Ivan Hoffman se ve své glose věnuje dnešnímu posmrtnému obrazu spisovatele Milana Kundery.
Říká se „o mrtvých jen dobře“ a bude to kvůli tomu, že mrtvý už se nemůže bránit. Je tudíž nevkusné ho plísnit. U Milana Kundery se zdá, že při jeho světové proslulosti není třeba zásadu posmrtné ohleduplnosti zmiňovat. Co teď ale s kritiky, kteří Kunderu kdysi pitvali ještě „zaživa“?
Kdokoli u nás přemýšlí o Milanu Kunderovi jako spisovatelském fenoménu, nevyhne se, je-li poctivý, eseji Milana Jungmanna „Kunderovské paradoxy“. Zmiňuje-li se dnes diskrétně napětí mezi hvězdným Kunderou-exulantem a spisovatelským disentem, který při čtení Nesnesitelné lehkosti bytí skřípěl zuby, pak Jungmann nemilosrdně sepsal proč.
I o přísném literárním kritikovi Jungmannovi už je ale deset let slušné hovořit jen dobře. Aktéři starého sporu o úlohu literatury a roli spisovatele coby veřejného intelektuála, se stávají literární historií. Připomenutím doby, kdy se četlo a nad přečteným diskutovalo. Doby, kdy sláva nebyla všechno a popularita byla podezřelá. Jenomže když se teď Kunderův příběh uzavřel, zjistili jsme, že Francouzům zemřel jejich milovaný spisovatel.
Jelikož se o mrtvých hovoří jen dobře, přechází se mlčením zdejší hon na Milana Kunderu, který v roce 2008 bez respektu odstartoval týdeník Respekt. Ve snaze diskreditovat Kunderu jako udavače, kvůli kterému na počátku padesátých let skončil ve vězení agent Dvořáček, se široce diskutovala neověřená hypotéza odvolávající se na pofiderní nález v archivu novodobé inkvizice, spravující dědictví inkvizice předchozí.
Autor literárního Žertu se paradoxně v realitě setkal s Ludvíkovým udavačem, kterým se v osobě šéfredaktora Respektu stal spisovatel, který si Milana Kunderu už kdysi v disentu ošklivil. Svět je malý, o náhody, závist, malost a zlomyslnost v něm není nouze, ale o osudu spisovatelů nakonec naštěstí rozhodují jejich knihy. Kundera zřejmě musel zemřít, aby se o něm i v Česku muselo mluvit jen dobře. A kdo ví, možná se teď tento slavný Francouz bude u nás více číst!