Małgorzata Kulbaczewska-Figat píše ve třetí reportáži o tom, jak se důl a elektrárna v Turówě staly jedním z významných center polské socialistické industrializace.
V roce 1957 je přijato historické rozhodnutí. Rada ministrů rozhoduje o otevření povrchového dolu Turów II vedle stávajícího dolu. Je také rozhodnuto o výstavbě elektrárny Turów s plánovaným výkonem 1200 MW. Elektrárna bude stát severně od povrchového dolu. Anebo to s jednou velkou novou elektrárnou neskončí, uvažují rozhodující činitelé v 60. letech minulého století. Koluje představa „průmyslové čtvrti Turów“, která by zahrnovala čtvrti Zhořelec a Luban. Má to být další chlouba komunistického hospodářství. Pokud jde o produkci uhlí, důl již vede: koncem 40. let všechny ostatní doly sdružené ve Spojeném hnědouhelném průmyslu produkovaly jen 6 % suroviny, kterou Turów těžil.
Na jihozápad se opět stahují noví pracovníci v naději na dobře placenou práci a rychlejší přidělování bytů. Alespoň tato první naděje má pevný základ: za práci na stavbě kombinátu se poskytuje 20% „turówský bonus“, který se na žádné jiné velké stavbě neposkytuje. Rozhlas a tisk vybízejí mladé lidi, aby šli do Bogatyně, a mládežnické organizace shánějí dobrovolníky. Práce se najde pro každého, stačí mít chuť ji dělat a můžete jít i poslepu. Stejně jako v písni, která bude znít v zábavních podnicích Zhořelecka:
Daleko jak samo nebe,
Poláci tu stavbou žijí.
Příteli, čekáme tebe,
pojď s námi psát historii.
Hraniční tam stojí sloupy,
na samotném kraji země,
až na území to vstoupíš,
na minulost neptej se mě.[1] (přeložila Jindřiška Vitvarová)
Začátky jsou opět obtížné. Zásobování je nedostatečné, stávající obchody nejsou připraveny na tolik zákazníků, kliniky a lékaři na tolik pacientů. První schůzky inženýrů budujících elektrárnu se konají u pingpongového stolu – slíbené kancelářské vybavení dorazilo nekompletní.[2] Ubytování je narychlo organizováno ve starých kasárnách ve Zhořelci a Sieniawce, v budovách bývalého sanatoria z 19. století v Opolno-Zdroji (dříve Bad Oppelsdorf). V samotné Bogatyni se z hal bývalé textilní továrny Carla Augusta Preibische na ulici Kościuszki stává dělnický hotel Barburka.[3] Jedná se o dočasná řešení: zatímco probíhá výstavba elektrárny, začíná také výstavba sídlišť pro dlouhodobé ubytování dělníků s rodinami. Zvláště komfortní je sídliště nouzového bydlení v centru Bogatyně, určené pro pracovníky dozoru: do dolu to mají čtyři kilometry, do elektrárny šest. V případě mimořádné události budou rychle na místě.[4]
V obcích Turoszówského výběžku dochází k rychlému nárůstu počtu obyvatel. V roce 1950 měla Bogatynia 5267 obyvatel, o deset let později už 10743. Zatonie s 1677 obyvateli, ležící v blízkosti nové elektrárny, měla ve třetím roce výstavby elektrárny 3677 obyvatel. Wigancice a Rybarzowice, obce s přibližně 400 obyvateli, měly v roce 1960 895, resp. 767 obyvatel. Nejrychlejší růst však zaznamenaly obce ležící jižně od dolu. Porajów a Sieniawka dohromady neměly v roce 1950 ani 250 obyvatel. O deset let později zde žilo více než 3600 lidí. Opolno-Zdrój, na počátku století zelené podhorské letovisko zvané Bad Oppelsdorf, mělo v roce 1960 místo 440 obyvatel tisíc tři sta. Celkový počet obyvatel Turoszówska se za deset let zvýšil o 144 %, přičemž ne všichni zaměstnanci rostoucího kombinátu jsou dokonce přihlášeni na svém pracovišti.[5] Někteří přišli na chvíli, aby si rychle vydělali, a šli dál: v roce 1958 přesahuje míra propouštění 40 %. V dalších letech klesala: v roce 1967 činila jen 16,5 %.[6] Po Stanislavu Hofmanovi by se dalo zopakovat, že i v novém závodě byli lidé, kteří se rozhodli s ním zbohatnout.
V roce 1960 pracovalo v kombinátu asi 12 000 lidí. Jasná většina z nich jsou svobodní muži, více než polovině není ani 30 let a také více než polovina nemá žádné vzdělání ani profesi. Tato poslední okolnost znepokojuje vedoucí pracovníky dolu: v roce 1960 byla v Bogatyni zřízena Základní hornická škola, ve Zhořelci Střední průmyslová škola hornická a energetická a v roce 1964 byla v Trzcinci zřízena Základní energetická škola.[7] Politika přijímání každého, kdo je ochoten pracovat, měla i své temné stránky. Mezi některými zaměstnanci je problémem alkoholismus, opakují se krádeže a přepadení. Pověst Bogatyně jako jednoho z nejnebezpečnějších míst ve vojvodství, potvrzená policejními statistikami, přetrvává i v 80. letech.[8]
Dnes už v Bogatyni není po letech chaotické expanze ani památky. V dělnickém hotelu už není nikdo ubytován, dokonce ani v budově Preibischových hal, na jejímž místě byl postaven supermarket. Jako v každém polském městě vyrostla sídliště bytových domů a rodinných domků. Při procházce jimi v severní části města, nad ulicí Pocztowa, člověk nepochybuje o tom, že se obyvatelé mají dobře. Na Nouzovém sídlišti, kde Ulice energetiků prochází mezi jednopatrovými domy v pastelových barvách, mezi rovnoměrně zastřiženými trávníky, stále panuje poklidná harmonie. Ulice podél řeky Miedzianky si dokonce zaslouží označení půvabné. Roubené hrázděné domy, skutečné skvosty hornolužické architektury přežily (pokud byly renovovány, což se bohužel nedá říci o všech) všechny historické křižovatky. Na náměstí v centru po setmění bliká světlem kašna: i sem dorazila móda osvětlených vodotrysků.
Nepředbíhejme však… V polovině 60. let 20. století byla Bogatynia známá především svou průmyslovou architekturou. Výstavba elektrárny je v té době největší energetickou investicí v Evropě. Do provozu byla uvedena 20. července 1965 a téměř okamžitě začalo její rozšiřování. V roce 1971 má elektrárna sedm bloků a dosahuje výkonu 2000 MW.[9] Jestliže dnes politici povyšují Turów na symbol energetické nezávislosti Polska, pak v 60. a 70. letech 20. století byl symbolem úspěchu Polské lidové republiky, triumfu domácí technické myšlenky a pracovitosti, spolupráce závodů z různých regionů. A také plodné mezinárodní spolupráce, a to nejen se socialistickými zeměmi.
„Kotle se vyrábějí pro společnost Turów v Raciborzi. Díly pro dopravníkové pásy, mostní rozpěry, ocel, převodovky, čerpadla, kabely… Łabędy, Gliwice, Piotrków, Poznaň, Żary, Varšava… Neexistuje snad žádný velký průmyslový podnik, který by část své produkce neposílal do Turówa. Pro naše malé Zagłębie pracuje do jisté míry 400 000 polských dělníků. Další a další okruhy překračují státní hranice. V Leningradu připravují sovětští soudruzi obrovské turbíny pro elektrárnu Turów, NDR vyrábí obrovské důlní stroje, Češi čerpadla a potrubí. S přáteli si vše pořizujeme za skvělých podmínek. Západní Německo – čerpadla pro elektrárny. Rakousko – převodovky, Anglie – firma Bailey – připravuje veškerou automatizaci. V těchto zemích platíme za všechno vysoké částky v cizích měnách, ale tak to je, doma toho moc nevyrobíme. Musíme dovážet,“ napsal autor brožury, která měla mladým lidem přístupnou formou přiblížit význam hnědého uhlí a rozsáhlé výstavby.[10]
Stále nedokončený kombinát navštěvuje jedna vysoce postavená delegace za druhou. Dne 5. září 1962 přijíždí první tajemník Ústředního výboru PZPR Władysław Gomułka a předseda vlády Józef Cyrankiewicz. O necelé tři roky později přijíždí premiér Piotr Jaroszewicz. V roce 1963 přiváží ministr národní obrany Marian Spychalski do Turówa zástupce SSSR – maršála Rodiona Malinovského.[11]
Nikdo z vážených hostů si nedokázal představit, že za šedesát let se o Turówě bude mluvit v celé Evropě, ale ne kvůli vynikajícím výsledkům těžby, nýbrž kvůli konfliktu mezi Polskem a jeho jižním sousedem – už ne bratrským Československem, ale Českou republikou.
A přesto se první předzvěsti tohoto konfliktu objevují právě v těchto letech, kdy elektrárna roste a povrchový důl Turów II se prohlubuje.
Poznámky:
[1] K. Dziubacka, Przemysł w krajobrazie kulturowym wsi : uwarunkowania jakości życia – kierunek i dynamika zmian, Oficyna Wydawnicza Atut – Wrocławskie Wydawnictwo Oświatowe, Wrocław 2015.
[2] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 119; K. Dziubacka, Przemysł…, s. 102; Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 60.
[3] Tento pravopis názvu hornického svátku tehdy doporučovali jazykovědci i státní kulturní komise. V současné polštině samozřejmě funguje název Barbórka. A v českém jazyce Barborka. V obojím případě jde o odkaz ke svaté Barboře, patronce havířů.
[4] Z. Dobrzyński, Płynie struga węgla, s. 62; K. Dziubacka, Przemysł…, s. 102-103.
[5] F. Kapusta, Przemiany struktury agrarnej w rejonie Turoszowa w latach 1957-1963, Zeszyty Badań Rejonów Uprzemysławianych, nr 8, r.1964, Komitet Badań Rejonów Uprzemysławianych przy Prezydium PAN, Pracownia Badań Rejonów Uprzemysławianych przy Wydziale I PAN; K. Dziubacka, Przemysł…, s. 102-103.
[6] K. Dziubacka, Przemysł…, s. 110-111.
[7] A Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 75 i 119-122; red. H. Izydorczyk, KWB Turów, s. 22.
[8] K. Dziubacka, Przemysł…, s. 110-111; A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 88.
[9] Red. H. Izydorczyk, Kopalnia…, s. 22.
[10] T. Strumff, Turów – brunatny skarb, Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych, Warszawa 1964, s. 26.
[11] A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 121-122.
Na přípravě reportáže se podíleli Piotr Lewandowski, Iwona Lewandowska a Czesław Kulesza.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim naprostou nezávislost v jejich práci.
