Ladislav Zelinka se zamýšlí nad současnými perspektivami a údělem klasické levice či takzvané levice bez přívlastků.
Terminologické dělení na levici, střed a pravici vzniklo v období francouzské revoluce a s různými mutacemi přetrvalo až do dneška. Při hodně velkém zjednodušení lze toto schéma odvinout od dvou základních názorových poloh – konservativismu a progresivismu. Konservativismus (pravice) staví na zachování stávajícího společenského řádu, progresivismus (levice) na jeho překonání, nahrazení něčím jiným, pokrokovějším. Protože nejde jen o tyto dva samostatné body, nýbrž o celou škálu mezi nimi i vně nich (krajní pravice, krajní levice), jsou tu i další podskupiny tvořené jejich prolínáním. Z hlediska volebních preferencí jsou v současnosti nejvýznamnější dvě z nich – na levici tzv. „umírněná levice“ či „levý střed“, na pravici pak tzv. liberálové. Obě skupiny spojuje to, že nechtějí měnit stávající společenský řád (společensko-ekonomickou formaci); rozděluje je to, jak chtějí tuto stávající formaci dále rozvíjet. Umírněná levice vidí cestu v posilování role státu a v přerozdělování; liberální pravice v přesném opaku (v minimalizaci role státu a tím i přerozdělovacích procesů).
V tomto jednorozměrném modelu jsou napravo od liberálů umisťováni klasičtí „konzervativci“, pro které je i liberalismus příliš „do větru“, neboť v jejich pojetí není základem „volnost a svoboda“, nýbrž hlavně „morálka a tradiční hodnoty“. Dále doprava bychom pak v tomto modelu našli tzv. extrémní pravici, jež je připravena „volnost a svobodu“ zcela nebo zčásti obětovat na oltář svých „hodnot“, jež však už nemusejí být ani morální, ani tradiční. Obdobná situace je na extrémní levici, pro niž je překonání stávajícího společenského řádu cílem samo o sobě, bez ohledu na transakční náklady („cenu“ revoluce) a na uživatelskou přívětivost či nepřívětivost stavu, nastalého po změně řádu.
Vzhledem k prostotě a tím i přehlednosti jednorozměrného modelu si pozorný čtenář zajisté povšiml, že nám zde zbyla mezera mezi levým středem na jedné straně a mezi extrémní levicí na straně druhé. Sem (do té mezery) je umisťována tzv. klasická levice (levice bez přívlastků) – politický směr, jehož cílem je stávající společenský řád změnit a nahradit jiným, vývojově vyšším řádem, který v důsledku lepšího uspořádání vztahů mezi lidmi přinese vyšší efektivitu jejich ekonomické činnosti i vyšší kvalitu jejich vzájemných vztahů (méně ekonomické nutnosti a více lidské svobody a spokojenosti). V tomto cílovém vymezení je však zakopaný pes, ba dokonce (vzhledem k propastnosti stávajících problémů klasické levice) spíše nějaký maxipes, neřkuli obří vlkodlak. O čem že to mluvím?
Celá část jednorozměrného modelu od levého středu po extrémní pravici nemá ontologický problém týkající se nejobecnějšího fungování lidského světa. Stávající uspořádání je pro ni bazálně v pořádku, spory jsou jen o míru důrazu na tu či onu jevovou stránku nebo o optimální formu realizace záměrů. Další část modelu – extrémní levice a vše nalevo od ní (je-li tam ještě něco) také nevnímá ontologii jako základní a nejpalčivější problém. Pokud je jasno, že stávající řád je špatný a je třeba jej svrhnout, není nutno u toho příliš myslet.
Pouze klasická levice je na kompaktním a silném ontologickém modelu nyní zcela závislá. Pouze pro ni je to „conditio sine qua non“ (nevyhnutelná podmínka). Má-li totiž být stávající řád nahrazen vývojově vyšším (pokrokovějším, spravedlivějším) uspořádáním, není možné (na rozdíl od extrémní levice) jenom ničit a svrhávat, ale je zejména zapotřebí dostatečně identifikovat kýžený cílový stav a kroky k němu vedoucí. Klasická levice totiž – na rozdíl od levice extrémní – příliš nepočítá s tím, že po svržení starého řádu vznikne nové, lepší uspořádání jen tak samo od sebe (automaticky).
Totéž lze vyjádřit i jinak. Zatímco levý střed a celá pravice si vystačí s minulostí, kterou je jenom nutno tou či onou formou extrapolovat do budoucna bez kvalitativních změn (a extrémní levice se chce od té samé minulosti a přítomnosti „odstřihnout“, ať to stojí, co to stojí), klasická levice je rukojmím konstruktivní budoucnosti. Ale ne jakékoli – jde o budoucnost kvalitativně lepší než minulost (a současnost), k níž se má lidstvo dobrat za cenu minimálních „nutných transakčních nákladů“.
Takovýto dějinný manévr však není možný bez opravdu kvalitní, komplexní a vnitřně koherentní teorie. A nejde jen o podmínku logistickou – vzpomínám na pasáž z knihy L. Carolla „Alenka v říši divů“, kde se Alenka ptá kočky Šklíby: „Kudy vede cesta?“ a kočka odpovídá. „To záleží na tom, kam se chcete dostat“. Jde totiž zároveň i o podmínku politické realizovatelnosti. Pokud mají lidé chtít (a provést) změnu, potřebují mít nejenom jistotu ohledně toho, od čeho chtějí odejít, nýbrž i (alespoň přiměřenou) jistotu ohledně toho, kam vlastně jdou, resp. mají dojít. Toho se bez kompaktního modelu nedá dosáhnout. Nestačí jej nahrazovat neprovázanými dílčími cíly nebo jen nějakými pocity sympatií či antipatií. Důsledná levicová politika ze své podstaty nemůže být založena jenom na emocích, není to žádná volba královny krásy, nýbrž namáhavá vědecko-aplikační práce.
Ano, už slyším všechny ty hlasy, jež varují před hrozbou jediné pravdy, jediného správného vědeckého názoru, před hrozbou, která začíná revolučním zápalem a končí ve výslechové místnosti NKVD kdesi na Lubjance… Ale tak to není, takhle to (jak ukázala minulá skutečnost) fungovat nemůže. Komplexnost a kompaktnost teorie neznamená nemožnost alternativ – nemožnost různých modelů, řešících stejný problém. Naopak, tato alternativnost je nejen žádoucí, nýbrž i nutnou. Protože žádná, sebeosvícenější teorie pracující s budoucností, nemůže ze své povahy mít absolutní a věčný „patent na rozum“. Protože pro budoucnost platí – stejně jako pro paternitu: Mater semper certa, pater semper incertus (est).
Pro přesnost je třeba zmínit, že dokud existovala světová socialistická soustava, byla sice potřeba nosné teorie (v té době marxismu-leninismu) verbálně neustále zdůrazňována až do omrzení, ale ve skutečnosti se namísto ní v ideologické oblasti využívalo demonstrování oné kýžené budoucnosti na příkladech z praxe reálného socialismu. Teprve po rozpadu socialistického tábora se ukázalo, nakolik byla péče o rozvoj nosné teorie zanedbána a jak moc nyní chybí.
Tomu odpovídají i mizerné volební výsledky levice v současnosti, potvrzující že praktické příklady Kuby či Venezuely moc netáhnou (a to nemluvím o Číně, Vietnamu nebo dokonce o Severní Koreji). A atraktivní teorie, která by se dala použít místo nich, nějak není k mání. Klasický marxismus byl nejprve přizpůsoben praktickým potřebám SSSR a po jeho rozpadu opuštěn jako již zastaralý a přežilý, jeho „nesovětské“ větve se dlouhou dobu nerozvíjely vůbec. Žádný systémový „upgrade“ nebo nějaké nové komplexní učení, vyrůstající z jeho základů, není po ruce. Zatímco pravice si v současnosti svá témata může aktivně vybírat, na levici jen pasivně zbývají jako drobty ze stolu. Je smutné, že stranám, jejichž agendou dříve bylo kvalitativně a komplexně proměnit celý svět v cosi vyššího a lepšího, nyní zůstaly jen oči pro pláč a témata jako podpora:
- vyššího přerozdělování,
- militantního ekologismu,
- stále marginálnějších lidsko-právních menšin.
Být nalevo nebylo nikdy žádné terno. Platilo to v dominantně „pravácké“ lidské společnosti odedávna. Ne náhodou umístil evangelista Lukáš nepolepšitelného lotra (Gesmase/Gestase) na levici, zatímco polepšeného Dismase napravo. Ale to není žádná omluva ani výmluva. Na levici je zkrátka potřeba více myslet a více pracovat. A to ve dvou rovinách, z nichž první je zaměření praktické každodenní politiky do doby, než spontánně vzniknuvší revoluční situace načrtne itinerář sama. Ta doba může být dlouhá a neveselá. Je na mistrech praktické politiky, aby pro toto období aktivně vybírali témata, jež jsou celosvětového levicového hnutí hodna.
Druhá rovina je naproti tomu zcela fatálně dána – jde o poctivou, neošizenou práci na nosné levicové teorii. To je ovšem daleko větší dřina, neboť současný trend v oblasti společenských věd nepřeje komplexním (všeobjímajícím) učením. A nejen to – celý systém jejich podpory a financování tlačí spíše k fragmentaci na stále užší, dílčí témata. Možná to vede k vyšší přesnosti, ale nový svět se s tím vybudovat nedá. Takže nového Kanta, Hegela či Marxe nám asi nikde přes noc nevychovají a pokud by někde náhodou spadl s nebe, nechá se zplanět. Cesta z této slepé uličky by mohla spočívat v podpoře vzniku „kolektivního Marxe“ obdobným způsobem, jako fungovala skupina matematiků, publikujících pod společným pseudonymem „Nicolas Bourbaki“. Stávající úroveň vzájemné komunikace prostřednitvím výpočetní techniky to umožňuje bez nutnosti přemisťování osob a vytváření „kamenné“ základny pro jejich práci.
Nebude to jednoduché a na rozdíl od lotra na pravici nám nikdo nedá slib „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“. Ale myslím, že to bude stát za to.
Nedopatřením jsme u tohoto textu uvedli špatné jméno autora. Je jím Ladislav Zelenka. Omlouváme se.
Text byl napsán pro transform!europe.
Ilustrační foto: Autor – GFreihalter CC BY-SA 3.0.