Anglistka Alice Tihelková píše o projevech sociální segregace v dnešní Velké Británii, kterou odhalila londýnská tragédie Grenfell Toweru.
Po tragickém požáru londýnského věžáku Grenfell Tower se v Británii rozpoutala živá debata o rozevřených sociálních nůžkách i dvojím metru, kterým je v oblasti bydlení měřeno více a méně majetným (nebezpečných výškových budov podobných Grenfell Tower se v Británii může nacházet až 600). V souvislosti s hledáním náhradního ubytování pro přeživší se diskuse stočila i k fenoménu, o němž řada Britů měla dosud jen mlhavé povědomí (zaskočen jím byl i známý moderátor diskusní radiostanice LBC James O’ Brien) – existenci separátních vchodů pro nízkopříjmové obyvatele privátních bytových domů, nazývaných lidově poor door (dveře pro chudé).
Zmíněný moderátor zůstal v šoku, když se mu dovolala Londýňanka žijící v jednom z 10 státem dotovaných bytů v rámci rezidenčního komplexu čítajícího 60 bytových jednotek a popsala situaci, kdy jsou obyvatelé „cenově dostupných“ bytů nuceni používat oddělený postranní vchod umístěný hned vedle popelnic, nemají k dispozici výtah ani parkování a dokonce mají zakázáno vstupovat na zahradu, která k domu náleží. Jejich dětem se tak denně přes okenní tabulku naskýtá pohled, jak movitější rezidenti v zeleni venčí psy; ony samy si zde však pohrát nesmí.
Smíšené komunity naruby
Tato situace není v žádném případě ojedinělá. Jak zjistil deník Guardian, rezidenčních objektů, kde jsou nemajetní prostorově odděleni od majetných, neustále přibývá, a to zejména v Londýně. V jediné budově tak můžeme najít opulentní vchod hotelového typu na straně jedné a boční dveře z levného materiálu na straně druhé; vše (včetně poštovních schránek a skladovacích prostor na kola) je uspořádáno tak, aby dvě kategorie obyvatel domu vůbec nepřišly do vzájemného kontaktu.
Tato pro mnohé nepřijatelná situace má přitom částečně kořeny v idealistické snaze sociální rozdíly setřít: někdejší starosta Londýna Ken Livingstone, úřadující v letech 2000-2008, se nechal inspirovat vizí „smíšených komunit“ poválečného otce sociálního bydlení Aneurina Bevana a prosadil opatření nařizující developerům vyčlenit část bytů v privátních rezidencích pro státem dotované „cenově dostupné“ bydlení. Tím se snažil vykompenzovat skomírající výstavbu sociálních bytů, která od premiérování Margaret Thatcherové přestala být prioritou. Developeři však pro jeho vizi příliš pochopení neprojevili a v plánovaných projektech začali situaci řešit výstavbou separátních vchodů i dalších zařízení. Zájemcům o koupi luxusních bytů (jejichž ceny se mnohdy pohybují v řádech miliónů liber) se zároveň dostává ujištění, že služby poskytované v rámci bytového domu budou dle typu vlastnictví důsledně odděleny. Někteří developeři situaci řeší i výstavbou samostatného bloku pro méně movité obyvatele.
Podobné vyhlídky pravděpodobně čekají i přeživší požáru Grenfell Tower, pro které bylo městem vyčleněno bydlení v privátním komplexu Kensington Row v lukrativní části Londýna. Několik majitelů bytů již vyjádřilo svůj odpor k jejich nastěhování poukazováním na to, že zapříčiní pokles cen bytů. Jedna z obyvatelek prohlásila, že zvažuje odstěhování.
Separátní dveře pro chudé mají své zastánce i odpůrce. Ti první například tvrdí, že zázemí druhé kategorie umožňuje držet ceny nájmů dole, takže se skutečně jedná o „dostupné“ bydlení. Opačný tábor je naopak považuje za křiklavý symbol nerovnosti až příliš připomínající časy, kdy byla britská společnosti přísně rozkastována. V souvislosti s tím bývá vzpomínán citát Benjamina Disraeliho, podle nějž společnost tvoří „dva národy, mezi nimiž nejsou ani styčné body ani vzájemná přitažlivost, a které nic nevědí o zvycích, názorech a pocitech těch druhých. Jako by to byli obyvatelé naprosto rozdílných zemí, nebo dokonce žili na různých planetách. Jsou to bohatí a chudí”.
Jisté je, že postupný rozmach poor doors do značné míry souvisí s ústupem státu od budování sociálních bytů a postupné privatizaci těch existujících. Jak poznamenává Michael Edwards z londýnské Školy architektury Bartlett: “Samozřejmě, že takzvané dveře pro chudé jsou šokující, ale představují symptom, nikoli problém. Prostě jsme přestali stavět pořádné sociální bydlení, a dokud to nezačneme řešit, bude se čachrování s podobou vstupních dveří podobat přesouvání sedadel na Titaniku”.