou dluhovou úlevu nepotřebuje. Jak Varufakis specifikuje, Regling hovoří obvykle za německou vládu. A právě zde bylo možno v září 2016 začít pozorovat zajímavé „posuny“.
Poznámky:
[1] OXI, čti ochi, psáno takto řeckou alfabetou znamená NE.
[2] Rozdíly mezi řeckou pozic a Trojkou se projevovaly téměř ve všech tématech, např. v dosažení primárního přebytku a jeho výši, řecká vláda navrhla zavedení solidární daně, více sazeb DPH na sociálně citlivé položky, věřitelé také tlačili na reformu penzijního systému, rozsáhlý privatizační program atd. Viz Greece fails to agree with creditors, prepares for elections. Greek Reporter. 4. 6. 2015. http://www.grreporter.info/en/greece_fails_agree_creditors_prepares_elections/12798
[3] Tsipras’s shock call for vote on Greek bailout sets day of destiny for Europe. The Guardian. 27. 6. 2015. https://www.theguardian.com/world/2015/jun/27/greece-bailout-referendum-ramps-up-eurozone-crisis
[4] Je třeba také uvést, že Spojené státy tlačily na evropské partnery, aby byly k Řecku mírnější. Někteří vyjadřovali své obavy z toho, že by Řecko, zejména pod vládou SYRIZY, mohlo přejít „do ruského tábora“.
[5] Což později korigoval Varufakis, viz další části.
[6] Stiglitz, J. Europe’s attack on Greek democracy. Project Syndicate. 29. 6. 2015. https://www.project-syndicate.org/commentary/greece-referendum-troika-eurozone-by-joseph-e–stiglitz-2015-06
[7] A jak upozorňuje např. Foreign Affairs, ECB omezováním likvidity pro řecké banky porušila svůj vlastní status a zachovala se tedy jako součást Trojky. Viz: Blyth, M. A pain in the Athens. Foreign Affairs. 7. 7. 2015. https://www.foreignaffairs.com/articles/greece/2015-07-07/pain-athens
[8] Poněkud odlišný názor prezentoval Paul de Grauwe, významný belgický ekonom, který se dlouhodobě věnuje otázkám eura. Ještě před referendem v roce 2015 došel k názoru, že Řecko je solventní, tj. že jeho dluh není takovým problémem, kdyby řecká ekonomika rostla (čímž také kritizoval politiku austerity). Jako hlavní problém viděl omezení likvidity ze strany ECB. Domnívá se proto, že ECB „mylně“ ohodnotila situaci, a proto omezila likviditu pro řecké banky a způsobila tak zcela zbytečnou bankovní krizi. De Grauwe, P. Greece is solvent, but illiquid. VOX – CEPR. 3. 7. 2015. http://voxeu.org/article/greece-solvent-illiquid-policy-implications
[9] ECB freezes Greek emergency bank aid referendum looms. Bloomberg. 28. 6. 2015. http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-06-28/ecb-freezes-greek-emergency-bank-aid-as-referendum-raises-risk
[10] A za vyšší úroky samozřejmě. Mark Weisbrot se domnívá, že ECB se v rámci Trojky zapojila do snah poškodit co nejvíce řeckou ekonomiku již během jednání vlády SYRIZY s věřiteli tak, aby snížila její podporu a nakonec ji nahradila. Což nás opět vrací k otázce změny režimu. https://andrewgavinmarshall.com/2015/07/16/blaming-the-victim-greece-is-a-nation-under-occupation/
[11] Objevila se také řada obav ohledně legitimity referenda – jednak podkladů, které byly k hlasování vybrány, protože nezahrnovaly aktuálnější dokument Trojky, který byl ovšem následně stáhnut, či otázky, zda je možné pořádat referendum k fiskálním otázkám.
[12] Viz zde: http://www.referendum2015gov.gr/wp-content/uploads/2015/06/REFORMS-FOR-COMPLETION-OF-CURRENT-PROGRAM-1.pdf
[13] K NE se ovšem přidali takoví ekonomové jako Stiglitz, Krugman, Piketty či Galbraith.
[14] Čímž doslova popřel všechny volební sliby, které dal.
[15] Angela Merkelová o těchto krocích hovořila jako o „obnovení důvěry“.
[16] Následující citáty a rozbor, viz Marshall, A. G. Blaming the victim: Greece is a nation under occupation. 17. 7. 2015. https://andrewgavinmarshall.com/2015/07/16/blaming-the-victim-greece-is-a-nation-under-occupation/
[17] Münchau, W.: Failure to agree to bailout increases probability of Grexit, Financial Times. http://www.ft.com/cms/s/0/e38a452e-26f2-11e5-bd83-71cb60e8f08c.html#ixzz3fnHSF9iV
[18] Tj. po 30. 6., kdy vypršel deadline, což bylo úterý.
[19] Münchau přímo uvádí, že už slyšel hodně šílených nápadů a tenhle k nim rozhodně patří. Münchau, W. Greece’s brutal creditors have demolished the eurozone project. Financial Times.
[20] Nevradakis, M. Palast to Syriza: Don’t lie, it’s impossible to end austerity within Eurozone. Truth – out. 26. 2. 2015. http://www.truth-out.org/news/item/29260-palast-to-syriza-don-t-lie-it-s-impossible-to-end-austerity-within-the-eurozone
[21] Varufakis, J. What happened in Greece – what was possible – what is a feasible Europe-wide programme now? Interviewed by Haris Golemis. The Enigma of Europe, transform!, 2016, s. 45–49.
[23] J. Dijsselbloem je nizozemský politik, předseda euroskupiny a jeden z těch, kteří vykonávali na Řecko nátlak, který snese srovnání s vydíráním.
Další informace najdete ZDE