Rumunský spisovatel Vasile Ernu reflektuje důsledky postkomunistické transformace v kontextu války na Ukrajině a popisuje zkušenost svojí generace poražených.
Moje generace, sám ji nazývám „děti divokého psa (dinga)“, poslední generace sovětských dětí – byla možná nejliberálnější generací Východu. Spisovatel naší generace Viktor Pelevin ji nazval Generace P – jako Pepsi. Brzy se však změnila v „generaci kanibalů“.
Ale vezměme to popořadě: 10. dubna 1988 Michail Gorbačov navrhl omezit a zničit jaderné zbraně. Na počest této události byla vyrobena mince, jejíž jednou stranou byl sovětský rubl a druhou stranou americký dolar. Jednalo se o minci vyrobenou ze zničených jaderných raket a vyrobenou z velmi lehké slitiny. Je 2,5krát lehčí než stříbro. „Když ji držíte v ruce, máte zvláštní pocit. Čekáte, že bude těžší, ale připadá vám jako husí brk,“ řekl mi přítel.
Takový byl náš liberalismus: částečně sovětský, částečně americký, zanechává ve vás pocit, že je velmi těžký, těžko zničitelný, ale je jako chmýří, které rozfoukaly větry dějin. Za třicet let se naše generace změnila z nejliberálnější na snad nejkonzervativnější – přepadl nás bezuzdný revanšismus. A obávám se, že je to revanšismus mnohem hlubší než ten východní. Mince má dvě tváře.
V roce 1988 jsme my, děti perestrojky, byli liberálnější než Západ, američtější než Američané – věřili jsme jejich hodnotám natolik, že jsme vyděsili dokonce i je. Dávali jsme jim nejen zemi našich rodičů a prarodičů, nejen své duše – ale i budoucnost. Naše budoucnost byla jejich budoucností: nabízeli jsme jim ji s mystickým nadšením. K tomu všemu došlo po rocích 1989–1991. Jenže jsme byli druhou stranou mince. Netušili jsme – a oni sami nevěděli, jak moc si sami byli vědomi „velké transformace“.
Liberální svět a celý kapitalismus, který se v 60. a 70. letech 20. století zdál být v krizi, byl oživen jednou z klíčových událostí 20. století – pádem komunismu. Což je do značné míry naše zásluha: my, lidé Východu, jsme ho vytvořili, my jsme ho zničili. A stali jsme se jakousi strašlivou transfuzí energie: od infuze trhu, kapitálu a lidských zdrojů až po šílené nadšení, které každý režim potřebuje. Jak jsme prozpěvovali: Tento něžný upír dostal nový sud čerstvé krve. Resuscitovali jsme celý systém. A zdálo se, že to funguje, jenže něco hluboce nefungovalo. Někde, nějak se přetrhl „řetěz lásky“.
Pravda, nové modly – nacionalismus, pravoslaví a oligarchický kapitál – ani tehdy nevěstily nic dobrého. A tak končím své „Děti divokého psa“ (Polirom 2021) s hlubokým pocitem strachu a se silným pocitem znepokojení, že přichází doba revanše. S tímto děsivým pocitem recituji rumunského básníka Bacovia: „Musím pít, abych zapomněl, co nikdo neví/ Je čas… všechny nervy mě bolí…/ Ó, přijď hned, velká budoucnosti“.
Věk revanše
Už před pěti lety jsem psal, že přichází věk revanše: myšlenka, že z generace největších nadějí se stala generací zoufalství, byla jasná více než sedm let. Upřímně řečeno, nevěděl jsem, jak bude tento revanš vypadat. Měli jsme před sebou nějaké scénáře, ale žádnou válku, nicméně už jsme se nazývali „generací kanibalů“. Strašná touha po pomstě je postavena na zášti. Připomínám, že podle Nietzscheho je resentiment stav hněvu a nenávisti, kdy se člověk považuje za oběť nespravedlnosti a nemá možnost tuto nespravedlnost napravit. Na rozdíl od obyčejného hněvu a závisti má resentiment jakousi tvůrčí sílu: vytváří systém hodnot, který na jedné straně ospravedlňuje výjimečnost postiženého a na druhé straně vysvětluje jeho neštěstí, které pochází od podlých nepřátel. To neznamená, že kýžená pomsta nemá také sociální, politickou a ekonomickou realitu. Má ji v plné míře.
Několik věcí jsme však věděli jistě – to, že v době transformace jsme byli vojáky, kteří bojovali na všech frontách a prohráli všechny možné i nemožné bitvy. Mohli jsme bojovat a vyhrát jakoukoli bitvu, ale prohráli jsme všechno. Od vzdělání po zdravotnictví, od infrastruktury po sociální výtahy, od rodiny po kariéru, od bezpečnosti po stabilitu. Všechno. Viděli jsme, jak je tkanina naší společnosti roztrhána; naprosto jsme ztratili autonomii a politickou, společenskou, intelektuální praxi, všechno. Problém a řešení už najednou nebyly v nás, ale jinde. Nejsem ten, kdo by obviňoval druhé: prohráli jsme – stali jsme se sami bezmocí, ztratili jsme historický smysl. Poté, co vzrušení devadesátých let pominulo, následoval rozsáhlý proces zahanbování sebe sama – „vymyté mozky“, „zaostalí“, „necivilizovaní“. Takto jsme byli označováni. Plno sociálního a ekonomického ponížení – masivní ztráta pracovních míst, nekvalifikovaná, špatně placená práce, ekonomická migrace, destrukce rodin a sociálních vztahů, zničení průmyslu, školství a zdravotnictví. Naprostá nejistota vyvolaná šokovou terapií.
Žádalo se od nás, abychom „změnili svou mentalitu“ – byli jsme podlidé. Místo přirozené integrace – s našimi dobrými i špatnými vlastnostmi – nám byla nabídnuta nová, bezedná forma násilí a ponížení. Museli jsme se poníženě vzdát všeho, čím jsme byli, své minulosti – museli jsme se za sebe a svou minulost stydět. Byli jsme snad považováni za politicky negramotné – ti z nás, kteří zralým způsobem zničili diktátorský režim? Tvrdost a násilnost transformace, naprosto nespravedlivé a nerovné – politicky, sociálně i ekonomicky – byla pro velkou část společnosti ponižující a odlidšťující. Místo starého ponížení a dehumanizace přišlo nové. A možná ještě hlubší. Takové, které nás zbavilo alespoň špetky naděje a smyslu. Mnozí mlčeli a čekali na revanš. Transformace představovala jakousi „kontrarevolucí“, vítězství menšiny nad většinou.
To znamená, že jsme se cítili zrazeni, využiti, opuštěni, poníženi. Ale především – poraženi. Opakuji: nikdy neobviňuji druhé. Horší je ale, že máme pocit, že jsme zcela ztratili kontrolu nad svými dětmi a celou společností. Většina našich dětí už nechce zůstat na Východě, utíkají ven: jejich budoucnost je „mimo“ Východ. To je vše, co mohli dokázat. Výsledek? Státy uchvácené oligarchy a korporacemi, novými statkáři, dravými elitami, opuštěné obyvatelstvo přeměněné v nové nevolníky; instituce – statky fungující jen pro úzkou elitu, obrovské masy, jejichž zájmy nejsou zastoupeny a jejichž hlas není slyšet. Tato obrovská masa, zbavená mechanismů přístupu k politickému rozhodování, zastupování, přerozdělování, přístupu k sociálním výtahům, ke vzdělání, zdravotnictví, sociální ochraně, důstojné práci a politickému smyslu, se dříve či později pomstí. A jistě se objeví „populista“ Putin, který tuto obrovskou nespokojenost nasměruje k aberantním, revanšistickým a násilným ambicím a cílům.
Putinův režim je východní a západní produkt
Když už jsme u Putinova režimu: je to východní i západní produkt. Zrodil se ze zuřivosti ruského neliberálního revanše, z ponížení v 90. letech a z obrovské touhy po moci a zisku západního světa. Za posledních 20 let s ním mnoho lídrů západní politiky a kapitálu sedělo za stolem a profitovalo. Legitimizovali ho. Nezapomínejme na to. „Zbavování se moci“ by mělo začít právě tam. Putinův režim má v průměru přes 65 let, kyjevský režim kolem 40 let. Moje generace, které je 50 let, se ocitla uprostřed. Je to také generační konflikt. To, co říkám, nemá nic společného s ospravedlňováním války. Přiznávám, že ani teď se nemohu smířit s tím, že je to realita. Válka nevstupuje do žádné z pesimističtějších analýz mé generace. Je to scénář, který byl mimo nás. Tato válka se stane největší tragédií mé východní generace.
Skutečnost, že k ní došlo, je více než katastrofální. Kromě smrti nevinných lidí – kterou nemůže nikdo a nic akceptovat a legitimizovat – jde o historickou katastrofu, která může navždy proměnit Východ v něco hluboce škodlivého nebo ho vyloučit ze západního – či spíše evropského – světa . Je to trochu podobné tomu, co se stalo s Balkánem: totální negativita a vyřazení z dějin.
A co hůř, tato válka může Východ vyřadit z dějin Západu nejen jako formu budoucnosti, ale i jako minulost. Východ může zmizet z představivosti, může být rozpuštěn. Válka může radikálně změnit i naši minulost. Jsem hluboce východní člověk. Jsem pevně přesvědčen, že Východ je důležitým alter egem západní Evropy. Stejně tak Spojené státy. Zkušenost Východu – v jeho rozloze, době, geografii, náboženství, politice a kultuře, kolosální historii utrpení a představivosti – je ohromující. Je to jedno z nejúchvatnějších dědictví Západu, jeho nepostradatelná součást.
Evropa má dvě hrozné děti, dva marnotratné syny. Má mocné a strašné syny, kteří mohou způsobit katastrofy, jichž není schopna ani Evropa. I když se z toho poučili. Těmito dvěma dětmi jsou USA a Rusko. Může se bez nich Evropa obejít? Možná, ale už to nebude Evropa. Možná bez jednoho z nich? Pravděpodobně ano, ale už to nebude Evropa. Evropa bez svých dvou dětí vypadá v současném globálním kontextu jako bezmocná provincie. V tomto konfliktu však hraje tak bezmocně, že by nás to mělo znepokojovat.
Dvě tyto strašné děti měly bezmeznou chuť do života a prožívaly ho jinak. Nesmírná touha Ameriky po modernizaci, převzatá z Evropy, jí dodala rychlost, která děsila celý svět. I když k té modernizaci patřilo i otrokářství a kolonialismus a radikální násilné srovnávání civilizací a národů se zemí. To vše jsou znaky Západu. A rány Západu. Vezměme je na sebe. Je to naše násilí.
Na druhé straně jsme měli sovětský komunismus jako další aspekt modernizace, ještě radikálnější a s ještě větší rychlostí, protože šlo o méně rozvinutou oblast: vypalování a překonávání mezer. Ano, komunismus, stejně jako fašismus, jsou znaky Evropy, dětmi Západu. Stejně jako gulag, jako holocaust. Obě obrovské tragédie, bezprecedentní systémové zločiny, jsou tvářemi našeho západního světa. Hitler a Stalin jsou dětmi Evropy. Nemůžeme na to zapomenout a nemůžeme předstírat, že to nevíme.
Zároveň bychom neměli zapomínat, že jsme také dosáhli dlouhého politického a sociálního míru, a to prostřednictvím smíru, odpuštění, trestů, práva, dohod, institucí, vyjednávání, rozdělování, práv a sociálního státu. Válka byla pokaždé tou nejhorší strategií. Západní Evropa, východní Evropa a USA měly dlouhý mír – existovala rovnováha. I když mimo tento prostor došlo k mnoha zneužitím, která vygeneroval sám západní svět. Je velmi důležité být k sobě spravedlivý a upřímný. Náš hněv, hněv lidí Východu, nyní pramení z bezmoci, studu, viny, odpovědnosti: jak jsme mohli tragédii nezabránit? Celou svou bytostí věřím, že jsme mohli. Jak je možné, že se naše hluboce liberální generace nyní stala hluboce neliberální a asociální? A není to jen Rusko – i když nese obrovskou vinu a odpovědnost za rozpoutání této války. Ale je tomu jinak v Maďarsku? Polsko raději mlčí: revanš je totální.
Příliš mnoho poražených
My, Rumuni s tím moc nepočítáme, ale jsou tu jisté náznaky: liberály vede armáda – je snad armáda tou nejliberálnější institucí? Po 30 letech transformace měla Liberální strana (PNL) jediného kandidáta na prezidenta, armádního generála, který byl zvolen 94,64 % hlasů. V novém vedení není žádná žena. To je podstata „východního liberalismu“. Zapomněli jsme, že nová politická konstrukce měla jediné heslo nenávisti redukované na Muie (Fuck off)? Politika nenávisti – kde se to vzalo? Kdybychom měli sílu Ruska, myslím, že by naše hysterie a nenávist vynesla zeměkouli z oběžné dráhy. Obě nové strany mají takovou politiku: některé zakazují a některé nutí. Fundamentalismus „tweetového progresivního“ světa je tak „dobrosrdečný“, že kdybyste to v roce 1988 řekli „dítěti divokého psa“, tak vás má za stalinistu.
Kde se celý tento příběh rozepsal? Obávám se, že revanšismus není jen na straně rublu, ale i na straně dolaru: mince má dvě tváře. Copak jsme zapomněli, co se dělo před víc než rokem na Kapitolu? V srdci americké demokracie? Co je Trump, když ne americký revanšismus? Co se děje ve Francii, v srdci evropského socialismu? Je s proměnou politiky EU v ultra-etatistickou technokracii „expertů“ všechno v pořádku? Chce válku jen Rusko? I když je vina různorodá, ústřední vinu a odpovědnost za válku nese Putinův režim. On tuto válku začal, on nese vinu, za kterou by měl být trest, stejně jako existuje politická odpovědnost občanů (Jaspers a Arendtová to vysvětlili).
Dlouho jsem věřil, že náš revanš bude sebereflexivní, aby se situace na Východě obnovila a zlepšila. Tvrdil jsem, že pozřeme sami sebe – odtud myšlenka kanibalismu. Ano, už nějakou dobu požíráme sami sebe: sebe, zemi, společnost. Ale přiznávám, že jsem si nemyslel, že válka je možná – metafora kanibala se stává skutečností.
Velká bolest, která se stále hůře skrývá – transformace měla příliš mnoho poražených a příliš málo vítězů. Těch několik vítězů shráblo všechno, mnoho poražených zůstalo zraněných, nespokojených, ponížených a se strašlivou touhou po pomstě. A co víc – nikdo je nezastupuje a jejich hlas je málo slyšet. A když už jsou slyšet, jsou považováni za podlidi.
Opakuji: ale co se stalo za posledních třicet let s celým regionem, který byl opuštěn, vydrancován, deindustrializován, demodernizován, zbaven institucí a autonomního vzdělávání? Stejně jako vytýkám Rusům: kde je vaše měkká síla? Vaše elita kradla, vytvářela oligarchii a bohaté čtvrti v Londýně, drahé jachty a tak dále. Tolik k Východu. Nyní navrhují Ukrajině tankovou lásku – imperialistický revanšismus, který dokazuje naprostou impotenci.
Ano, naše generace byla totálně poražena. Dlouho jsme si mysleli, že naše poslední válka bude o tom, že nebudeme skrývat svou porážku, že se zbavíme nenávisti a pomsty a ukážeme všechny své rány. Ukázat, že jsme byli poraženi na všech úrovních. Přiznat si porážku a katastrofu je bod, od něhož lze začít doufat ve znovuobjevení naděje. Ukázat hnisající rány a zaprášená játra. Aby ti, kdo přijdou po nás, neopakovali tuto stopu veselého kanibalismu, v níž jsme žili: ránu jako konečný bod pro nový začátek. Ve válku jsme nevěřili. Ale jak říká východní básník –, došlo k ní:
„Slepci se nemohou dívat s hněvem,
Hluchý nemůže křičet hněvem.
Bezrucí nemohou držet v ruce zbraň,
beznohý nemůže pochodovat vpřed.
Ale hluchoněmí se mohou dívat s hněvem,
Ale slepí mohou hněvivě křičet.
Ale beznozí mohou držet v rukou zbraně.
Ale bezrucí mohou pochodovat vpřed.“
Tento článek je rozšířený projev Vasila Ernu na ceremoniálu předání ceny magazínu Observator Cultural za rok 2022. Ernu se narodil v sovětské Oděse, ale působí v Rumunsku. Je autorem oceňovaného memoárového románu „Děti divokého psa“. Mezititulky: redakce.
Původní anglickou verzi článku najdete na Cross-Border Talks.
This article is also avaiable in English here.