Adam Votruba otevírá diskuzi ohledně kontur spravedlivého míru pro Ukrajinu a ukazuje na některá rizika i nejednoznačnosti.
Asi málokdo bude rozporovat tezi, že je žádoucí, aby v konfliktu na Ukrajině bylo co nejdříve dosaženo spravedlivého míru. Tato teze je však natolik obecná, že ji mohou vyslovit lidé, kteří jsou jinak názorovými oponenty či dokonce nepřáteli, neboť mají dosti odlišné představy o tom, co to spravedlivý mír je a jak ho dosáhnout.
Nicméně přívlastek „spravedlivý“ je důležitý. Mám problém s postojem lidí, kteří prohlašují, že je třeba co nejdříve uzavřít mír, nebo kteří chtějí dokonce (jako např. senátorka Jana Zwyrtek-Hamplová) tohoto cíle dosáhnout zastavením dodávek zbraní na Ukrajinu.
Logická námitka je nabíledni: Nepodpořit zbraněmi slabšího napadaného, znamená smířit se s vítězstvím silnějšího agresora. Ano, bude tak dosaženo rychlejšího míru v tomto konkrétním případě, ale míru nespravedlivého. Válečná agrese bude honorována úspěchem, což bývá pro agresora povzbuzením k opakování stejného jednání. Může se to stát i vzorem pro další potenciální agresory. Je smutné, jestliže někomu tato elementární politická logika uniká.
S aktuální výzvou Mír a spravedlnost s 95 % souhlasím. I zde je však problematický apel na zastavení dodávek zbraní, byť podmíněný předchozím uzavřením příměří. Takové příměří je výhodné pro Rusko, které má slušný zbrojní průmysl a může příměří snáze využít k dozbrojení. Ano, je možné, aby obě strany takovou dohodu o příměří uzavřely, ale zákaz dodávek zbraní je ústupek ze strany Ukrajiny, k němuž lze dospět v jednání např. výměnou za něco jiného, nemůže to však být počáteční vyjednávací pozice.
Pokud jsme vůbec morálně na straně Ukrajiny, pak bychom neměli od Ukrajinců požadovat ani předčasné zastavení bojů, ani jakékoliv předběžné ústupky vůči protistraně. Pokud Ukrajinci věří, že dokážou vytlačit ruské ozbrojené síly ze svého území, a pokud je jejich víra odůvodněná, pak by je předčasné příměří dostalo do nevýhodné vyjednávací pozice – do situace, kdy část země bude pod kontrolou ruské armády a kdy si Rusko bude toto území nárokovat. Každý zdatný politik ví, že před uzavřením příměří je třeba ovládnout v boji co nejvíce území. Věděl to mj. i Tomáš Garrigue Masaryk ve válce o Těšínsko (na rozdíl Eduarda Beneše).
O tom, co je spravedlivý mír v tomto případě, bychom se asi i v České republice dohadovali poměrně dlouho. Pokusím se však říci svůj názor. Česká republika by měla dle mého mínění zastávat zhruba následující stanovisko: „Podporujeme spravedlivý mír na Ukrajině, tj. úplné obnovení územní celistvosti a integrity Ukrajiny včetně Krymu.“ Mimo oficiální deklarace bych považoval za odpovídající postoj ochotu podpořit mezinárodně garantovanou neutralitu Ukrajiny jako podklad pro možnou dohodu s Ruskem. Na členství v NATO není nárok a není to pouze záležitost svobodné volby každého jednotlivého státu, je to otázka mezinárodní stability.
Za nepřijatelné považuji, abychom doporučovali Ukrajině jakékoliv územní ústupky. Pokud by se k nim Ukrajinci sami rozhodli, pak těžko můžeme něco namítat. V takovém případě by se však odehrálo něco, co není v dlouhodobém zájmu České republiky, což se pokusím později vysvětlit. Potenciálním ústupkem ze strany Ukrajiny, který můžeme podpořit, pokud se k němu sama rozhodne, je mezinárodně garantovaná autonomie východních separatistických oblastí.
Takové stanovisko lze zastávat i bez válečnické rétoriky a laciných „studentských“ gest, jakým byl obrázek Putina ve vaku na mrtvoly na budově ministerstva. Za nedůstojné považuji i dlouhodobé vyvěšení ukrajinských vlajek na státních budovách, domnívám se, že vyvěšení po dobu jednoho týdne na začátku konfliktu by bylo odpovídajícím symbolickým vyjádřením podpory.
Rusko nemá šanci tento konflikt vyhrát. Mezinárodně neuznaná anexe některých území je maximum, jakého může dosáhnout. Nedokáže Ukrajinu dlouhodobě kontrolovat, nedokáže zde dosadit proruskou vládu. Nemůže uspět – podobně, jako neuspěli Američané v Afghánistánu a ve Vietnamu. Jistě to není důvod k falešnému klidu. Pokud bude konflikt dlouhodobý, pak obsahuje značná rizika – ekonomické i politické oslabování Evropy, demografická nestabilita, nemluvě už o jaderné hrozbě. Je v našem zájmu, aby byl mír uzavřen co nejdříve, nikoliv však za každou cenu. Takovou cenou je totiž dosti často další poměrně brzký a horší konflikt.
Respektování hranic
Zde bych mohl své povídání ukončit, považuji však za důležité učinit ještě poznámku k obecnějším politickým principům. Především by zde měla zaznít věta, že dlouhodobý mír zaručí jedině všestranné respektování hranic.
Poválečný evropský mír je dán především principem neměnnosti hranic. Měli bychom být vděčni Německu a Maďarsku, že přijaly daný stav a že nedopustily, aby jejich oficiální politika někdy zpochybňovala poválečné uspořádání. Vůči Němcům a Maďarům rozhodně nebylo přepisování hranic ve 20. století spravedlivé (byť si za to zčásti mohou sami svými předchozími agresivními nároky).
V devadesátých letech se argument neměnnosti hranic často používal. Dnes se tvrdí, že mír zajistila Evropská unie nebo dokonce údajné rušení hranic mezi evropskými zeměmi. Slovo „hranice“ se dostává v liberálním diskurzu stále častěji do negativních konotací. Chtělo by se říci: Pozor na to! Hranice většinou zpochybňují agresoři a jejich zpochybňování bývá předehrou válek. Ostatně rozvolnění režimu na vnějších hranicích EU už importovalo do západních měst etnicky a nábožensky motivované násilí, jehož existenci se evropské elity tak usilovně a trapně snaží popírat.
Důvodem, proč už se tolik nemluví o neměnnosti hranic, může být i to, že Západ tento svůj princip nakonec porušil v případě Kosova. Srbský separatismus v Bosně a v Chorvatsku byl za vojenského přispění Západu potlačen, západní země přitom dokonce tolerovaly vyhnání Srbů z Chorvatska; tolerovaly tedy etnickou čistku – tj. akt, který západní morálka oficiálně odsuzuje jako jeden z nejtěžších možných válečných zločinů. Naopak albánský separatismus v Srbsku byl za přispění Západu saturován a NATO pomohlo teroristické separatistické organizaci UÇK k dosažení jejich politických cílů. Tento dvojí metr americké zahraniční politiky neušel pozornosti značné části evropské veřejnosti.
Považuji za největší ostudu zahraniční politiky samostatné České republiky, že uznala nezávislost Kosova. Primárně proto, že respekt hranicím je životním zájmem zejména menších států. Důvodem je však i to, že česko-srbské a obecně česko-jihoslovanské vztahy byly od 19. století mimořádně přátelské. Těžko můžete někdy účinně prosadit své národní zájmy, když hodíte přes palubu sto padesát let dobrých vztahů jen kvůli tomu, abyste se na okamžik zalíbili americkému spojenci. Navíc jsme v tu chvíli nebyli konzistentní ani sami se sebou, neboť německý separatismus po první světové válce jsme na svém území potlačili. V neposlední řadě by pak neuznání nezávislosti Kosova znamenalo podporu Slovensku a jeho stanovisku, které je z pochopitelných důvodů odlišné. Odpovídající nekonfrontační postoj české vlády by býval mohl znít: „Uznáme nezávislost Kosova ve chvíli, kdy ji uzná Bělehrad.“
Někteří lidé dávají do protikladu Kosovo a anexi Krymu, to je však omyl, resp. manipulativní trik ruské propagandy. Anexe Krymu je akt, který porušuje poválečné uspořádání Evropy zásadnějším způsobem než nezávislost Kosova. (Podotkněme, že Západ, aby zachoval zdání legitimity, odmítl spojení Kosova a Albánie – tedy skutečnou anexi.) Ruské propagandě však poskytuje kosovský případ slušnou munici. Pravda ovšem je to, že Spojené státy uplatnily kosovský scénář jednou a to s podporou mezinárodního společenství. Rusko tentýž scénář uplatnilo již před anexí Krymu několikrát a v jednoznačném rozporu s vůlí ostatního světa (Podněstří, Osetie, Abcházie).
Problém je, že takovýchto neuralgických bodů, mezi nimiž je Krym ten nejzávažnější, přibývá. Západ nemůže uznat anexi Krymu, stejně jako neuznává Severokyperskou republiku. Moskva se nemůže vrátit před rok 2014, aniž by ztratila svou tvář. Bohužel si lze jen velmi těžko představit, že se všechny tyto neuralgické body mohou dostat do souladu s mezinárodním konsenzem jinak než v rámci smluv na konci nějakého světového válečného konfliktu. Spojené státy patrně doufají v budoucí zhroucení Ruska na způsob rozpadu Sovětského svazu, což také není dobrá hra. Neuznání zisků z vojenské agrese je tedy minimum, na němž nutno trvat, byť to k zajištění míru nestačí.
Dodatek o svobodě slova
Na závěr chci dodat, že je potřeba respektovat i hranice svobody slova. Dehonestační kampaně médií a vládní pokusy o cenzuru vůči lidem odlišného názoru jsou něco, na co jsme už v posledních třiceti letech nebyli zvyklí. O zahraniční politice je třeba otevřeně diskutovat. Například propuštění Petra Druláka z Ústavu mezinárodních vztahů, tj. z vědecké instituce – údajně kvůli reorganizaci, ve skutečnosti však kvůli odlišnému názoru – je hrozivou vizitkou této vlády.
Přitom rozdíl mezi jeho a vládním názorem není nijak zásadní. Podstatou je, že Rusko je viníkem jednoznačné a neospravedlnitelné agrese. Lidé, kteří se na tomto shodnou, by se měli dokázat spolu rozumně bavit na téma, jak s touto situací naložit. Pokud někdo hodlá lidi odlišného názoru vylučovat z veřejné diskuze, pak je to především on, kdo nahrává ruské propagandě. Z údajného nepřátelského narativu, že v Evropě je potlačována svoboda slova, dělají podobné činy prostý fakt. Už jen z tohoto důvodu lze nyní velmi těžko rozporovat tvrzení, že současná vláda je (z hlediska demokracie) nejhorší od roku 1989.