Povolání nebo poslání, které by mělo být prestižní a jehož nositelé by měli jít příkladem. Jindřiška Vitvarová se zamyslela nad posláním a postavením účitelů v české společnosti a v politice.
Část populace se při diskusích vyjadřuje, že pedagogové mají svatou trpělivost a oni sami by tuto práci nechtěli dělat ani “za zlaté prase”. Stoupnout si před tabuli berou jako nejhorší noční můru. Jiní se naopak pohoršují nad tím, že si učitelé mohou užívat bezmála dva měsíce letního volna. Snad každý z nás má ve své paměti uchovanou vzpomínku na své pedagogy ze základní a střední školy či na slovutné profesory z univerzit. Někdy jsou to vzpomínky milé, kdy učitel byl někým, ke komu jsme vzhlíželi, jindy jsme se setkali s pedagogy, kteří by za katedrou stát nikdy neměli, kteří svou profesi nedělají s radostí a dokonce jsou i tací, kdo neváhají ponižovat své žáky a s gustem se po nich vozit. Co učil Petr Gazdík? Jak asi studenti vzpomínají na současného místopředsedu vlády Víta Rakušana? Hodnocení učitele studenty nyní podléhá GDPR, o kvalitě výuky příslušných pánů se tedy zřejmě mnoho nedozvíme. Pojďme se ale podívat, čemu by naši politici vyučovali, kdyby jejich kroky nezamířily do vysoké politiky.
Moravák Petr Gazdík vystudoval svou pedagogickou aprobaci matematika-zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1996–2002 učil na základní škole, aby se poté naplno pustil do politické kariéry nejprve v místní, poté v krajské a nakonec v celostátní politice. Kvůli skandálu, který v posledních týdnech hýbe českou politikou, odešel z vlády a zůstává „jen“ poslancem. Mnohé rodiče zřejmě napadne, jak by vypadalo, kdyby pan magistr vyučoval jejich ratolest.
I Gazdíkův stranický kolega Vít Rakušan je původně z pedagogické branže. Jeho obory byly germanistika a historie, němčinu, dějepis a politologii vyučoval například na gymnáziu v Kutné Hoře. Z postu starosty města Kolín se přes funkce v kraji stejně jako kolega Gazdík posunul do vrcholné politiky a v současnosti je spojován se skandály svých stranických kolegů. Těžko říci, zda při svých hodinách politologie přednášel i o spoluzodpovědnosti v politických kauzách.
Ve školství, i když vysokém, dlouhodobě pracoval též současný premiér Petr Fiala. Po dlouhodobém působení v řadě funkcí na Masarykově univerzitě v Brně na rok obsadil pozici ministra školství ve vládě Petra Nečase (2012 – 2013). O rok později (2014) se posunul až na místo předsedy ODS a nakonec se pan profesor stal prvním mužem české vlády.
Pamatujete si na ministra školství Marcela Chládka? Jeho zaměření je andragogika, tedy vyučování dospělých. Tu vystudoval na Filosofické fakultě UK, aby posléze učil dospělé, ale i středoškoláky. Ze svého postu ministra musel odejít kvůli skandálu, kdy ho jeho podřízení, zejména ti dámského pohlaví, obvinili z agresivního, vulgárního a sexistického jednání. Chládek sám se bránil tím, že ho úředníci nemají rádi, protože jim ustřihl penězovody.
Řadu let učil i absolvent Přírodovědecké fakulty v Brně Miloš Vystrčil, jeho oborem pak byla matematika a fyzika. Vyučoval na gymnáziu v Telči, aby se později posunul do vysokého školství, na jihlavskou Vysokou školu polytechnickou. Co se politiky týče, po funkci starosty a hejtmana kraje Vysočina se mu v roce 2020 podařilo obsadit pozici místopředsedy Senátu.
Vypadá to, že navzdory tomu, že politici oficiálně prázdniny nemají, politická kariéra bývá pro české učitele velmi lákavá a přitažlivá. Dalo by se tedy téměř konstatovat, že školství patří do politiky. Spojení politiky a školy ovšem vyvolává spoustu otázek. Měl by mít každý ministr školství zkušenost s výukou? V seznamu ministrů z posledních 30 let máme kupříkladu právníka nebo religionistu. Skoro by se zdálo, že zkušenost před katedrou není na pozici ministra školství ani trochu podstatná.
Další z otázek by nám možná ráda zodpověděla pedagožka Martina Bednářová, jež si pustila ve třídě pusu na špacír a byla svými žáky natočena a později pranýřována. Otázka zní: Patří politika do školy? Je v pořádku, když kantor na své hodině občanské výchovy či dějepisu předkládá žákům kromě prostých faktů i svůj pohled na věc? Hodí, se, aby učitel vedl své studenty na náměstí s červenými kartami pro prezidenta nebo rozdával ve škole letáky s politickým obsahem? Může vyučující při hodině vyslovovat své soudy týkající se peripetií české historie? To ať si každý zodpoví sám. Jisté je, že učitelé mají politiku rádi a výše zmínění pánové jistě nejsou posledními pedagogy významnými na české politické scéně.