Německý diplomat Michael von der Schulenburg zdůrazňuje ve svém textu význam Charty OSN pro světový mír v kontextu naléhavých problémů dneška.
Tento článek je příspěvkem do programu německého mírového hnutí u příležitosti letošního Dne proti válce, který připadá na 1. září 2023. V tento den před 84 lety vpadla Německá říše do Polska a rozpoutala druhou světovou válku, která přinesla Evropě a světu nepopsatelnou zkázu, bídu a utrpení.
Od doby osvícenství byla Charta OSN pokusem čelit dvěma nejstrašnějším, nejničivějším a nejvražednějším válkám v dějinách lidstva skrze mírový koncept, založený na humanitě. Zatímco první a druhá světová válka si vyžádaly v současné hodnotě biliony dolarů na výrobu a nasazení stále strašnějších zbraňových systémů, jimiž byly zabíjeny miliony lidí, Charta OSN sestávala z pouhých dvaceti stran papíru. Síla několika slov o míru stojí proti obrovskému arzenálu válečných zbraní – dva velmi nerovní soupeři! A přesto jsou skutečným historickým úspěchem lidstva zásady Charty OSN, a nikoliv nějaké války nebo vojenská vítězství.
Když se totiž v červnu 1945 sešlo v San Francisku 50 zástupců vítězných spojeneckých zemí, učinili něco neuvěřitelně revolučního. Nový světový řád, který měl vzniknout po druhé světové válce, již neměl být určován mírovou smlouvou diktovanou vítězi války, jak tomu bylo po první světové válce. Od nynějška měl světový mír chránit systém kolektivní bezpečnosti založený na společných zásadách. Měly se na něm podílet všechny státy bez ohledu na jejich velikost nebo politický a hospodářský systém. Jednotícím cílem bylo: nikdy více válku! V Chartě OSN tedy nešlo o pomstu a odvetu a již se nerozlišovalo mezi spravedlivými a nespravedlivými válkami nebo mezi vítězi a poraženými. Konflikty mezi státy měly být řešeny pouze jednáním, nikoliv již vojenskou silou. Charta OSN proto učinila obě strany konfliktu stejně odpovědnými za nalezení mírového řešení.
V tomto duchu se členské státy Charty OSN zavázaly k rovným právům všech národů, nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, dodržování mezinárodních dohod a k mezinárodní spolupráci a vzájemné toleranci. Konvenční úvahy o předcházení válkám prostřednictvím vojenských rovnováh již nepřipadaly v úvahu. Naopak, Charta OSN nyní zdůrazňuje dodržování základních lidských práv, nedotknutelnou důstojnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, pohlaví nebo náboženství a rovná práva mužů a žen, jakož i právo všech lidí na sociální a hospodářský pokrok.
Přesto byla Charta OSN téměř okamžitě zpochybněna. Pouhých 20 dní po podpisu Charty OSN 26. června 1945 a několik set kilometrů od místa jednání v San Francisku vybuchla v poušti Nového Mexika první atomová bomba. A ještě předtím, než 24. října 1945 vstoupila Charta OSN v platnost, byly na japonská města Hirošimu a Nagasaki svrženy dvě atomové bomby, které zabily přibližně 250 000 lidí, z nichž téměř všichni byli civilisté. Tisícileté přesvědčení, že pouze vojenská převaha může zaručit bezpečnost, se tak znovu objevilo s nebývalou ničivou silou. Jestliže již předchozí války způsobily světové požáry, nyní existovala možnost vyhladit celé lidstvo, a to prakticky během několika minut. Během studené války rozhodovaly o mezinárodních vztazích mezi národy spíše jaderné zbraně než Charta OSN. Naděje na mír, který byl postaven na spolupráci mezi národy, byla nahrazena studenoválečnou hrozbou „vzájemně zaručeného zničení“.
Velkou tragédií naší doby je, že ani konec studené války mír nepřinesl. Přitom podmínky pro něj byly nesmírně slibné. Po rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 už neexistovali žádní nepřátelé. Cesta k celosvětovému míru, kterou předpokládala Charta OSN, byla nyní jasná. Alespoň zpočátku, když v roce 1990 byla slavnostně přijata Pařížská charta pro novou mírovou Evropu, která vycházela z Charty OSN.
Stratégové USA to však viděli zcela jinak. Vzhledem k tomu, že Rusko se propadalo do chaosu a Čína ještě nehrála geopolitickou roli, USA se vyšvihly na pozici jediné světové supervelmoci. V roce 1992, pouhý rok po rozpadu Sovětského svazu, Wolfowitzova doktrína předpokládala zcela jiný svět. Podle ní neměl existovat systém kolektivní bezpečnosti, jaký zakládala Charta OSN, ale USA měly na základě své vojenské, ekonomické a technologické převahy samy určovat a prosazovat mezinárodní pravidla. Zrodila se myšlenka takzvaného „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“. Mělo se jednat o nové „americké století“, přičemž evropské státy měly být do tohoto nového amerického století začleněny prostřednictvím členství v NATO. V období po skončení studené války se tak NATO rychle rozrostlo z 16 na dnešních 32 členských států; přestože USA a jejich spojenci v té době nečelili žádným vojenským hrozbám. Cílem bylo nyní udržet globální dominanci USA: „Naším prvním cílem (pro USA) je zabránit opětovnému vzniku nového soupeře na území bývalého Sovětského svazu nebo jinde…“ (Wolfowitzova doktrína).
NATO tak přestalo být obrannou aliancí, ale stalo se mocenským nástrojem „bílých severních“ států v čele s USA. Přestože dnes představují pouze menšinu čítající pouhých 11 % světové populace (která se zmenšuje), NATO si přisvojilo právo vojensky dominovat světu prostřednictvím globální sítě 700-800 amerických vojenských základen a 60% podílu na světových vojenských výdajích – ve srovnání s 13 % Číny, 4 % Ruska a 3,6 % Indie. Jako obranná aliance bylo NATO v souladu s Chartou OSN, ale jako vojenská aliance k prosazení globální nadvlády již není. To, co činí NATO hrozbou pro ostatní země, je skutečnost, že je dnes jedinou existující vojenskou aliancí na světě s globálním programem. Proto by nemělo být překvapením, že se mezi státy, které nejsou členy NATO, vytváří odpor vůči NATO. Válka na Ukrajině, která se vede kvůli dalšímu rozšiřování NATO na Ukrajinu a do Gruzie, je výrazem tohoto odporu. Týká se to především Ruska, ale vysvětluje to také, proč v Asii, Africe, na Blízkém východě a v Latinské Americe nemá politika rozšiřování NATO na Ukrajinu žádnou podporu, a to i přes nezákonnou vojenskou intervenci Ruska.
Zdá se, že politicko-vojenské napětí mezi USA a NATO na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé je dnes horší než kdykoliv v době studené války. Jsme zapojeni do zrychlující se spirály nových sankcí, které poškozují globální ekonomiku. Ještě horší je, že globální vojenské výdaje dosáhly bezprecedentní úrovně – a nadále rostou. Jaderné zbraně jsou „modernizovány“, aby se staly „chytřejšími“ a nové hypersonické raketové systémy a stíhací letouny stealth jsou navrženy tak, aby je „bezpečně“ dopravily k cíli. Autonomní zbraňové systémy fungují stále častěji bez nutnosti přímého zásahu člověka a jsou vybavovány technologiemi stealth a umělou inteligencí. Probíhají přípravy na budoucí kybernetické a vesmírné války. Možná se blížíme situaci, kdy lidé již nebudou plně kontrolovat vojenská rozhodnutí.
Naléhavé problémy světa jsou však zcela jiné: život na této planetě ohrožuje oteplování zemské atmosféry, stoupající hladina moří, vylidňování rozsáhlých oblastí, nedostatek vody a stále ještě bující chudoba a rozšířená podvýživa. Rostou proudy uprchlíků a migrantů, šíří se slumy, smrtící epidemie, omezené suroviny, narůstají konflikty a násilí v jednotlivých zemích a selhávají státy. Žádný z těchto problémů nevyřešíme pomocí tanků, raketometů nebo dokonce zbraní hromadného ničení.
Ničivé síly moderních zbraňových systémů jsou dnes pro náš stále menší a hustěji osídlený svět příliš velké. Již nemáme možnost racionálně volit mezi bezpečností prostřednictvím zbraní a mírem prostřednictvím spolupráce. Možná by nesmyslné zabíjení a ničení ve válce na Ukrajině mohlo být spouštěčem, abychom si všichni uvědomili, že potřebujeme mírový řád, který nebude založen na vojenské převaze a silných vojenských aliancích, ale na mezinárodním porozumění a spolupráci. Může to být pouze mírový řád založený na zásadách Charty OSN.
Charta OSN je a zůstává vyjádřením naděje lidstva na mír. V současné době je zakotvena v mnoha mezinárodních úmluvách a dohodách OSN, které poskytují rámcová řešení pro téměř všechny aspekty našeho lidského soužití, od lidských práv po ochranu klimatu a spravedlivější humanitární, sociální a hospodářské podmínky ve světě. Jejich společným znakem je, že jsou postaveny na nenásilí mezi státy, rovnosti všech členských zemí a rovných právech a sebeurčení všech lidí.
Problémem tedy není Charta OSN, ale skutečnost, že čtyři z pěti mocností s právem veta v Radě bezpečnosti OSN, a tedy skuteční garanti Charty OSN (USA, Velká Británie, Francie a nyní také Rusko), ji opakovaně porušují a vedou nezákonné války. Všechny tyto čtyři mocnosti s právem veta jsou státy „bílého Severu“, tři z nich jsou dokonce vedoucími členy NATO. V zájmu celosvětového míru se to musí změnit a země „globálního Jihu“ musí získat mnohem větší rozhodovací práva v Radě bezpečnosti OSN. V důsledku války na Ukrajině se pozice „globálního Jihu“ již posílila, zatímco snaha Západu o globální nadvládu pravděpodobně oslabí. Jako nezamýšlený pozitivní výsledek této nesmyslné války můžeme vidět svět, který se posune směrem k rovnějšímu, spravedlivějšímu a multipolárnímu globálnímu uspořádání, globálnímu uspořádání, pro které byla kdysi Charta OSN navržena.
Dnes bude svět více než kdy jindy potřebovat Chartu OSN, aby „zachránil budoucí generace před pohromou války“ a vybudoval mírumilovnější a spravedlivější svět pro 10 miliard obyvatel naší planety, z nichž 9 miliard bude pocházet z „globálního Jihu“. Charta OSN proto musí být středobodem každého mírového hnutí.
Se souhlasem autora přeložil Martin Jedlička.
O autorovi
Michael von der Schulenburg, bývalý zástupce generálního tajemníka OSN, v r. 1969 uprchl z východního Německa, studoval v Berlíně, Londýně a Paříži a více než 34 let pracoval pro OSN a krátce i pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v mnoha zemích postižených válkou nebo vnitřními ozbrojenými konflikty. Jednalo se jak o dlouhodobé působení na Haiti, v Pákistánu, Afghánistánu, Íránu, Iráku a Sierra Leone, tak i o kratší mise v Sýrii, na Balkáně, v Somálsku, Sahelu a ve střední Asii. V roce 2017 vydal knihu „On Building Peace – Rescuing the Nation-state and Saving the United Nations“ (O budování míru – záchraně národního státu a záchraně Organizace spojených národů).