Ekonom Jaroslav Ungerman zhodnotil nápady Hospodářské komory ČR ohledně ekonomické budoucnosti země, která roky sázela na „strategii“ levné práce.
Hospodářská komora ČR ohlásila v minulých dnech další analýzu – tentokrát je to analýza konkurenceschopnosti. Byla představena v médiích jako cosi převratného ve svých závěrech, že česká ekonomika musí přejít k produkci s vyšší přidanou hodnotou. V úsilí o přechod k produkci s vyšší přidanou hodnotu musí podle názoru Komory sehrát významnou roli stát, který k tomu musí vytvářet vhodné podmínky.
Jsou v ní další zajímavé teze, které stojí za to citovat. Tak např. „potenciál levné pracovní síly má tendenci se vyčerpat. Ve chvíli, kdy pracovní síla přestává být relativně levnou, ztrácí ekonomika při výrobě statků s vysokým využitím práce konkurenční výhodu…. Jediným východiskem pro další růst ekonomiky je pak přesun k produkci s vyšší přidanou hodnotou, se kterou je možné zachovat konkurenceschopnost i při relativně dražší pracovní síle.“ A pokračuje, že „pro přesun k takové produkci je ovšem důležitá investiční a inovační činnost a také kvalifikovaná pracovní síla“. To jsou zlatá slova, jen je tak ještě dostat do praxe…
Analýza přitom uvádí, že „nadprůměrných výsledků dosahuje Česká republika ve výdajích státu na vědu a výzkum. Zatímco průměr Evropské unie v roce 2021 odpovídal 0,27 % procentům HDP, v České republice výdaje státu dosáhly 0,33 %. Pro srovnání polské státní výdaje na vědu a výzkum ve stejném roce dosahovaly pouze nízkých 0,03 % HDP. Celkové výdaje České republiky na vědu a výzkum za všechny sektory ekonomiky se rovnaly 2 % HDP, v Polsku výdaje za všechny sektory odpovídaly 1,44 % HDP.“
Je-li tomu tak, proč tedy hodnotí analýza inovační činnost jako nedostatečnou, jsou-li takové výdaje plně srovnatelné s jinými zeměmi? Možná, že problém je ještě jinde, neboť „vysoká míra investic v poměru k HDP se nepropisuje do dalších ukazatelů, které lépe reprezentují inovační činnost českých firem. Podle dat Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) bylo v České republice v roce 2021 uděleno 119 patentů na milion obyvatel, zatímco v Německu bylo uděleno 1170 patentů a v Rakousku 977.“
Proč tomu tak je, opět analýza neřeší. Pouze konstatuje, že je to špatně. Přitom by právě analýza příčin, proč se při relativně vysokém podílu výdajů na vědu a výzkum, včetně státních výdajů, nedaří dosáhnout výraznějšího pokroku právě v počtu podaných patentů, byla žádoucí.
Je tomu proto, že struktura výdajů na vědu se málo orientuje ve prospěch technických a přírodních věd, kde se dá očekávat vznik nových patentů? Nebo je to proto, že naše výdaje na vědu a výzkum pro jsou vydávány neefektivně a celý tento systém je špatně řízen a jako celek pracuje nehospodárně?
Domnívám se, že klíč k pochopení, co se s naší ekonomikou stalo v uplynulých dvaceti či třiceti letech, resp. co se děje, spočívá především v její jak odvětvové, tak i komoditní struktuře. Je dobré se podívat na to, jakým způsobem se česká ekonomika zapojuje do mezinárodního obchodu, co vlastně česká ekonomika na světových trzích nabízí, čím se profiluje v mezinárodním obchodě nebo jak se profiluje v mezinárodní dělbě práce.
Jde také (a to především) o místo české ekonomiky ve zpracovatelském řetězci.
Co si pod tím představit? Především skutečnost, zda ekonomika jako celek je dodavatelem spíše finální produkce, kde má možnost určovat cenu svého produktu. Právě tam může zhodnotit své know-how, své patenty, vynálezy, své investice do vědy a výzkumu a také svoji kvalifikovanou pracovní sílu. Nebo zda její kapacity stojí někde v úrovni meziproduktu, kde se do mezinárodního obchodu zapojuje jako dodavatel dílů, komponent, uzlů apod. – tedy jako subdodavatel pro ty, kteří stojí na vrcholu zpracovatelského řetězce.
Právě ti, kdo prodávají finální produkci, realizují zisk. Tak prostě funguje tržní ekonomika, že právě finalisté mohou těžit jak ze svého postavení na trhu, tak i z toho, že mohou určovat cenu pro své dodavatele. Ti jsou totiž v podřízeném postavení a v podstatě musí být rádi, že si někdo jejich produkci koupí.
Naše ekonomika se právě v posledních třiceti letech dostala do takového podřízeného postavení, ze kterého se velmi dlouhou dobu nebude schopna vymanit, pokud vůbec se jí to může v historicky krátké době (ale při jiné hospodářské politice než dosud) podařit.
Vždyť co dokazuje relativní počet patentů na úrovni desetiny okolních průmyslově rozvinutých zemí – Německo? Dokazuje podle mého soudu jen to, že naše investice do vědy a výzkumu jsou málo efektivní, že asi špatně motivujeme činnost institucí, které se zabývají vědou – a to k tomu máme zvláštní ministerstvo. Ovšem k tomu, co má toto ministerstvo dělat, žádný závěr v analýze nenajdeme.
Nízký relativní počet patentů totiž dokazuje ještě jedno: průmyslové podniky takové patenty nepotřebují – a kde není poptávka, tam také není nabídka. K čemu je českým firmám patent, když vyrábějí jako subdodavatelé pro zahraniční firmy podle jejich výkresové dokumentace a podle jejich cenové kalkulace a tedy (řekněme přímo) podle jejich cenového diktátu.
Byly doby, kdy česká ekonomika měla řadu velmi technicky pokročilých výrobků typu textilních strojů (např. tryskové nebo dopřádací stavy atd.) chráněných řadou patentů. Mimo jiné to byl výsledek práce příslušného resortního výzkumného ústavu, ten už dávno neexistuje. Byla to také ekonomika schopná dodávat velké investiční celky. Poslední pokus postavit tepelnou elektrárnu skončil v Turecku naprostým fiaskem (Adularya). Ještě předtím kolem roku 2000 české firmy byly schopny dodat a zprovoznit tepelnou elektrárnu do Číny (projekt Šen-tou).
A další příklad. V osmdesátých letech začal český letecký průmysl vyrábět cvičný vojenský proudový letoun L-39 ve stovkových sériích. Před několika lety byl tento projekt hluboce modernizován jako L-39NG. Když už byl konečně certifikován k létání, česká armáda několik let řešila, zda si tento letoun má či nemá koupit. Jak chcete nabízet takový letoun na zahraničních trzích, když ani vlastní armáda není schopna ho zařadit do výzbroje? Ale možná, že nakonec jich třeba dvacet kusů někam prodáme…
A tak bychom mohli pokračovat. Byla by to bohužel přehlídka promarněných šancí a také neschopnosti příslušných autorit podpořit průmyslové výrobce.
Ještě jeden příklad, tentokrát investice. Bylo by zajímavé spočítat, kolik čtverečních kilometrů dnes zaujímají sklady, které v posledních deseti patnácti letech vyrostly poblíž téměř každého sjezdu z dálnice. Často jde o nejlepší zemědělské půdy např. v Polabí, které jsou definitivně ztraceny. Asi žádný z těchto obřích skladů nemá napojení na železniční vlečku. Všechny jsou tedy obsluhovány desítkami tisíc, spíše však statisíci kamionů ročně.
Kupodivu to nikomu moc nevadí. Asi ani těm, kteří tak vehementně spolu s Bruselem bojují proti uhlíkové stopě. My dnes máme jistotu, že nám tato stopa dlouho vydrží. Také by možná někdo mohl spočítat, jaká je tam potřeba kvalifikovaných pracovních sil, které na takovou práci připravujeme v našich středních školách. Obávám se však, že úplně postačí zaučení.
Tyto sklady jsou možná problém, ale zase můžeme říci, že jsme prostě z naší polohy v centru Evropy učinili nezpochybnitelnou komparativní výhodu. Jestli jsme dříve měli velké průmyslové kapacity s velmi sofistikovanou produkcí, dnes budeme mít velké skladové kapacity. Tomu se říká pokrok?
K tomu, jak se vyvíjí český zpracovatelský průmysl v posledních deseti letech (jak v produktivitě, jak roste jeho přidaná hodnota), uveďme pár tabulek:
Tabulky jsou ze statistické ročenky za období 2010-2019. Novější data se pro analýzu moc nehodí. Jednak je statistika publikuje vždy se zpožděním dvou let a zejména období 2020-2021 je zkresleno covidem – poklesem HDP, průmyslové výroby atd.
Ani období 2010-2019 není zcela bez problémů. Nezapomínejme, že v letech 2012-2013 stagnoval hrubý domácí produkt, tedy i vývoj průmyslové produkce.
Teprve roky 2014-2019 byly obdobím relativně pokojného vývoje ekonomiky se slušnou dynamikou. Mimo jiné to byly také roky, kdy státní rozpočet byl v přebytku (roky 2016 a 2018 a podíl státního dluhu na HDP klesl o patnáct bodů v letech 2014-2019), což je v zásadním rozporu se stamiliardovými deficity současnosti a na co si také ona analýza stěžuje. Nějak však nechce vidět, že se v té minulé dekádě se státními financemi dalo hospodařit mnohem lépe, než předvádí dosavadní vláda.
Podívejme se dobře na tato čísla. Paradoxně vychází nejvyšší podíl přidané hodnoty ve firmách nejmenších. Ale to je jen první pohled. Když si spočítáme, kolik tyto firmy vydávají ze své přidané hodnoty na mzdy, zjistíme, že je to 63 % (v roce 2019). K tomu si ještě připočtěme sociální výdaje (to může být dalších 20 bodů) a dostáváme se k tomu, že na investice a nějaký zisk toho moc nezbývá. Jak potom zvýšit výkonnost, z čeho takové investice financovat?
Přitom v sektoru malých firem jsou mzdy bezmála o třetinu nižší než ve velkých firmách. A jsou právě proto tak nízké, že si takové firmy nemohou jejich vyšší úroveň dovolit. Ony si na vyšší mzdy nevydělají. Ovšem konkurence na trhu práce i tyto malé firmy nutí k tomu, že musí zvyšovat mzdy, že nemohou příliš zaostávat za vývojem mezd v jiných firmách, proto také je tam růst průměrných mezd vyšší než ve velkých firmách. I to je nakonec důvod k vysokému podílu mezd na přidané hodnotě.
Paradoxem velkých firem je nízká přidaná hodnota – 20 % z celkového obratu je asi hodně málo. Je to však ukázka, jak relativně velkou část hodnoty jejich produkce tvoří materiálové náklady, vč. kooperace apod. Na druhé straně – může to být důkaz nízkých realizačních cen, které snižují celkovou vytvořenou hodnotu. To je (podle mého názoru) právě způsobeno tím, že je tam nízká finalita produkce, že i tyto velké firmy pracují na zakázku velkých zahraničních firem, pracují v kooperaci, resp. jsou to filiálky zahraničních matek atd. Přirozeně, že v této nízké realizační ceně je pak také skryto „vyvádění, resp. transfer zisku“ k jejich zahraničním matkám formou vnitropodnikových či vnitrokoncernových cen.
Uvědomme si také, že polovina českého zpracovatelského průmyslu pracuje s nízkou přidanou hodnotou, a proto i nízkou produktivitou. Tahle část průmyslu potřebuje investovat do nové techniky, potřebuje se dostat k vyšší finalitě svých produktů. Prostě tato část průmyslu potřebuje pomoc jednoznačně od státu, jako je tomu v jiných zemích. Také o tom, jak a v čem konkrétně pomoci, tato analýza mlčí.
Za celkem uspokojivé lze považovat, že tato analýza neopakuje oblíbenou mantru některých představitelů českého průmyslu, že jim chybějí pracovní síly a je nutno jich dovézt alespoň 300 tis. Nejlépe ze zemí, kde je nízká životní úroveň a my je tu proto budeme moci zaměstnat na pomocných pracích, kde se neplatí vyšší mzdy. Úvaha o dovozu pracovních sil by ovšem potřebovala ještě doplnit o to, jak se zvýší celková produkce a také produktivita, když do ekonomiky přivedeme takové množství nových pracovních sil. Obávám se, že by k žádnému zřetelnému zvýšení produkce nedošlo a že žádný takový propočet neexistuje.
Pokud opravdu chceme zvýšit podíl přidané hodnoty na naší produkci, pak musíme zvýšit produktivitu našeho průmyslu, jeho výkony. Nelze spoléhat na nějaký přísun nových pracovních sil – to naše demografie vůbec neumožňuje. Naopak, jsou nutné investice do úspory pracovních sil, do nové techniky zvyšující produktivitu.
Bylo by asi vhodné, kdyby se někdo ujal analýzy toho, jak moc se na investování v našich firmách podepsala devalvace české koruny – tzv. kurzový závazek, jak se to cudně nazývá, v letech 2013 až 2017. Ten přispěl k tomu, že se (jak to v devalvaci bývá) zdražil dovoz nové techniky, a tedy investice do robotizace atd. Ani k tomu se ale tato analýza nevyjadřuje.
A to už vůbec pomíjíme fakt, že devalvovaným kurzem se vytvořil polštář pro vývozce, který mohli rozumně využít právě k investicím na úsporu pracovní síly. To se zřejmě nestalo, protože ekonomika se od roku 2019 po covidu jen pohybuje ve stagnaci a letos i v absolutním poklesu. Daleko horší je potom fakt, že za tři roky kurzového závazku se najednou emitovalo více než 2 000 mld. korun, které dnes jsou nepopiratelným zdrojem inflace, na což se rádo zapomíná.
Dnes by česká ekonomika potřebovala investovat do rozvojových projektů. Ovšem je v situaci, kdy se zde zcela mění podmínky v evropské i světové ekonomice a zatím je směr dalšího pohybu málo jasný. Míra nejistot je příliš vysoká a pak je před námi otázka, do čeho investovat se státní podporou. Čekat, že se něco dozvíme v Bruselu, je asi to nejslabší řešení, které lze přijmout.
Historická zkušenost z podobných období hospodářské recese ukazuje, že se zpravidla investovalo do veřejných prací, do infrastruktury. Chtít něco takového dnes u nás, si lze těžko představit. Současný stát moc dobře investovat neumí. Často proto, že je za těmito státními investicemi příliš mnoho zákulisních zájmů, což vede k licitaci o zahájení každé větší stavby a následně dlouhým dobám výstavby, ke spekulacím s pozemky, nehospodárnostem apod.
V současném českém prostředí chybí elementární politická shoda nad dalším rozvojem české ekonomiky. Momentálně vítězí politické zadání likvidovat to, co předchozí garnitura navrhla. Chybí snaha urychlit základní stavby, dálnice a především železnice. Představy o dalších desítkách let např. na výstavbu vysokorychlostních železnic, jak o tom mluví současní rezortní ministři, jsou mimo reálný čas a prostor.
Nářky nad tím, že česká ekonomika má nízkou přidanou hodnotu, nejsou ničím novým. Daleko podnětnější by bylo hledat způsob, jak se z takového postavení dostat, jak zvýšit podíl přidané hodnoty. Žádat současnou vládu, jejíž nástup Komora tak přivítala, co konkrétně udělá ke zvýšení přidané hodnoty, pro únik z pasti středních příjmů, o které tak poutavě analýza mluví. Formulovat požadavky na konkrétní vládní opatření v podpoře průmyslových investic atd. To je však patrně mimo možnosti zpracovatelů a nesporně to ani nebylo jejich záměrem.