Jiří Malínský se dívá na budoucnost české levice v kontextu současného světa a společnosti. Žijeme v pozdním kapitalismu s fyziognomií 19. století, míní.
V poslední době se na stránkách !Argumentu objevila řada článků rozjímajících o stavu a vyhlídkách současné české levice. S pocitem pytláka, který namísto atraktivní zvěřiny – jistěže po předem schváleném odstřelu – trefil vlastního už vylínaného a pořádně postaršího kozla, se pokusím o několik postřehů, jež mohou na řadu případných čtenářů působit také značně opotřebovaně.
Na téma soudobé Evropy a vlastně i světa vychází po 30 postkomunistických let poměrně početná a obsáhlá odborná literatura prakticky ve všech předních jazycích světa. Jenom komentovaná citace této literatury by vydala na obsáhlou, možná i vícesvazkovou monografii. Zůstává otázkou, kdo by se byl ochoten probírat jejími stránkami a svazky. Myslím však, že rekapitulace základních faktů a souvislostí není i za tohoto neutěšeného stavu věcí ČSSD a KSČM jako jejích hlavních sil – jak groteskně to po posledních volbách zní – od věci. A to přesto, že tyto konstatace a úvahy mohou ve své výsledné podobě pro poučenější vyznít až banálně.
Nečasová diagnóza času a doby
Žijeme v pozdním kapitalismu s fyziognomií 19. století. Základní odlišnost spočívá jednak v strmém nárůstu blahobytu v evropském civilizačním okruhu, který zahrnuje zhruba nejen Ruskou federaci, ale i Severní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland. Skupina nově se industrializujících zemí, doplněná členskými státy OPEC a OECD, tento trend buď nastupuje, nebo nastoupila či již dosáhla. Velmi relativní šíření blahobytu, za kterým se skrývá neustávající růst velkoburžoazie (řádově 0,1–1% populace této části světa) i jejích obslužných vrstev/elit (řádově 2–5 % populace této části světa) je vykupována prozatím více relativním než absolutním chudnutím středních i chudinských (nízkopříjmových) vrstev, jež však i tak žijí ve vyšší životní úrovni ve srovnání s generacemi jejich rodičů a zejména pra- a praprarodičů. A rovněž jednostranným hospodářským využíváním – a průvodním chudnutím – třetího světa (Jihu).
Zbývající většinová část světa (3,5 až 5 mld obyvatel světového lidstva) usiluje se stoupající intenzitou všemi možnými prostředky o dosažení těchto standardů a jak se zdá, po roce 2010 vývojově vzrůstá jejich nápor na vyspělou část světa (podstatná část Asie, Afrika, Oceánie, Latinská Amerika). Existence černošských gastarbeitrů v africkoarabských zemích jižního břehu Středozemního moře jakoby např. unijní Evropou nebyla vnímána. Stejně jako strmý populační růst jižního, převážně černého kontinentu.
Hlavní problémy planetárního životního prostředí budou svět jako celek poznamenávat stále citelněji; frekventovaná řešení nejsou ve většině případů řešeními, ale územními přesuny do třetího světa (Jihu). Není to jen otázka zelených plic planety v Amazonii nebo kromobyčejně vysoké těžby uhlí v Austrálii či posunutí přechodu k bezuhlíkaté ekonomice ze strany Číny k roku 2060 nebo setrvalého negativního vlivu USA na stav životního prostředí v celém světě; stejně tak se přibližujeme vyčerpání řady vzácných surovin. Neméně složité budou boje o vodu, rychlost zavádění koloběhových bezodpadových technologií i souboj odlišných pojetí ekologických politik: těch, které jsou koexistenčně zaměřeny na přežití a harmonizaci životního stylu našeho druhu (kontinentálních lidstev) a těch, která směřují tak či onak k naší civilizační i druhové sebevraždě. Planetární vyrovnávání rozdílů v ekonomické i ekologické vyspělosti zřejmě nejen vyplní 21. století, ale takřka určitě přesáhne do 22.století.
Je zjevné, že programatických podnětů pro modernizovanou (aktualizovanou) levicovou politiku globální, kontinentální i státně národní je k dispozici celá přehršel na ose unilateralismus–multilateralismus; dominantním problémem naší přítomné i budoucí doby bude mimoto absolutní a zejména relativní pokles váhy evropského civilizačního okruhu v jeho užším (sub)kontinentálním i širším nadkontinentálním vyjádření. Průvodním zjevem bude i postupné vývojové míšení ras a subras světového lidstva a kvalita jejich integrace do stávajících lidských společenství. Je také nesporné, že tyto poznenáhlé migrační pohyby se nebudou odehrávat jen v řádu desítek, ale spíše zlomků stovek let.
Základní programatické přístupy budoucnosti
Jaké jsou možnosti české levice v takto charakterizovaném rámci stále ještě převážně budoucího 21. století?
Především se musí z pomyslného vesmíru vlastní sebestřednosti snést na střízlivou zemi marxovského tvůrčího marxismu. Není třeba hlubokomyslných analýz k metodologickému postřehu o kontinuitě kapitalistické sociálně ekonomické formace v její současné podobě i přetrvávajícímu vykořisťování, kterým se kontinuitně a konstantně vyznačuje. Neokolonialismus samostatnost států přetrvávajícího třetího světa jen předstírá a informační mlžina makroekonomických vztahů neskrývá své kořistné tendence, které dnes nejzřetelněji vyjadřují nadnárodní společnosti všeho druhu a výskyt četných a převážně v jejich prospěch cílených jednostranných proměnlivých podnikatelských zaměření. Dramaticky, až snad neuchopitelně, stoupla váha i význam spekulativního kapitálu, který je současně potenciální sebevražednou smyčkou soudobého kapitalismu. Největší zbraní tohoto také kasinového kapitalismu není jen jeho doprovodné statistické, ale i hodnotové rozmlžení, faktická manufakturizace duševní práce, jež ji zbavuje badatelského ohně a tvůrčího jiskření. Pseudoplánování, které tyto aktivity provází, je obtížně zachytitelné a namísto toho, aby sloužilo tříbení duchů v klasickém osvícenském slova smyslu, naopak přímo i nepřímo preferuje setrvale odbornou (inteligenční) stále bezvýraznější atomizovanou průměrnost a tuctovost. Je pravdou, že takto popsaná nosná vývojová tendence není všeobsáhlou; není ale také výjimečnou, ale bohužel naopak dominující a určující. A to i v případě spíše menší společnosti, jak nás o tom přesvědčil nedávný především unijní dvoudenní hradčanský hodokvas politiků vlastně většiny evropských států.
Spatřovala-li se v osmdesátých a zčásti i v devadesátých letech minulého století alternativa k semknutým strukturám tehdejších politických stran a hnutí v rozvolnění těchto podob, k ředění závaznosti stanov, v posilování fakticky téměř neregulovaných diskusí a často pseudodiskusí i platnosti většinově schválených rozhodnutí a slibovalo-li se z toho rozvinutí tvořivosti a dělnosti oproti předcházejícímu poválečnému období, nemohlo se nevidět, kam toto systematické oslabování kázně a sevřenosti musí vést. Povyk o anarchisticky pojaté svobodě a lidských právech, zbaven zpětnovazebných prvků závaznosti, odpovědnosti, důsledně uplatňované kontroly, jak se ve své zralé podobě tvořila na půdě Socialistické dělnické internacionály jako reakce na velkou hospodářskou krizi třicátých let minulého století, vedl k pomíjení uplatňování účinnosti a vykonavatelnosti nezbytně nutných sankcí. Úpadek kázně vedl i k úpadku hodnot a k postupné rezignaci na výhledově vymezitelné cíle. A paralelně s tím i k oslabování historických i přítomných nadnárodních kontinentálních a globálních struktur propojujících socialistická i nesocialistická blíženecká hnutí do širších, silných celků. Srovnáme-li výkonnost a autoritu Socialistické internacionály předsednické éry Willy Brandta s tou dnešní, dotýkáme se věcí, jejichž příbuznost je dána výlučně shodou názvů a některých členských legitimací. Bezbřehá svoboda vede k neméně bezbřehé anarchii a rozvratu. A rozpadání.
Ne mozaiky drobných společenstev, ale naopak vzkříšení i za cenu vícegeneračních projektů a záměrů starých a ovšem podstatně demokraticky reformovaných klasických organizačních kolosů kombinujících a prolínajících politické organizace s charakteristikami občanských sdružení a hnutí jsou nezbytným východiskem dobré budoucnosti české levice. Jen tak bude invenčně možné sledovat robustnost jsoucích i budoucích civilizačních trendů ve 21. století. Jen v nich bude možný mezigenerační dialog a maximální možné využití výhod spojených s přednostmi elektronické komunikace v budoucích parametrech nanoéry, která se, zdá se, se blíží se stejnou neúprosností jako v devadesátých letech tehdy tušená dnešní informační dálnice internetu. Blok středních a chudinských vrstev je prubířským kamenem levice v již blízké budoucnosti.
Mimo jiné proto, že společenská realita, ať už bude zakládána ještě z evropského civilizačního okruhu či z čínského nebo indického civilizačního centra bude ekonomikou sociálně tržní a v lepším případě ekonomikou přechodného stadia mezi kapitalistickou a socialistickou sociálně ekonomickou formací. Soulad základny a nadstavby není možné administrativně dekretovat, „pouze“ vědecky sledovat a interaktivně modelovat. Těžiště vývojových přeměn bude v planetárních emancipačních trendech, jejichž určujícím rámcem budou ekologické limity, ekologizace životního stylu a současně i klopotné dobývání všeho z naší sluneční soustavy, co může prospět vývoji lidské civilizace zřejmě nejen na naší planetě. Ozdravit a demokratizovat se musí nejen levice, ale i pravice; to je stále živý proces. Ve znamení stále preciznějšího vyjevování antického ideálu kalokagathie (souladu krásy tělesné-fyzické a duševní-duchovní-kulturní/mravní).
Pokračování příště.