Ekonomka Ilona Švihlíková ve své analýze vysvětluje fenomén inflace a to, jak odráží podobu ekonomiky 21. století.
Téma inflace okupuje první stránky novin a titulky již dlouho. Nedávno premiér Fiala pochválil jím vedenou vládu za boj proti inflaci, zřejmě dle hesla „pochval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá“.
Inflace je komplexní fenomén, v debatách a rozhovorech se objevuje velké množství čísel, které mohou čtenáře mást. Pojďme se podívat podrobněji na měření inflace, interpretaci, dopady inflace do ekonomiky, její kořeny a vzhledem k pokračujícím tlakům na přijetí eura, také na mezinárodní porovnání.
Inflace znamená, že cenová hladina celkově roste. Na cenovou hladinu se můžeme dívat různými způsoby, což znamená, že existuje řada přístupů k měření inflace – například z pohledu výrobců či spotřebitelů. Jelikož je v definici slovo „celkový“, vůbec to neznamená, že rostou ceny všeho zboží (nebo vstupů) a že rostou stejně. Naopak nestejnost růstu je jedním z klíčových problémů inflace.
Existují tři hlavní cenové indexy, pomocí kterých měříme cenovou hladinu. Asi nejznámějším je index CPI (consumer price index – index spotřebitelských cen), který slouží i jako index pro ČNB. Když ČNB tedy hovoří o naplňování svého inflačního cíle (stále 2 % s koridorem +/- jeden procentní bod) myslí tím inflaci měřenou přes CPI, a dodejme, že meziroční (viz dále). U CPI pracujeme se spotřebním košem, s obrovským množstvím detailních položek, jejichž ceny se sledují. Je jasné, že každá domácnost má jiný koš, a proto i její „inflace“ může být i výrazně jiná než ta průměrná, kterou zveřejňuje ČSÚ.
Pak je tu pohled ze strany výrobců neboli vstupů. Jedná se o index cen výrobců (PPI – producer price index), který se dále dělí na jednotlivé sektory, je to například index cen průmyslových či zemědělských výrobců, které byly v posledních letech nejvíce sledovány. Obvykle platí, že tendence z indexu cen výrobců se přenesou ke spotřebiteli (finální zákazník), byť s určitým zpožděním.
Posledním indexem je deflátor HDP, který je nejkomplexnější, protože zahrnuje i ceny vývozu a dovozu. Tato čísla nemáme k dispozici každý měsíc (jako u CPI a PPI) a obvykle pracujeme s ročními údaji.
Na rozdíl od metod výpočtu HDP, které musejí nabídnout vždy stejný údaj ohledně tržní hodnoty vyrobených statků a služeb na určitém území, je patrné, že hodnoty cenových indexů se liší, neboť nabízejí poněkud odlišný pohled, či důraz na ekonomické dění. To, co ovšem v interpretaci způsobuje největší problémy, je časové srovnání, tj. k jakému období srovnávám cenový vývoj. ČSÚ nabízí celou škálu dat a jejich chybná interpretace může snadno svést na scestí zaměření hospodářské politiky (samozřejmě to může být i záměr).
Údaje ČSÚ jsou v krátkém přehledu uvedeny takto:
Každé z těchto čísel má svou relevanci. Průměrná roční inflace (za rok 2022) bude sloužit k predikcím ministerstva financí, k aplikaci inflačních doložek apod. Meziměsíční inflace (0,3 %) ukazuje aktuální vývoj, zda inflační dynamika roste či klesá (tj. červen 2023 ke květnu 2023), promítat se do ní budou i vlivy spjaté se spotřebním chováním v určitých měsících, jako jsou vánoční nákupy či přípravy na dovolenou, tj. výdaje na rekreaci.
Nejsledovanější je meziroční míra inflace (9,7 %), což je červen 2023 k červnu 2022. Statisticky je „čistší“ v tom, že poměřuje stejné období, tj. podobné spotřební chování. Problém tkví v tom, že se porovnávají meziroční období – tj. pokud už v červnu 2022 docházelo k nárůstu cenové hladiny, což rozhodně docházelo, tak se tento vysoký jmenovatel nutně projeví v aktuální hodnotě, tj. 9,7 % (sláva, jsme v jednociferné úrovni). V červnu 2022 byla hodnota CPI 17,2 % (!), což se stává výchozí základnou pro aktuálně optimisticky prodávaných 9,7 %. Základna prostě není nula, ale reflektuje minulá období. V žádném případě tedy nelze hovořit o tom, že ceny klesají, rostou pomaleji než ve srovnávaném období, přičemž ale vysoká cenová hladina se stává tou skutečností, k níž se porovnáváme!
Představme si to tak, že sedíme na židli, vezmeme si velký polštář a sedíme na něm. V červnu 2023 nejenže polštář nesundáme, na ten tlustý nasadíme další, který jen bude o něco méně tlustý než ten z předchozího roku. Sedíme ale stále výš!
Základní interpretace oslavovaného čísla 9,7 % tedy je, že inflační dynamika ve srovnání s obdobím minulého roku zpomaluje. Je pak ale třeba podrobnějšího pohledu na jednotlivé složky spotřebního koše a samozřejmě je stále potřeba brát v úvahu onu vysokou základnu srovnávaného období.
Nutno dále poznamenat, že občané nežijí z přírůstku indexu CPI, ale prostě vnímají ceny – a nárůsty minulých období nikam nezmizely a od deflace (pokles celkové cenové hladiny) jsme daleko.
Tato chybná interpretace následně vede k rozmrzenému kývání hlavou nad tím, proč maloobchodní tržby klesají více než rok, proč se tak špatně vyvíjí spotřeba domácností a proč tak „zklamává“ inkaso DPH a spotřební daně (viz pokladní plnění za jednotlivé měsíce).
Zdroj: Inflace, spotřebitelské ceny, ČSÚ
Jaké jsou dopady do ekonomiky?
I zde je analýza podstatně složitější, než jak je prezentováno. Záleží na tom, zda je inflace mírná, nebo pádivá (dvouciferná jako v případě ČR), zda se v ekonomice ukotví (v inflačních očekáváních, což hodně souvisí s jejími kořeny a také politikou vlády a ČNB atd.). Poptávková inflace je spojována s přehřátím ekonomiky (velké množství výdajů tlačí na omezené množství produkce), neboli bývá spojena s rychlým růstem ekonomiky, malou nezaměstnaností apod. Nákladová inflace (která stála na počátku našich problémů, v USA by interpretace byla spojena s obřími výdaji na boj proti covidu) je spojena s nárůstem cen vstupů, typicky ceny ropy, zemního plynu, obilí, hnojiv atd., které zasahují kaskádovitě celou ekonomiku. Nákladová inflace je velmi nepříjemná a řešit ji je extrémně těžké, protože přináší pro společnost dvě špatné zprávy: jak pokles ekonomického výkonu (recese), tak i nárůst cenové hladiny. Pokud je navíc nákladová inflace částečně spojena se spekulativními tlaky, a dynamika nárůstu je spojena s panikou, pak se otevírá prostor pro firmy na cenovém chaosu a rychlém pohybu něco „trhnout“ v rámci marží. Což je přesně to, co se děje v ČR (a také v jiných zemích, jak ukazuje čím dál více analýz) – pak hovoříme o maržové inflaci. Ta souvisí právě s panikou, nedůvěrou v budoucí vývoj, ale také s kartelovými dohodami, oligopolním uspořádáním trhu, celkově omezenou konkurencí apod. Za první republiky se hovořilo o keťasech, a právě z důvodů převahy firem, pokud jde o cenový chaos a paniku, existuje Zákon o cenách z roku 1990, na jehož naplňování by ministerstvo financí, primárně zodpovědné, mělo dbát.
Snaha „napakovat se po covidu“ se skutečně neomezila jen na ČR, ale mezi zeměmi se liší míra úspěšnosti firem, i podle toho, jak konkurenční trh a také, jaké mzdy si pracovníci dokáží vydobýt (a jak k sociálnímu dialogu přispívá vláda). Pokud si odpovědi na tyto otázky aplikujete do ČR, začne být jasné, proč máme tak vysokou inflaci i ve srovnání s dalšími zeměmi EU, že?
Další nepochopení se týká změn projevů inflace v čase. I zde můžeme jako příklad uvést Ministerstvo financí. Prvotní inflační impuls je patrný již ke konci roku 2021 (viz obrázek, vzpomínáte, jak byl Babiš stírán za inflaci kolem 5 %?), nicméně v roce 2022 se pádivá inflace projevila v navyšujících se příjmech do státního rozpočtu. Jenže pozor – jak už jsem uvedla v rozhovorech, inflace je strašidlo, které mění tvar. Inflační dynamika, spojená s „musíme šetřit“ a nenávistí vlády vůči zaměstnancům a nárůstům mezd (které ani omylem nedržely s inflací krok a vedly k prudkému propadu reálných mezd), v závěru roku 2022 masivně zaškrtila maloobchodní tržby – a už jsme zase u podstatně nižšího výběru DPH a spotřební daně tento rok (a ano, pašování cigaret určitě taky hraje roli). Prostě nelze počítat s tím, že inflační příval příjmů má setrvalý charakter, neboť subjekty reagují a přizpůsobují se ekonomické realitě a berou v úvahu i očekávání (a zde vláda dělala, co mohla, aby rozšířila pocit, že nejen bude hůř, ale bude katastrofálně, pokud ovšem nejste z Ukrajiny).
Příliv zisků firem vybízel ke zdanění mimořádnou daní, která je v tomto kontextu dosti běžným opatřením, ale provedení mělo být podstatně dříve – plus platí, že když se nikdo roky nestará o to, jak firmy omezují základ daně, pak je věru těžké najednou vybrat desítky miliard. Pokud se přivírají oči a není politickým tématem číslo jedna neskutečné zneužívání vnitrofiremních cen, deformace vazeb mezi matkou a dcerou čítající bez přehánění stovky miliard ročně, pak nelze čekat, že najednou vyberu něco extra výjimečného na mimořádné dani. Nelze očekávat úspěch od mimořádného opatření, když chybí elementární pořádek.
Přestože ve výše uvedených USA má inflace hlavní kořeny v oblasti obřích (podstatně větších než za 2. světové války!) výdajích, pak v ČR a dalších zemí, měla inflace nákladové kořeny (energetický trh na prvním místě – a ne, nesouvisí to primárně s konfliktem na Ukrajině). Proměna inflace v ziskovou/maržovou otevírá nejen v ČR řadu otázek – do jaké míry budou zaměstnanci schopni si vydobýt alespoň částečně kompenzaci (soudíc dle vývoje od 70. let to nebude nic moc), skutečnou konkurenční podobu trhů a chuť nebo spíše nechuť vlád s tím něco dělat (soudíc dle minulé zkušenosti se většina politiků recykluje po prohraných volbách v těch firmách, které „nechaly“ vydělat tím, že tvrdili, že s tím nejde nic dělat).
Je to dalších z razantních zkušeností, jak vypadá takový rentiérský kapitalismus v praxi, ale poučena z minulosti nečekám, že by to snad mělo reflexi ve formulaci a výkonu hospodářské politiky. Je jednodušší říct, že za vše mohou vládní úředníci – ti jsou nabíráni politiky na základě zákonů, které schválili politici.
K poslednímu bodu, a sice k euru. Existují rozdíly mezi zeměmi v tom, jak silně nebo slaběji u nich inflace působila (viz efektivnost cenových stropů, síla odborů atd.), ale skutečně neexistuje žádná vazba mezi členstvím v eurozóně a nečlenstvím. Už jsem si zvykla na to, že když jde o ty „správné hodnoty“ jsou fakta na překážku, ale na !Argumentu realitu opravdu takto modifikovat nebudeme.
Viz Eurostat, údaje za průměrnou roční inflaci 2022. Je patrné, že linie vyšší míry inflace spíše kopíruje staré země a „postkomunistické“, ale neexistuje žádná vazba mezi zeměmi s eurem a bez. Vývoj v pobaltských zemích je jasným příkladem.
O inflační zkušenosti (mimochodem v Číně je inflace 0 %, tj. je v deflaci) by se dalo napsat ještě mnoho. Politika vyšších úrokových sazeb spolehlivě sníží ekonomický růst a může ohrozit řadu zemí s vyšším dluhem (Itálie), ale problém inflace spočívá jinde.
Je to chybně prováděná energetická politika EU (související s tzv. zelenou tranzicí), která bude nutně vytvářet inflační tlaky (a měnit spotřební vzorce, což je ale záměr), oligopolizace trhů, chybně prováděná antimonopolní politika vlád, slabé odbory a oslabující pozice mezd v ekonomice (zejména v souvislosti s nárůstem významu renty). Inflace zkrátka odráží skutečnou podobu ekonomik EU v 21. století.