Jan Zeman se ve svém textu věnuje problému měření výkonu hospodářství z hlediska metodologie. Je HDP ten nejlepší způsob?

Metodologické problémy měření efektivnosti rozvoje ekonomiky jsou značné a podepisují se do problémů objektivnosti příslušných analýz. Začněme malým historickým exkursem.

Před kapitalismem

Hodnotit ekonomický rozvoj ve starověku, ve středověku a v asijském výrobním způsobu byl a je zásadní problém, protože v ní dominovala naturální spotřeba, naturální daně a naturální směna. Pokud by ji někdo chtěl analyzovat podle tržních měřítek, těžko by uspěl, i kdyby se dochovaly spolehlivé záznamy. Trhem totiž procházela jen malá část vytvořené produkce. I takové údaje, že podaní odevzdávali svému šlechtici třetinu úrody a desátek faráři, nemusí mnoho říkat, pokud nevíme, jak vysoká byla úroda, jak dobře či špatně byla vykrmena odevzdávaná prasata atp. Něco mohou napovědět peněžní dávky poddaných, ty ale tvořily obvykle jen malou část feudální pozemkové renty. Její součástí byly také neplacené práce poddaných pro potřeby světské i církevní vrchnosti, tzv. robota.

Tržní vztahy byly více rozvinuty ve městech, ale i tam byly případné dochovavší se záznamy chatrné a řadu oblastí nepokrývaly. Ještě tak šlo věřit údajům vojsk, že si u zbrojířů objednaly a posléze koupily a většinou i zaplatily tolik a tolik mečů nebo děl. Jejich peněžní ocenění ale mohlo a často také bylo sporné. Chatrné byly i údaje o počtu obyvatel (často šlo jen o hrubé odhady), o množství obdělávané půdy, stavech dobytka aj. Státní i městské rozpočty byly z dnešního hlediska velmi hubené a zahrnovaly v zásadě jen značnou nadspotřebu šlechty a často nákladné potřeby obrany jak šlechty, tak měst. Problémem bylo, že sem tam přišla nějaká přírodní katastrofa typu neúrody (často následovaly hladové bouře), válka, požár města či epidemie a život v příslušném území byl rozvrácen k nepoznání. Náprava škod takové události často trvala celou jednu generaci lidí.

Měření efektivnosti v 19. století

Je prý velké rouhačství psát, že ekonomové 19. a první poloviny 20. století lépe hodnotili ekonomickou efektivnost rozvoje toho či onoho státu mnohem lépe než ekonomové po roce 1945, bez ohledu na obrovský rozvoj výpočetní a později i internetové techniky. Totiž, tito tradiční ekonomové za sebou nevláčeli zátěž základního indikátoru moderní ekonomiky – hrubého domácího produktu. Vznikající statistika sledovala a Karel Marx, jeho současníci, předchůdci i následovníci analyzovali ukazatele typu vývoje tržních cen, bilance státního rozpočtu a zahraničního obchodu, zaměstnanosti a nezaměstnanosti, výše mezd a vybraných daní a cel, naturální objemy výroby základních produktů – těžby uhlí, výroby surového železa a oceli, cementu, kyseliny sírové, rozlohu zemědělské a orné půdy, výši sklizně základních plodin, stavy základních druhů dobytka a jejich odhadovanou užitkovost, množství vytěženého dřeva, délky železniční sítě, počtu parních lokomotiv, osobních a nákladních vagonů, počty lodí a jejich přibližný výtlak atd.

Odtud Karel Marx a další odvozovali hospodářský cyklus – tj. vývoj krize, deprese, oživení, konjuktura, krize – který byl v 19. století obvykle jedenáctiletý a konjukturu charakterizovala masové obnova strojního zařízení při zvyšující se společenské poptávce, dokud nenarazila na bariéru koupěschopné poptávky. Platilo přitom, že za oživení a konjuktury rostl objem výroby, zaměstnanost, vývoz a dovoz, mzdy, ceny a nerovnováha ekonomiky, která se následně obnovovala cestou ekonomické krize, kdy výše uvádění ukazatelé či indikátory se vyvíjely opačně. Za deprese ekonomika stagnovala na snížené úrovni. Jistě, ne vždy to bylo v takto čisté modelové krystalické podobě. Samozřejmě, výše uvedené je hodně zjednodušené, ale pro základní orientaci by mělo stačit.

Objemové hodnotové ukazatele

Výše uvedená analýza se ekonomům-teoretikům zdála nedostatečná, a tak vymysleli (a později politici do praxe zavedli) sledování základních objemových makroagregátů: hrubého domácího produktu (HDP) a národního důchodu (ND). Tedy, HDP ekonomům teoretikům ukradla praxe a přes jejich protesty začala jejich pomocí hrubě zkreslovat realitu a efektivnosti. Oba jmenované základní objemoví ukazatelé mají řadu modifikací, ale nechme stranou detaily.

Národní důchod, užívaný ekonomy někdejších socialistických států, zahrnoval nově vytvořenou hodnotu (v+m) odvětví materiální výroby a výrobních služeb v daném roce v daném státě. Na odvětví nemateriální výroby a služeb pohlížel jako neproduktivní (z hlediska pracovní teorie hodnoty, rozhodně ne jako nepotřebné). Poněkud sporné bylo rozdělení dopravy na produktivní (nákladní) a neproduktivní (osobní), neboť doprava pracujících do práce patří k produktivním činnostem, byť ji nejde oddělit od ostatní osobní dopravy. Národní důchod hrubý (včetně odpisů) a čistý (bez odpisů) zahrnoval nově vytvořené materiální hodnoty určené ke směně a spotřebě.

Buržoazní ekonomové ND a statistiku ND odmítají s tím, že se opírá o administrativně stanovené, netržní ceny a že je tudíž neobjektivní. Neplatí to všude (zemědělství, doprava ad.). Podíváme-li se ale na současné (převážně monopolní) ceny stanovované obchodními řetězci pro spotřebitele vesměs nad ekonomickou hodnotu a vyvolávající nepřetržitě inflaci, nejsme na tom o mnoho lépe. A to už se nezmiňuji o rozsáhlém tištění inflačních peněz, nejen centrální bankou, ale také bankami komerčními a vytváření peněz různými podivnými soukromými měnami, či o odsávání hodnot různými burzovními spekulanty.

Hrubý domácí produkt, užívaný ekonomy vyspělých kapitalistických států, později i rozvojových států a po roce 1989 rozšířený i do bývalých socialistických států, se v nejjednodušším provedení lišil od národního důchodu skutečností, že za produktivní považoval i služby všeho druhu, vesměs nemateriální. Stručně a s určitým zjednodušením HDP = všechny ekonomické aktivity lidí v daném státě a roce přihlášené ke zdanění. Nezahrnoval naturální spotřebu, která ale byla malá a její objem se dále snižoval. Nezahrnoval ani hodnotu prací v domácnosti, rodičovské péče o děti, bezplatnou práci pro obec, ochranu přírody a životního prostředí apod.

Základní kritika soudných ekonomů, pravda, značně vzácná, HDP i ND šla a jde ve směru, že objem výroby, objem ND i objem HDP v sobě vesměs obsahuje nesoulad struktury společenských potřeb se strukturou koupěschopné poptávky. Nerovnováha vede za kapitalismu jednak k hospodářským krizím z nadvýroby (zde se od doby Marxe mnoho nezměnilo), jednak ke stále většímu vnucování nepravých, falešných potřeb spotřebiteli. Nejen občanu, kupujícímu, ale také státu a orgánům územních samospráv. Nejhorším případem jsou jistě výdaje na zbrojení, které jsou v lepším případě vyhozenými penězi, v horším případě výdaji na zabíjení lidí a ničení vytvořených hodnot (v případě jejich použití, resp. spotřeby ve válce). Na druhé straně v případě ohrožení jsou také nutné.

Jak opakovaně a oprávněně zaznívá z obce ekologů, HDP pracuje na principu sčítačky, která sčítá jednotlivé ekonomické aktivity procházející trhem (přihlášené ke zdanění) bez ohledu na jejich užitečnost a škodlivost a vydává je za pozitiva. Řekne-li vám někdo, že aktivity v ulicích se zvýšily o deset procent, nebudete rozumět. Budete se ptát, zda jde o aktivity přátelské spolupráce, dopravní nehody nebo o loupeže… HDP ale všechno sečte a vydá za klady.

Vznikají tak absurdity. Válka je jistě velké svinstvo, ale zbrojaři na ní vydělávají. Krvavý atentát v Oklahoma City vedl k vyzbrojování obyvatelstva střelnými zbraněmi (údajně za asi pět miliard dolarů), přičemž veřejný statek – bezpečnost – se citelně snížila. Povodeň, tajfun či jiná přírodní katastrofa způsobí ekonomické škody za dejme tomu deset miliard dolarů, o nehmotných škodách nemluvě, ale ve státním účetnictví se HDP zvýší jako pozitivum, protože zničený majetek se musí obnovit, dejme tomu ve stejném rozsahu, byť realita bývá samozřejmě pestřejší, a tzv. nikým blíže nespecifikovaná prosperita HDP se zvyšuje. Jeden životní prostředí zplundruje, druhý obnovuje a náklady na obnovu se neodečítají od HDP k tíži plundrovatele. Zvyšuje se tak HDP. Kolik stojí drogy, kouření, alkohol, pochybná móda, touha po nedosažitelném atd. škoda mluvit…

Problém srovnání HDP a ND

Když Valtr Komárek se svým týmem na Prognostickém ústavu ČSAV v letech 1984-88 připravoval svou Souhrnnou prognózu¹⁾, potřeboval porovnat vývoj efektivnosti ekonomik vyspělých kapitalistických států s efektivností států reálného socialismu, zvláště pak s efektivností československé ekonomiky. Měl dvě možnosti: přepočítávat západní HDP na náš ND, nebo přepočítávat náš ND na západní HDP. To by nemusel být zásadní problém, kdyby se výpočet obou indikátorů opíral o shodné výkaznictví, účetnictví, statistiku. Tak tomu ale zdaleka nebylo, tyto systémy se místy dost lišily. Na přepočet HDP západních států na náš ND neměl metodiku a zvláště lidi, schopné takového přepočtu, tak se pokusil o přepočet našeho ND na HDP. Vyšlo mu, že HDP je asi o jednu třetinu vyšší než ND. Za to sklidil dvojí kritiku – že je to moc příznivé a že je to nepříznivé pro tehdejší Československo.

Otázkou je, zda šlo o přepočet kvalifikovaný a co se z něj dalo odvodit. Pokud jde o kvalifikovanost samotného přepočtu, zde mně nejsou známy zásadní problémy, byť vlastní realizace přepočtu nepřekvapivě narážela na houšť nejen otevřených, ale také skrytých dotací a daní, o které se samozřejmě HDP i ND očišťuje, a další faktory. Problematická ale byla interpretace takového přepočtu. V čem?

Přepočet samozřejmě shledal, že západní HDP je v jádrových státech vyšší než ND na obyvatele a rok než v ČSSR. Hlavní rozdíl byl v rozsahu služeb, jejichž podíl byl v ekonomikách vyspělých kapitalistických států podstatně vyšší než v ekonomikách tehdejších socialistických států, a to včetně ekonomicky nejvyspělejšího Československa a Německé demokratické republiky. Kdyby se zamýšlel, co obnáší onen vysoký podíl služeb, dospěl by asi k následujícím závěrům:

• Vysoké náklady na obranu, bezpečnost a státní správu. Jde jednoznačně o neproduktivní výdaje, vykazovat je jako veřejné blaho je vážná metodická chyba.
• Vysoké náklady na školství a zdravotnictví. Jako společensky potřebné je musíme v každém případě uvažovat. Problém je, že jednotné centrálně řízení školství a zdravotnictví vykazovalo s nižšími náklady vyšší přínosy, a tudíž bylo efektivnější, ne ale optikou HDP. Lze jistě namítat, že na Západě fungovaly špičkové vysoké školy i nemocnice, ale musíme vyjí z průměru a ten byl na Západě mnohem nižší než špičkový a místy i děsivý, viz školství a zdravotnictví v USA: nejdražší a nejméně efektivní, pokud jde o výsledky. Samozřejmě, mezi jednotlivými vyspělými kapitalistickými státy byly značné rozdíly. K Československu se více podobaly státy se sociálně tržním hospodářstvím a nejvíce ho předstihovaly státy, kterým se vyhnuly obě světové války: Švýcarsko a Švédsko.
• Náklady na sociální zabezpečení. Socialistické státy sovětského typu se rozvíjely bez obávané metly pracujících – nezaměstnanosti, což byl jednak obrovský přínos (pravda, ne všichni si ho náležitě vážili), jednak úleva pro sociální fondy, protože nebylo nutné platit podpory v nezaměstnanosti.
• Luxusní spotřeba horních deseti tisíc. Ta v Československu prakticky nebyla, byť některé špičky se o ní snažily. Tato luxusní spotřeba souvisí hlavně s falešnou prestiží, nikoliv s blahobytem. Má také podstatně vyšší podíl služeb, klasicky dopravních. Správně se měla korigovat, ale to je v rozporu s metodikou HDP.
• Vysoký podíl finančních služeb. V zásadě se to opírá o burzu, kde se slušně i šíleně spekuluje. Burza značně přerozděluje vytvořené hodnoty a také zatemňuje ožebračování ekonomicky nerozvinutých rozvojových států. Stejným směrem působí redistribuce zisků z kapitálu investovaného v zahraničí. Obrovský podíl finančních služeb, zejména v USA a Velké Británii, svědčí spíše o masivním vykořisťování druhých států. Další jejich vysokou položkou byly vysoké náklady na zbrojení. Z hlediska metodiky HDP je takový postup v pořádku, z hlediska interpretace je problematický.
• Společenská spotřeba pracujících. Dětský pionýrský či jiný tábor byl zařízení vysoce efektivní a přitom levné, podobně podnikové chaty odborů. Z hlediska přínosu pro ND i HDP to byla bída proti plně placené dovolené v hotelech, kempech a jiných rekreačních zařízeních, ale šlo o znak efektivnosti, ne zaostávání. Z hlediska metodiky HDP jde o retardační faktor, mluví o zaostávání služeb.
• Struktura dopravy. Je známo, že rozvoj dopravy je značně nákladný a dvojnásobně to platí o dopravě silniční. Československo a další socialistické státy měly mnohem vyšší podíl šetrné železniční dopravy než silniční ve srovnání s vyspělými kapitalistickými státy. Problém je, že HDP mnohem víc zvyšuje silniční doprava než železniční, a to včetně faktoru obrovských externalit, které produkuje. Ohlížení se po silniční dopravě bylo sice v souladu s metodikou HDP a snahou „dohnat“, ale reálnou efektivnost ignorovalo.

Neříkám, že by v Souhrnné prognóze nebylo upozornění na část metodických problémů. Širší veřejnost ale základní závěry Souhrnné prognózy četla následovně: zvýšíme národní důchod Československa o třetinu, vydělíme ho příslušnými ukazateli a vyjde nám, že máme mnohem vyšší energetickou, materiálovou, dopravní, odpadovou a další náročnost ekonomiky (tvorby HDP/obyvatele) a za vyspělými kapitalistickými státy zaostáváme a jsme neefektivní. Budeme tudíž rozvíjet služby po kapitalisticku v rámci posílení (reálně oslabení) osobních svobod a sociálních jistot, podobně dopravu. Sociální jistoty jsou sice dobrá věc, ale máme jich moc, a tak neuškodí jich část obětovat. Tzv. skandinávský socialismus, fakticky kapitalismus se silnou státní sociálně ekonomickou a ekologickou regulací, nám budiž vzorem!

Pro úplnost musím dodat, že stav životního prostředí byl v Československu špatný, zvláště v některých regionech, a volání po změnách ve směru vyspělých kapitalistických států bylo na místě, byť ne všude. Určitě ne v dopravě. Na souhrnné prognóze pracoval jen jeden ekolog spíše do počtu. Mezi ekonomy tolik populární automobilismus jako významný zdroj prosperity při přehlížení obrovských problémů a škod, které vyvolává, rozhodně nebyl následováníhodný, jak se po roce 1989 stalo.

Závěr

Závěr je nic moc. Jako už tolikrát: mysleli to dobře, dopadlo to jako obvykle. Proti vůli Valtra Komárka Václav Klaus a spol. prosadili budování kapitalismu bez přívlastků a uvrhli Československo do bezprecedentní krize. V zájmu své reformy vlastizrádně rozbili i Československo. Česko i Slovensko bylo přetvořeno v polokolonii Západu. Také Prognostický ústav ČSAV byl zrušen nikoliv do listopadu 1989 vládnoucí komunistickou stranou, s kterou měl určité problémy, ale po státním převratu jeho bývalými pracovníky v čele s Václavem Klausem k 1. květnu 1993, aby nepřekážel realizaci jejich velmi špatné ekonomické transformace. Ano, tvrdé zavádění kapitalismu bez přívlastků bylo prosazeno i za cenu vlastizrádného rozbití Československa a uvržení Česka do bezvýznamnosti.

Podílelo se na tom i nekritické vzhlížení k HDP, srovnatelné s někdejším uctíváním krav v Indii. HDP je prý svaté, ač hodně smrdí. Maskuje totiž kdejaká neřádstva páchané ve jménu blíže neurčené prosperity a má snad jen jeden pozitivní efekt – že podle jeho vývoje ministr financí odhaduje příjmy veřejných rozpočtů na nejbližší tři měsíce. Nic proti tomu, ale je to hodně málo.

Prý má HDP možná i nějaké vady, ale je to jednoduchý, všeobecně užívaný a srovnatelný indikátor, a tudíž nám na něj nesahejte ani ve snu. A to ani tehdy, když světová ekonomická pseudoelita v zájmu „plného započítávání ekonomických aktivit“ do něj zahrnula i odhadované výnosy organizovaného zločiny, obchodu s drogami, prostituce… Ano, i zločinci prý vytváří naši prosperitu, měřenou HDP.

Literatura:

1) Komárek, W. a kol. Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010, Prognostický ústav ČSAV 1988