Milan Daniel píše ve svém komentáři o tom, co může pro mír udělat každý z nás. Ve svém městě či vesnici může být i první, kdo pro své spoluobčany zažehne jiskru naděje.
Když jsem se před pár lety probudil po operaci srdce z narkózy, uvědomil jsem si zdánlivě banální věc: život je krásný.
Rozumím proto všem těm mužům, kteří po obdržení výzvy k tomu, aby se dostavili na jatka, zamíří na nádraží či k pohraničním horám. Jsou to ti, kteří vědí, že ta jatka neposlouží k tomu, aby jejich životy byly bohatší a že mohou být naopak mnohem kratší.
Rozumím proto i všem ženám, které se bojí o životy svých mužů, otců svých dětí, svých synů.
Rozumím lidem, jež život poučil o tom, že ve válkách jde především o moc a o peníze, což jsou hodnoty mnohem přízemnější, než čest a sláva hrdinným padlým.
Dvakrát jsme v době po válce, která ničila náš kontinent, zažili naději, že si budeme moci své životy řídit sami, svobodně a sociálně spravedlivě. Místo toho žijeme v kolonii mezinárodních korporací, v zemi, kde nám patří čím dál méně, v zemi, kde je pro myslící občany stále méně místa.
Dialog je nahrazován konfrontací. Míru má být podle této logiky dosaženo vítězstvím ve válce. Není ale toto „vítězné válčení“ jen novou kvalitou prohry lidí, jež dělí pomyslné čáry a názory?
Vítězové a poražení budou dál žít na jednom kontinentu, v jedné zemi, v jednom městě. Skutečného míru mohou dosáhnout jen tak, že spolu budou jednat, budou se vzájemně respektovat, najdou způsob, jak vedle sebe žít.
Už týdny probíhají po vzoru slovenských přátel v českých městech řetězové Pochody míru. Někde za účasti stovek, jinde třeba jen desítek lidí, kteří chtějí vyjádřit svou touhu, nebo se vzepřít živení a hrůze války. Spojují ty, kdož utopeni ve světě mediálně živené beznaděje, cítí bezmoc.
Co pátek se stejní lidé spontánně scházejí v 19 hodin se svíčkami na náměstích a návsích svých měst a vesnic, aby dali najevo, že si právě toto přejí. Vědí, že možná ničeho nedosáhnou. Určitě však ničeho nedosáhnou, když se přestanou spojovat, přestanou svým spoluobčanům opakovat, že mír je možný, přestanou věřit.
Pro lidi, kteří přicházejí k těmto mihotavým majáčkům, to kromě jiného znamená i ujištění o tom, že nejsou sami. Také potřebu dát nahlas najevo to, co musí ven.