Balkánské zápisky o německém pohledu na západní „ovládnutí Balkánu“ jako odpovědi vůči „ruské hrozbě“.
Západ hodlá svým způsobem ovládnout Balkán vědom si zdejšího působení a vnímání Ruska, což považuje za hrozbu. Tak lze jednou větou ohodnotit článek německé stanice Deutsche Welle.
Článek byl publikován v několika jazykových mutacích zemí bývalé Jugoslávie a shrnuje analýzy médií německých expertů na Balkán. Většina, stejně jako řada analýz v chorvatských a srbských médiích, poukazuje na fakt, že se Západu nedaří Srbsko a bosenskou Republiku Srbskou „vytrhnout“ za spárů Moskvy. Dokonce v Srbsku převládá protizápadní nálada a neochota vstoupit do EU. Novinář Michael Martens expert na jihovýchodní Evropu v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung dává tento trend do souvislosti s tím, že velký počet Vučićově nakloněných médií řadu let vede protizápadní kampaň a píše o Rusku a Číně jako přátelích Srbska (viz zde). Martens tvrdí, že Putin je podle průzkumů v Srbsku nejoblíbenějším zahraničním politikem. Německý novinář podotýká, že srbská tajná služba spolupracuje s ruskou a výsledkem bylo odposlouchávání a zatýkání ruských disidentů již v roce 2021. Mezi nimi byl zatčen letos v dubnu známý bývalý koordinátor opozičního hnutí Otevřené Rusko Vladimir Kara-Murza, laureát Ceny Václava Havla. Údajně Kara-Murza mluvil o spolupráci srbské a ruské tajné služby.
Balkán nevyřeší Evropa, ale američtí diplomaté
Zajímavá je část článku Deutsche Welle, který se věnuje německé zahraniční politice vůči Balkánu (rozuměj Srbsku). Článek vychází z analýzy novináře Ericha Rathfeldera, jeho úvahy v berlínském deníku Tageszeitung. Podle něj jako by se o Balkánu výlučně rozhodovalo mezi Německem a USA. Rathfelder v článku píše: „Srbsko má být nyní zjevně zataženo do západního tábora s ústupky v Kosovu a Bosně.“ Podle autora se tak má stát na podkladě iniciativy amerických diplomatů Gabriela Escobara a Christophera Hilla, kterým jen přizvukují Josep Borrell s Miroslavem Lajčákem za EU. Německo se podle autora nebude v tomto angažovat: „Berlín nedělá nic. Ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která se kdysi postavila proti nacionalistickým postojům, teď mlčí… Opravdu chce Berlín svěřit zahraniční a bezpečnostní politiku EU na Balkáně výhradně diplomatům USA a EU a Viktoru Orbánovi?“ Erich Rathfelder v tomto vidí chybu americké politiky, která díky Clintonově diplomacii dosáhla v Bosně míru, ale nynější američtí diplomaté tehdejší dohody pošlapou výměnou za podporu srbského nacionalismu jen, aby Srbsko dostali do západní sféry vlivu. O Orbánovi se Rathfelder zmiňuje, neboť ten bezvýhradně Vučiće podporuje.
Německá tvrdá síla vše metternichovsky vyřeší
Daleko nejzajímavější je úvaha-esej, která byla od Deutsche Welle vybrána z německých médií a je od rakouského politologa bosenského původu Muamera Bećiroviće v deníku Berliner Zeitung. Hned úvodu píše, že Balkán bez německé angažovanosti zůstane nestabilní. Zároveň upozorňuje, že k takové angažovanosti Německu dnes chybí historická znalost Balkánu, strategie a vůle, neboť Berlín si myslí, že tato část Evropy není základním kamenem německé zahraniční politiky.
Bećirović jako mladý studující politolog vychází ze svého studia knížete Metternicha a nabízí vpravdě metternichovské řešení: „Strategická situace na Balkáně se za více než 100 let téměř nezměnila.“ Politolog tvrdí, že „Vučićovi se podařilo – a to je jeho velký státnický počin – odvést pozornost Západu, zejména Německa, od skutečnosti, že Německo, nikoli Srbsko, má moc nastolit na Balkáně pořádek… Fascinující na tom je, že nikdo nechce vzít Srbsku status nejmocnějšího státu a jeho vliv.“ Proto Bećirović radí, že je to Německo, které musí stavět na historickém poznání vyvažování srbské nadvlády na Balkáně. Jako Metternichův velvyslanec Bećirović radí: „Učiňme těsnější svázání Sarajeva s prorakouským Záhřebem.“ A pokračuje: „Obě země (Bosna a Chorvatsko) by měly ukončit srbský nárok na hegemonii a prosadit císařskou hegemonii v regionu.“
Jak je tato hegemonie myšlena: „Jedinou zemí, která by mohla na Balkáně zavést pořádek a trvale zajistit vlastní strategické zájmy v regionu, je Německo. Je nejdůležitějším obchodním partnerem Chorvatska, Bosny a Srbska a je geograficky vzdálené jen několik set kilometrů. Pro vytvoření územního řádu založeného na německých ideách by byly na místě ekonomické i geografické a vojenské předpoklady. Proč váhat?“
Nezájem Německa o Balkán vidí rakouský politolog jako strategickou chybu: „Německo potřebuje získat východní Evropu na svou stranu, pokud chce dosáhnout nadvlády v Evropě, a to včetně Balkánu.“
Proti předchozí Rathfelderově úvaze o americkém řešení vidíme posun a to proto, že Bećović si myslí, že Balkán je pro Američany nezajímavý, když jejich angažmá je v Ukrajině a Tchaj-wanu.
Bećović si myslí, že USA by nebyly schopny toho, co Německo: „K tomu, aby na Balkáně zavládl pořádek, je potřeba síly, německé síly. Vše ostatní je odsouzeno k neúspěchu v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu… Jediné, co musí Berlín udělat, je začít a vymyslet strategii, jak na Balkán vnést pořádek… Každý problém, který by mohl nastat, by Německo mohlo na národní (a především na evropské) úrovni ekonomickou tvrdou silou odstranit. Pokud by nastaly problémy, Německo by poslalo vojáky.“ Bećović je zřejmě nadšen Metternichovým politickým testamentem: „Jen na myšlence pořádku může spočívat myšlenka svobody.“
Všemi mastmi mazaný rakouský politolog je věrný metternichovským zásadám a ví, jak nad Srbskem také vyzrát bez použití německé armády: „Dalším způsobem, jak přesvědčit Bělehrad, aby se vzdal svého nároku na hegemonii, je vyvolat nepokoje v samotném Srbsku. Pokaždé, když Vučić rozdmýchává národnostní konflikty v Bosně nebo Kosovu, může Německo udělat totéž v srbských regionech Sandžak nebo Vojvodina, kde žijí menšiny požadující větší autonomii.“
Na závěr můžeme jen poznamenat: Dočkáme se Svaté aliance? Je to největší diplomatický úspěch Metternicha po napoleonských válkách v roce 1815 Vídeňským kongresem, kdy došlo k úpravě mezinárodních vztahů soustavou smluv. Šlo o spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska na základě „křesťanské solidarity“.
Článek vychází ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.