Petr Drulák míní, že pragmatismus, který článek P. Hampla nabízí, ústí až do technokratické depolitizaci, zatímco levo-pravé partnerství je podstatou politické.
Článek Petra Hampla Čtyři otázky o budoucnosti levice přispívá do debaty o budoucnosti levice a o možnosti levo-pravého spojenectví. Příspěvek považuji za důležitý pro jeho podněty i proto, že přichází od autora, který sám sebe neřadí k levici. Vychází z národně orientované pravice, tedy z prostředí, které je přirozeným partnerem národně orientované levice. S některými Hamplovými argumenty souhlasím více s jinými méně.
Nejprve k těm prvním. Líbí se mi Hamplův rozbor stereotypů. Poukazem na jejich zrcadlovou symetrii dokonce provádí jejich dekonstrukci, což by mohli ocenit i progresivisti, kteří si udělali životní program z dekonstrukcí všeho možného kromě vlastních kariér. K tomu mám jen jeden otazník. Ačkoliv se dlouhodobě pohybuji v nelevicovém či dokonce antilevicovém prostředí se stereotypem levice jako zbohatlíků jsem se nesetkal. Nicméně při pohledu na některé odborové předáky či špičky sociální demokracie chápu, jak takový stereotyp mohl vzniknout.
Rovněž souhlasím s Hamplovým důrazem na člověka oproti doktríně. Jeho humanismus nabízí konstruktivní základ pro levo-pravou spolupráci, který postrádám u liberální levice. K tomu jistě patří i určitý pragmatismus, k němuž se autor v této souvislosti hlásí.
Obávám se však, že Hamplův pragmatismus ústí až do technokratické depolitizace. Tvrdí, že „více než 90 % politických problémů je takové povahy a že odpověď by měla být analytická než ideologická“. Tím podceňuje povahu a význam politiky. Nejzávažnější společenské problémy nemají odborné řešení, nebo spíše vedou k několika navzájem protichůdným řešením, jež jsou z odborného hlediska rovnocenná. Vousatý vtip říká, že když si pozvete dva ekonomy, dostanete tři názory; a to ekonomie má mezi sociálními vědami statut téměř exaktní vědy. To, že se politici občas schovávají za názory „odborníků“ bývá spíše dokladem jejich zbabělosti, hlouposti či korupce.
Technokraté se už od Saint Simona snaží vytěsnit politiku odborností v naději, že odborný rozum převládne nad politickými spory. Této touze se nelze ani divit, když pozorujeme všechny ty politikáře a technology moci. Ale podobné pokusy obcházejí demokracii, podobně jako dnešní liberálové (dědici technokratického ducha), a kladou na odbornost nároky, jimž nemůže vyhovět. Pravo-levé spojenectví nemůže stát na technokratické zkratce, musí se opírat o společný politický základ tvořený národem a dalšími společnými hodnotami; některým jsem se na stránkách !Argumentu věnoval zde.
Rovněž zcela nesdílím Hamplův důraz na společenskou vrstvu jako nositelku jasně definovaných zájmů. Oceňuji autorovo zaujetí pro lidovost kontrastující s liberálním elitářstvím. Patrně ve shodě s Hamplem se domnívám, že politika společenské většiny náleží k nutným přívlastkům levo-pravého partnerství. Nicméně z definice sociální vrstvy, která je sociologickým konstruktem, ještě neplyne, že tato vrstva bude nositelkou politického jednání. To vyžaduje uvědomění a organizaci. Domnívám se, že projekt pravo-levého partnerství by měl jít napříč společenskými vrstvami, jako jimi jde loajalita k vlastnímu národu ale také orientace k pravici či levici, jak koneckonců Hampl ukazuje svojí úvodní dekonstrukcí pravo-levých stereotypů.
Pokud pojímám levo-pravé partnerství jako politické, spíše než technokratické, a napříč společenskými vrstvami, spíše než vycházející z jedné vrstvy, nemyslím, že bych tím kopal nepřekonatelné příkopy s pojetím Petra Hampla. Řada věcí by se jistě vyjasnila další diskusí o pojetí politiky a společenské vrstvy. Jsem si však vědom nároků, které z tohoto pojetí vyplývají pro politické jednání a které při pohledu na českou politiku povedou ke skepsi. Pokud bychom její stav posuzovali podle představitelů Fialovy koalice, nebylo by o čem diskutovat.
Ale mimo toto panoptikum se objevují postavy, které mohou být zdrojem určité naděje. Na levici máme několik pozoruhodných žen. Čtenáři !Argumentu znají názory Jany Turoňové (odkaz), výraznými postavami jsou Kateřina Konečná, Jana Zwyrtek Hamplová či Jana Maláčová. Z druhé strany vidíme zajímavé osobnosti v ANO i SPD. Třeba není vše ztraceno.