Rozhovor Martina Soldáta s Michaelem Hauserem o jevu kognitivní slepoty, který pomáhá vysvětlit zmatení velké části dnešní společnosti.
Martin Soldát: Kdy člověk pociťuje kognitivní slepotu? S tímto termínem jsem se dosud nesetkal. Sám bych tento termín spojil s ignorancí.
Michael Hauser: Tento výraz ve společenských vědách není dosud zavedený. Odvodil jsem si ho sám – a to od Fredrica Jamesona, který používá termín „kognitivní mapování“. Potřebujeme mít myšlenkovou představu o místě, v němž se nalézáme. Předpokladem je znalost určitých souřadnic, které jsou dány třídními a globálními vztahy. Postupně tak dospějeme k tomu, že si spojíme naše konkrétní a prožívané místo, kde se nalézáme v určitém čase, s globálním světem kolem nás. Jednoduše si uvědomíme naši pozici ve světě. Z takového přístupu jsem odvodil termín kognitivní slepota. To znamená, že nevidíme, kde se nachází naše pozice v globálním světě, případně v české společnosti. Jinými slovy – kognitivní slepota představuje slepotu vůči obecným souvislostem. Tím lze vysvětlit zmatení velké části dnešní společnosti, která volí strany, jež pošlapávají její životní zájmy.
MS: Tedy je to slepota v tom smyslu, že nejsme ochotni se tázat a že nejsme schopni rozlišovat podstatné a podružné. To, co víme, se nevztahuje k tomu, co se odehrává kolem nás.
MH: A pochopení toho, co je důležité a co nedůležité vede k překonání kognitivní slepoty. Myslím si, že lidi se dnes málo ptají na to, v jaké společnosti žijeme, čím se naše společnost vyznačuje, jak ji charakterizovat, případně v jaké dějinné epoše žijeme. Lidé si takové otázky běžně nekladou. Jsou to otázky obecnějšího rázu.
MS: Možná by bylo vhodné zmínit samotnou knihu Fredrica Jamesona „Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu“.
MH: Byla přeložena z angličtiny Josefem Šebkem a Olgou Sixtovou a v roce 2016 vyšla v edici SOK – Sdružení pro levicovou teorii a nakladatelství Rybka Publishing. Kniha původně vyšla v roce 1991 a na amerických univerzitách se stala základní učebnicí pro pochopení toho, co je to postmoderní kultura.
MS: Nezapomínejme, že jinak o světě uvažuje jedinec, jenž rozvíjí to, co mu nechali a odkázali jeho předkové. Když toto uvádím, dívám se na Vaši knihovnu. Váš život je spojen s oním duchovním a kulturní dědictvím. Odlišný přístup ke světu má ten, kdo v potu tváře musí dobývat chléb, aby přežil. Tyto dva postoje utvářejí póly pohledů, mezi nimiž se nachází nespočet odstínů a závisí, jak je člověk disponován. Zkrátka – člověk je ke kognitivní slepotě veden svými životními podmínkami. A nutno říci, i ten, kdo se zabývá intelektuální prací, může takovou slepotou trpět, a naopak prostý člověk ji může překonat.
MH: Ano, jistě. Působí tu několik činitelů: rodinné zázemí, výchova, vzdělání, forma práce. Jde o souhrn různých činitelů. Dnešní sociologové a psychologové upozorňují, že v lidech slábne schopnost racionální abstrakce, a lidé ztrácejí odstup od věcí. Jsou stále více ve vleku bezprostředních událostí, informačních toků, obrazů na sociálních sítích. Dnešní doba nás volá, abychom „pluli“ v okamžiku.
MS: Také se užívá spojení být „instantní“.
MH: Vskutku bohatě popsaný fenomén v odborné literatuře.
MS: Trpíte-li slepotou, vaše sítnice nepracuje dobře. Jak aktivovat mentální sítnici?
MH: U mnoha lidí se v současnosti projevuje mentální krátkozrakost – vidí dobře to, co se nachází nejblíže, ale vzdálené skutečnosti vnímá rozmazaně jako v mlze. Vzniká v nich dojem, že takové skutečnosti neexistují.
MS: Jak – podle Vás – k této slepotě přispívají například instantní média?
MH: Problém vidím v neochotě zasazovat důležité informace do širších souvislostí a vystupovat z přítomného okamžiku.
MS: Vždyť člověk má žít tady a teď, a máme si všímat každého okamžiku. Existuje terapeutický směr „mindfulness“, inspirovaný buddhismem, který se věnuje tomu, abychom si uvědomovali, co právě nyní prožíváme. S takovým prožitkem je třeba správně naložit, aby nám získané informace přispívaly k vnitřní svobodě.
MH: Právě média nás nevedou k plnému vědomí – to kvůli neustálému proudu neuspořádaného toku informací a obrazů. Nakonec to vede k „zaplombované“ rozptýlenosti. Ta se stává druhou přirozeností člověka. Takový jedinec nedokáže dělat nic jiného než být rozptýlený. K tomu existuje filozofický pojem „habitus“. Označuje získanou vlastnost, bez níž si sami sebe nedokážeme představit: patří k mé osobě. V naší otázce jde o to, že dnešní mediální technologie vytvářejí z rozptýlenosti habitus. Rozptýlenost a nesoustředěnost se stala „přirozenou“ součástí osobnosti mnoha dnešních lidí.
MS: Přicházíte s tímto fenoménem jako vysokoškolský pedagog do styku často?
MH: Studenti mi říkají, že mají problémy vnímat přednášku déle jak 40 minut a po 20 minutách mají potřebu brouzdat po internetu nebo sledovat Facebook. To znamená – začít se něčím rozptylovat. Uvědomují si, že sociální média v nich vytvářejí potřebu být rozptýlený, a dokonce to považují za handicap, ale nevědí, co s tím.
MS: To znamená, že jedním ze znaků kognitivní slepoty je touha být neustále rozptylován?
MH: Spíše než touha bych užil slovo nutkání. Lidé pociťují nutkání být rozptylován.
MS: Náš život se utváří rozfázovanými činnostmi, aby den byl naplněn, jedna aktivita by měla být nahrazována další, abychom něco na tomto světě vykonali. Nezapomínejme, že jednou z činností je i aktivně odpočívat. Člověk se během dne má zastavit a intenzivně nepracovat.
MH: Jenže místo zastavení klikáme dál a dál.
MS: Může člověk vystoupit z toho, co by měl ovládat?
MH: Důležité je, aby došlo k uvědomění si habitu rozptýlenosti. Pak je zapotřebí, abychom se naučili zastavit se. Tím se vzdálíme bezprostřednímu toku všeho možného a postupně se v nás vytváří plná přítomnost. Ta je dnes velmi vzácná.
MS: Jsme vedeni k plné přítomnosti, nacházíme-li se v neustálém sledu požadavků a vyžaduje se od nás práce, ba dokonce robota? Nejsme nuceni potlačit naše „já“? Uvedu příklad – prodavačka či prodavač v obchodě. Vím, musí být duchem přítomni, aby je nikdo neokradl. Jinou pozornost musí mít pedagog ve škole.
MH: Žijeme ve světě plném technologií vyvolávajících habitus rozptýlenosti. Je to spjaté s roztříštěnou povahou práce. Tak je tomu i v práci vědce. Máte si neustále podávat granty, psát články na témata, která od vás zrovna někdo očekává, máte se účastnit konferencí o nejrůznějších otázkách a tomu přizpůsobujete své bádání. Není pak čas rozvíjet vaše hlavní téma a filozofové a vědci na ně pak rezignují a věnují se chvíli tomu, chvíli onomu detailu. Navzdory tomu je zapotřebí koncentrovat se na opravdu důležité věci a být v plné přítomnosti. Cal Newport v knize Digitální minimalismus uvádí řadu doporučení, jak se osvobodit od nutkání neustále sledovat digitální média. Pokud se naučíme digitálnímu minimalismu, získáme spoustu času a soustředění na podstatné věci.
MS: V čem spočívá tento minimalismus?
MH: Již jsme se o tom zmínili: musíme se naučit rozlišovat důležité a podružné, podstatné a nepodstatné. Vyjasním si, co opravdu na internetu chci najít a nenechám se rozptylovat zbytečnými odkazy, které mne odvedou někam jinam.
MS: Jednoduše stát a nenechat se strhnout proudem. Napadl mne postřeh soudce ústavního soudu a tvůrce české ústavy – Vojtěcha Cepla. Pedagog by měl své studenty chránit před informacemi. Jak k tomu přistupujete? Neměla by škola sama nabídnout studentům práci s informacemi? Například přednáška pedagoga vypíchne jisté podněty a připraví ho na práci se zdroji. Víme, že někdy jsme odkázáni pouze na práci se surovými zdroji – a ty mohou studenta přímo odradit.
MH: Učitel by měl dávat studentům jasné otázky: co zkoumáš? Co tě na tom zajímá? Proč se na to ptáš? Měli bychom to takto formulovat.
MS: Neměli bychom od studentů chtít učené definice.
MH: Základem je uvědomění si, co konkrétně dělám a čím se chci – doopravdy – zabývat.
MS: Podobnou cestou postupuje politický filozof Michael Sandel působící na Harvardu. Obrátím se k vám touto otázkou: jak se vám daří uzdravovat slepého?
MH: Stává se, že studentům spadnou „šupiny“ z očí. Mnohem těžší je však ve studentech probudit potřebu, aby si „šupiny z očí“ sundávali i po studiu, až absolvují a vstoupí do života. Tam jim budou „šupiny na očích“ znovu a znovu narůstat.
MS: Mladý člověk by asi měl vystupovat proti konformitě. Nemyslíte?
MH: Ano, jistě. Jako pedagog vím o tom, že dobrá polovina studentů nechce být konformní a hledají vyjádření svého generačního pocitu, který se dost odlišuje od generačního pocitu jejich rodičů, pro které bylo hlavní získat individuální svobodu. Svobody jsou dnes tuny, a mladí lidé jako problém zažívají něco jiného: nadvládu peněz nade vším, finanční nedostupnost bydlení, nejistotu práce, sebevykořisťování, stres, vyhoření, psychické potíže, klimatickou krizi, beznaděj. Nemalá část z nich to chápe jako projevy kapitalismu. Takže vlastně začínají překonávat kognitivní slepotu. Své individuální zkušenosti si spojují s obecným pojmem kapitalismus. To je dobré znamení.