Sociolog Jan Keller píše o tématu migrace ve Francii a problémech, které této zemi přinesla.
V prosinci roku 2013 vystoupil v poslaneckém výboru pro bezpečnost v Paříži generál četnictva Bertrand Soubelet a otevřeně promluvil o tom, jaká je skutečná bezpečnostní situace v zemi. Uvedl řadu konkrétních příkladů: jestliže policie zadrží nezletilého cizího původu, má ho dle instrukcí bez dalšího propustit, protože je nedostatek peněz na překladatele. Pokud dotyčný ukradne zboží za méně než 300 eur, má být bez vyšetřování propuštěn. Francouzské soudy jsou natolik přetížené, že pachatele drobnějších deliktů předvolávají někdy až po šesti měsících, během kterých v delikvenci pokračují. I kdyby se zvýšil počet policistů, nic se nevyřeší, protože kapacita soudů je omezená a řízení zdlouhavá. Vcelku mají policisté pocit, že se více pečuje o ty, kdo se dopouštějí přečinů i zločinů než o jejich oběti.
Dále generál četnictva uvedl, že vězení v zemi jsou přeplněná. Ve francouzských věznicích bylo k datu jeho vystoupení před výborem místo pro 57 000 odsouzených. Trest si v nich přitom odpykávalo 67 000 vězňů. Dalších 80 až 100 tisíc odsouzených k trestu vězení se pohybovalo na svobodě, protože pro ně nebylo ve vězení místo. V některých departementech udělují soudy trest vězení pouze případě, že se nějaké místo uvolní. Prudce stoupá podíl mladistvých na delikvenci, a to už od 12 let (dealerství drog, vykrádání aut, vandalismus). Mladí delikventi pocházejí ze všech sociálních vrstev, zdaleka se nejedná jen o vrstvy nejchudší.
Novináři udělali z jeho vystoupení před parlamentním výborem kritiku vládní politiky. V lednu 2014 byl odvolán z funkce. V létě 2014 byl poslán sloužit do zámoří. Poté, co vydal své svědectví knižně, musel od četnictva odejít. Kniha nese název: Tout ce qu’il ne faut pas dire (Vše, o čem se nemá mluvit). O problematice islamismu v ní pojednává jen okrajově. Konstatuje, že naprostá většina teroristů má bohatý trestní rejstřík a je policii dobře známa. Napřed byli pachateli drobnějších trestných činů. Žili na okraji společnosti, v životě se jim příliš nedařilo, byli bezvýznamní. Nebyli to nijak zapálení věřící. Pak se z nich (často ve vězení) stali náboženští fanatici. Z islámu převzali pouze jeden motiv – proslavit se mučednickou smrtí. Chtějí tím dát smysl svému jinak neúspěšnému životu. Zatímco ve společnosti žili zcela na okraji, činy inspirované vírou z nich udělaly hrdiny, které mnozí souvěrci obdivují. Soubelet v knize tvrdí, že skuteční teroristé (organizovaní a dobře vycvičení) už v Evropě jsou, zatím ale neudeřili. Ve všech velkých francouzských městech se nalézá spousta skladů zbraní propašovaných především ze zemí střední Evropy. V únoru 2012 byla například odkryta síť pašeráků zbraní ze Slovenska. V prosinci 2013 byly zabaveny stovky zbraní, mezi nimi samopal vzor 58, pistole CZ 75, polské PM 63, české Škorpiony. Byly používány k přepadením a k vraždám, hlavně v jihovýchodní Francii. Navzájem jsou přitom propleteny sítě pašující zbraně, drogy a migranty. Téma migrace figuruje mezi tématy, o kterých se nesmí mluvit. Stanovisko autora: Francie nemá povinnost přijímat nekontrolované počty migrantů. Stát není schopen řešit vzniklé problémy. Je nebezpečné předávat jejich řešení různým neziskovým organizacím. Ty totiž nezodpovídají za možné důsledky pro stát. Jejich postoje pouze zvyšují sympatie veřejnosti k extrémním stanoviskům. Naše kultura, konstatuje Soubelet, je založena na vstřícnosti a toleranci, to však musí mít své meze. Budou-li překročeny, nastane katastrofa.
Jeho další kniha vydaná v roce 2017 nese název Sans autorité, quelle liberté (Bez autority není svobody). V ní se již věnuje problémům migrace obšírněji. Až do 70. let 20. století přicházeli do Francie cizinci jen dočasně za prací, pak se zase vraceli domů. Od druhé poloviny 70. let přicházejí s pracovníky celé jejich rodiny. Nově příchozí mají nárok na obstarání placené práce, na vzdělání zdarma, na různé sociální dávky včetně přídavků na děti, na zdravotní péči. Přitom mnozí z nich necítí potřebu naučit se dobře jazyk a oblékat se, jak je v zemi zvykem. Imigranti vytvářejí své asociace a spolky, které mají nárok na finanční podporu ze strany státu. Některé z nich vykonávají užitečnou činnost, jiné kdoví jakou, nikdo je nekontroluje. Příklad: když se Francie začala vojensky angažovat v Mali, byl zájem úředních míst zjistit, jak se k tomu staví samotní Malijci žijící ve Francii. Zjistilo se, že se o jejich životě a postojích neví vůbec nic. Je totiž zákaz rozlišovat osoby podle jejich původu a náboženství. Jen zmínka o nich je brána jako projev diskriminace. Soubelet uvádí řadu dalších příkladů. Jeden z nich: dojde k násilnosti, po které je vyhlášeno pátrání po pachateli. Ví se, že je černé pleti, ale nesmí se to veřejně oznámit. Přitom toto označení nemá nic společného s rasismem. Je to pouze popis, který má usnadnit identifikaci pachatele.
Jiný příklad z policejní praxe: na jihu Francie v sobotu odpoledne zadrží policie při silniční kontrole trojici osob bez jakéhokoliv dokladu či povolení k pobytu. Neumějí ani slovo francouzsky a nesnaží se komunikovat. Policie má podle zákona k ověření jejich práva na pobyt maximálně 16 hodin, poté je musí propustit. Během té doby mají dotyční právo na tlumočníka, advokáta, lékaře, mají právo nechat uvědomit svoji rodinu či jinou osobu podle vlastního výběru. Vše na náklady státu. Šetření musí probíhat v kontaktu s prefekturou. K zadržení však v tomto případě došlo v sobotu a prefektura přes víkend obvykle nefunguje. Pokud se přes to všechno podaří ve stanovené lhůtě policistům prokázat, že zadržení jsou na území Francie ilegálně, má prefektura několik možností. Bez dalšího je může propustit, může je předat pohraniční policii, může jim přikázat povinné místo pobytu. Zadržení mohou v každém okamžiku prohlásit, že je s nimi špatně zacházeno, a policie musí dokazovat, že to není pravda. Musejí dostávat pravidelně stravu, přes noc být pod dohledem. Zaměstná to šest až sedm policistů, kteří jsou povinni neustále vše řádně dokumentovat. Výsledek: policisté se už příště nesnaží takové lidi zadržet. (Tento konkrétní případ skončil tak, že cizincům bylo přiděleno místo pobytu. Po několika dnech se přestali na policii hlásit a zmizeli.)
Výsledkem je, že v zemi žije mnoho cizinců s falešnou identitou či s více identitami. Jsou často kryti těmi, kdo žijí v zemi legálně. Firmy je ochotně zaměstnávají, protože jim mohou platit naprosté minimum, a oni se nemají kde odvolat. Ročně jich četnictvo odhalí zhruba pět tisíc.
Stanovisko autora: uprchlíky z politických důvodů je třeba přijímat. Musejí to však být skutečně uprchlíci z politických důvodů. Francie nedokáže vyhošťovat ty, kdo se za politické uprchlíky pouze vydávají. I ti z nich, kterým není přiznán status azylanta, v zemi zůstávají. Další příklad z praxe: když policie zrušila tábor migrantů v Calais, přesunuli se hromadně do Paříže, kde se tisíce z nich usídlily v blízkosti stanice metra Stalingrad. Aby nebyli tak koncentrováni, byli odtud rozmístěni po celé Francii. Přitom chtěli žít ve Velké Británii, francouzsky většinou neuměli. Obce dostaly příkaz je přijímat. Zároveň byly vydány písemné direktivy zakazující pátrat po jejich skutečné identitě.
Ohledně rizika islamizace autor uzavírá: neexistuje zásadní neslučitelnost mezi islámem a demokracií. Taková neslučitelnost je jen mezi džihádistickou a salafistickou verzí islámu a demokracií. Ať radikálové klidně odcházejí z Francie bojovat za Islámský stát. Ale pokud to přežijí, nesmějí se vrátit. Rovněž po výkonu trestu je nezbytné teroristy vyhošťovat. Bohužel se tak neděje. Soubelet uvádí příklad, kdy radikální muslim původem z Alžíru byl dvakrát potrestán vězením pro přípravu teroristického útoku. Byl zbaven francouzského občanství a vyhoštěn. Evropský soudní dvůr pro lidská práva jeho vyhoštění zrušil s odůvodněním, že by s ním v Alžírsku mohlo být „jednáno ponižujícím způsobem“. Prozatím je tedy ve vězení v Bretani za peníze daňových poplatníků. Soubelet připouští, že většina muslimů chce žít v míru. Domnívá se však, že by to měli veřejně deklarovat a terorismus odsoudit. Zatím to udělalo váhavě jen několik imámů.