Petr Žantovský komentuje otázku (ne)zvyšování úrokových sazeb. Jaké má zvyšování sazeb dopady na ekonomiku a domácnosti?
Současný guvernér České národní banky je pod palbou kritiky kvůli své neochotě zvýšit úrokové sazby. Jak víme, i v minulém období, kdy byl členem bankovní rady, proti tomuto trendu také vystupoval. Je tedy namístě zamyslet se nad argumenty, které dávají jeho postoji spíše za pravdu, a v každém případě obsahují velice přesná data, čísla a statistiky, které je nutné brát v takové diskusi pečlivě v úvahu.
Jak každý ekonom ví, přímým důsledkem zvýšení úrokových sazeb při vysoké inflaci je zpomalení ekonomického růstu a vzrůstající chudoba. Zatímco inflace reaguje na rostoucí sazby se zpožděním, chudoba nastupuje velmi rychle. Vidíme to na finanční situaci domácností – bez rezerv je dnes na 400 tisíc domácností, což je trojnásobek proti situaci před půl rokem. Tyto domácnosti omezily svou spotřebu, žádají o sociální podporu a hledají si přivýdělky. Přesto – pokud jsou vystaveny nečekaným výdajům, jsou nuceny si půjčit. Protože většinou nesplní parametry pro bankovní půjčku, obracejí se na nebankovní subjekty, což je velmi riskantní. Za první tři čtvrtletí loňského roku stouply spotřebitelské úvěry o 20 miliard korun. Domácnosti, které nepokryjí své provozní náklady, přestávají platit účty za energie, nájemné, poplatky za telefon a internet. Přitom se nejedná o domácnosti s nejnižšími příjmy – do této situace se dostávají i rodiny s dětmi, které ještě před pár měsíci patřily k dobře zajištěným. Tyto informace už procházejí běžným mainstreamovým mediálním prostorem, například v reportáži a následné diskusi s Pavlem Kohoutem a Lenkou Zlámalovou na CNN Prima News.
Rostoucí úrokové sazby prakticky zničily hypoteční trh. V roce 2022 klesl celkový objem nových hypotečních úvěrů na méně než polovinu (64 %), přičemž růst z předchozího roku byl zachován ještě v prvních měsících, v posledních 4 měsících roku 2022 klesl objem nově sjednaných hypoték meziročně na 15 % (tedy o 85 %). Údaje o vývoji na hypotečním trhu najdete například zde. To má přímý důsledek v podobě poklesu cen nemovitostí, růstu zájmu o nájemní bydlení a tedy růst nájemného, což všechno vede k dalšímu zchudnutí domácností. Pokud mají nemovitosti, jejich ceny klesají a velmi těžko se hledá kupec, naopak pronajímatelé zvyšují nájmy a to vytváří další tlak na rodinné rozpočty. Dalším důsledkem je pokles celého stavebnictví a zejména výstavby bytů.
Firmy se pod tlakem rostoucích úrokových sazeb obracejí k financování v eurech, objem úvěrů v cizích měnách raketově stoupl zhruba na polovinu celkového objemu. Firmy získávají určitou výhodu, protože úvěr v eurech se poskytuje za nějaká 3 až 4 procenta, kdežto korunový úvěr je za 9 a více procent. Tuto výhodu kompenzuje ale kurzové riziko. Pokud koruna v horizontu splácení těchto úvěrů oslabí (což nelze úplně vyloučit), splátky těchto úvěrů se prodraží. Pro firmy, které nemají dostatečné příjmy v eurech, již banky toto financování odmítají. Pro centrální banku to samozřejmě znamená určité oslabení hlavního protiinflačního nástroje. Je to kanál tvorby nových peněz, který korunové sazby nezasahují. Zároveň ale eura z těchto úvěrů zvyšují poptávku po korunách, protože tyto firmy získají sice euro, ale potřebují koruny na pokrytí svých nákladů, například mezd, také korunu kupují a tím přispívají k jejímu silnému kurzu. To nesou nelibě exportéři, kterým klesá příjem z vývozu. Zároveň vidíme zlevnění dovozů a vidíme zhoršení obchodní i platební bilance – pokud by to byl trend dlouhodobý, byl by velice negativní.
Úrokové sazby působí na ekonomiku plošně, dopadají na firmy i na domácnosti a mohou mít fatální důsledky tam, kde je situace nejslabší. Samotná inflace, tedy růst cen konkrétního zboží, má vliv do jisté míry selektivní. U některých položek se každý může rozhodnout, zda ji koupí, zda ji potřebuje nebo nepotřebuje. Může růstu cen čelit zvýšením svých příjmů, nějakým přivýdělkem změnou pracoviště, substitucí některého zboží jiným, úspornějším… A kde to opravdu nejde, tam může ještě situaci řešit sociální podpora od státu. Jinými slovy – inflace do jisté míry řeší sebe samu a úrokové sazby v tom hrají spíš signální než faktickou roli. Tyto sebeobranné mechanizmy pracují bez ohledu na to, jaké sazby vyhlásíme. Pokud sazby rostou, čím dál tím víc lidí přemýšlí o své spotřebě a upravuje ji podle svých finančních možností. Není tedy úplně jisté, že jsme museli dojít až k 7 procentům a jestli chceme dávat další signál jejich dalším zvýšením, tak si uvědomme, zda to může mít praktický význam, když na stávající sazby máme naprosto viditelnou reakci a když přibývá subjektů, které už úspornější být prakticky nemohou. Samozřejmě, pokud se tu objeví další inflační zdroj, dejme tomu nadměrný růst mezd nebo další schodek veřejných financí a podobně, tak ta reakce nutná bude, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že se trendy obrátily k poklesu inflace.