Některá kanadská a americká média pokládají otázku: Když bohatí dobrodruzi podstupují obrovská rizika, kdo by měl platit účet za pokusy o záchranu?
Když se v roce 2007 ztratilo nad Nevadou letadlo milionáře a dobrodruha Steva Fossetta, měl tento dobrodruh za sebou již dvě předchozí záchranné akce vzdálené od sebe tisíce kilometrů. Podobné události vyvolávají ožehavou otázku: Kdo by měl po ukončení záchranných akcí a pátrání po bohatých riskujících zaplatit účet? V posledních dnech se pozornost médií na tuto otázku upnula znovu v souvislosti s rozsáhlým pátráním po ponorném vozidle, které se ztratilo během sestupu do severního Atlantiku a jehož cílem byl vrak Titaniku. Záchranáři a veřejnost se soustředí v první řadě na záchranu a na truchlení nad těmi, kdo byli na palubě, přesto se část veřejnosti ptá i na náklady s podobnými akcemi spojené. “Pět lidí právě přišlo o život a začít mluvit o pojištění, všech záchranných akcích a nákladech se může zdát dost bezcitné – jde však o to, že nakonec tu náklady jsou,” uvedl Arun Upneja, odborník na cestovní ruch z Bostonské univerzity. “Existuje mnoho lidí, kteří řeknou: ´Proč by měla společnost vynakládat peníze na záchranné práce, když jsou tito lidé dostatečně bohatí na to, aby se mohli věnovat těmto riskantním činnostem?” Tato otázka nabývá na významu, protože velmi bohatí cestovatelé toužící po nevšedních dobrodružstvích často neváhají utrácet velké částky za zdolávání vrcholů, plavby přes oceány a lety do vesmíru. A co náklady na následná pátrání a záchranné akce? Co se týče ponorky Titan, Pobřežní stráž USA na dotaz odmítla odhad nákladů na pátrání poskytnout. “Případům pátrání a záchrany nemůžeme přiřadit peněžní hodnotu, protože pobřežní stráž nespojuje náklady se záchranou života,” uvedla agentura. Přestože náklady Pobřežní stráže na tuto misi se pravděpodobně vyšplhají na miliony dolarů, federální zákon jí obecně zakazuje vybírat náhrady spojené s jakoukoli pátrací nebo záchrannou službou, prohlašuje Stephen Koerting, americký právník v Maine, který se specializuje na námořní právo.
To však neřeší širší otázku, zda by bohatí cestovatelé nebo společnosti nabízející podobné zážitky měli nést odpovědnost vůči veřejnosti a vládám za to, že se vystavují takovému riziku. “Je to jedna z nejobtížnějších otázek, na kterou se lze pokusit najít odpověď,” vyjádřil se k věci Pete Sepp, prezident Národní unie daňových poplatníků, a upozornil na kontrolu záchranných akcí financovaných vládou, která se datuje od doby, kdy britský miliardář Richard Branson v 90. letech 20. století podnikal výpravy horkovzdušným balónem. “Nikdy by nemělo jít pouze o vládní výdaje, nebo možná ani ne primárně o vládní výdaje, ale nelze se nezamýšlet nad tím, jak se využívají omezené zdroje záchranářů,” říká Sepp. Na omezenost těchto zdrojů se upozorňovalo již v roce 1998, kdy pokus milionáře Fosseta obletět zeměkouli v horkovzdušném balonu skončil pádem do oceánu 500 mil od Austrálie. Královské australské letectvo tehdy vyslalo transportní letoun Hercules C-130, aby ho našel. Francouzské vojenské letadlo vyslalo Fossettovi záchranný člun pro 15 osob, než ho vyzvedla projíždějící jachta. Kritici navrhovali, aby Fossett zaplatil účet. Ten to odmítl. Koncem téhož roku vynaložila americká pobřežní stráž více než 130 000 dolarů na záchranu Fossetta a Bransona poté, co jejich horkovzdušný balon spadl do oceánu u Havaje. Branson řekl, že by zaplatil, kdyby ho o to pobřežní stráž požádala, ale nepožádala ho. O devět let později, poté co Fossettovo letadlo zmizelo nad Nevadou během plánovaného krátkého letu, zahájila státní Národní garda několikaměsíční pátrání, při němž byly nalezeny trosky několika dalších desítky let starých havárií, aniž by se milionář našel. Stát uvedl, že tato mise stála daňové poplatníky 685 998 dolarů, přičemž 200 000 dolarů pokryl soukromý příspěvek. Když však vláda nevadského guvernéra Jima Gibbonse oznámila, že bude požadovat náhradu zbytku prostředků, vdova po Fossettovi se ohradila s tím, že na vlastní soukromé pátrání vynaložila 1 milion dolarů. “Domníváme se, že pátrání provedené státem Nevada je vládním výdajem při výkonu vládní činnosti,” napsal jménem Fossettovy pozůstalosti právník.
Riskantní dobrodružství není zdaleka vlastní jen bohatým lidem. Pandemie způsobila nárůst návštěvnosti míst, jako jsou národní parky, a zvýšila popularitu horolezectví, pěší turistiky a dalších outdoorových aktivit. Mezitím se rozšířily mobilní telefony a služby, díky nimž má mnoho lidí pocit, že když se něco pokazí, pomoc je na dosah ruky. Butch Farabee, bývalý ranger, vzpomíná na telefonát z 80. let od právníka, který podcenil námahu potřebnou k výšlapu z Velkého kaňonu. Muž požádal o záchranu vrtulníkem a zmínil se, že má následující den důležitou schůzku. Lidé neváhají riskovat a spoléhají na včasnou záchranu zdarma. Jak zacházet s podobnými situacemi? Na některých místech USA například platí zákony běžně označované jako “zákony pro hloupé motoristy”, podle nichž jsou řidiči nuceni platit účet za záchranné práce, když ignorují zátarasy na zatopených silnicích. Myšlenka “zákona pro hloupé turisty” je pravidelně diskutovaným bodem i v Arizoně, kde je třeba zachraňovat množství nepřipravených turistů v dusivých vedrech. „Většina úředníků a dobrovolníků, kteří vedou pátrací akce, je však proti zpoplatnění pomoci,“ tvrdí Farabee, který se účastnil stovek záchranných akcí v Grand Canyonu a dalších národních parcích a napsal na toto téma několik knih. Pátrači se obávají, že pokud by se za záchranu lidí vybíraly poplatky, “nezavolali by si pomoc tak brzy, jak by měli, a než by se tak stalo, bylo by už pozdě.“
Životy dobrodruhů, z nichž někteří jsou poměrně bohatí, mohou být díky jejich choutkám v extrémním ohrožení. Například na Mount Everestu může výstup stát desítky tisíc dolarů zahrnujících povolení a expediční poplatky a každoročně tu při výstupu na horu zemře nebo se pohřešuje několik lidí, v roce 2023 je dokonce uváděn rekordní počet obětí oproti předchozím létům. Problém vyvolává mimořádné reakce místních úřadů. Nepálská vláda sice vyžaduje, aby horolezci měli pojištění záchrany, rozsah záchranných prací se ale může značně lišit – Upneja odhaduje, že některé mohou stát “několik desítek tisíc dolarů”. Kromě hor přináší nebezpečí i moře, na volném moři se také opakovaně stává, že bohatí jachtaři usilující o rychlostní a vzdálenostní rekordy potřebují záchranu, když se jejich plavba zvrtne. Když se v roce 1997 převrátila jachta Tonyho Bullimorea, britského milionáře na cestě kolem světa, 1400 mil od australského pobřeží, zdálo se, že je s ním konec. Držel se vnitřku trupu, došla mu sladká voda a byl téměř bez vzduchu. Když dorazila záchranná loď, zoufale plaval k hladině. “Začal jsem se ohlížet za svým životem a říkal jsem si: ´No, měl jsem dobrý život, udělal jsem většinu věcí, které jsem chtěl,” řekl později Bullimore. “Kdybych vybíral slova, kterými bych to popsal, byl by to zázrak, naprostý zázrak.” Australští představitelé, jejichž jednotky ve stejném týdnu zachránily i jiného francouzského jachtaře, byli ve svém hodnocení opatrnější. “Máme mezinárodní právní závazek,” řekl Ian McLachlan, ministr obrany. “Máme samozřejmě morální povinnost jít a zachraňovat lidi, ať už při požárech buše, cyklonech nebo na moři.” Méně se však hovořilo o požadavku australské vlády omezit trasy závodů jachet – v naději, že se námořníci budou zdržovat v oblastech, kde by mohli potřebovat méně záchranářů.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.