Historik Jiří Malínský se věnuje portrétu levicového intelektuála a zřejmě v GULAGu nejdéle vězněného Čechoslováka Karla Goliatha (1901–1985).
Spor mezi leninským a stalinským komunismem, který tak osudově ovlivnil osudy světového komunismu během 20. století, zahrnuje i jeden zapomenutý a nevšedním obsahem i směřováním života mimořádně zajímavý lidský osud. Život dr. Karla Goliatha (1901–1985) neupoutává badatelskou i lidskou zvědavost ani zdaleka faktem, že byl zřejmě nejdéle vězněným Čechoslovákem v GULAGu (s jednou zhruba roční přestávkou v letech 1939–1955).
Židočeský intelektuál se narodil v měšťanské rodině v Jičíně; jeho otec tu působil jako místostarosta a radní. Goliath pocházel ze silně levicové socialistické rodiny: Otto Goliath starší byl pro svůj regionální podkrkonošský politický přesah osobními svazky propojen s celou řadou předních osobností středoevropské sociální demokracie. Častým hostem rodiny byl Bohumír Šmeral (1881–1941), který při svých politických výjezdech přespával právě u Goliathových v občasném doprovodu Marxova a Engelsova žáka Karla Kautského (1854–1938), jenž se po celý život hlásil k svému českému původu (Soukup, zástupce české a československé sociální demokracie v Socialistické internacionále, opakovaně do vlasti vyřizoval pozdravy „od starého Pražáka“; na podzim r. 1938 zesnulý patriarcha demokratického socialismu skonal v Holandsku jako československý státní občan). Vzpomínky to byly živé, protože právě tyto návštěvy se koncentrovaly do let první světové války, tj. do Goliathova jinošského věku. Od dětských let tak budoucí leninovec doslova nasával socialistické myšlenky i marxistický světonázor. Neméně zajímavý byl i matčin vztah k dílu dnes nedoceňovaného básníka, Masarykova dlouholetého spolupracovníka Josefa Svatopluka Machara (1864–1942); jeho básnické sbírky-díla docelovaly duchovní půdorys socialistova vyzrávání.
Šmeral nebyl jen občasným návštěvníkem Goliathových; mnohem spíše, pokud lze věřit šmeraloveckým vzpomínkám, byl dlouholetým rodinným přítelem jeho otce Otta. Proto, když na počátku dvacátých let vrcholil rozkol uvnitř československého sociálně demokratického hnutí, si zvolil jako svého neformálního osobního tajemníka jeho mladistvého syna. Goliath byl tak účasten na bezprostředních událostech předcházejících založení KSČ. Důvod, proč se to stalo, byl zřejmý: střety s ultralevými, smutnými předlohami hrdinů Zamjatinova románu My, byly vysilující a znechucující. Především se tu jednalo o míru závislosti-podřízenosti na moskevském ústředí, soustředěnou kolem 21 podmínek pro vstup do Třetí internacionály, a způsob založení a míru dosahu vznikající politické strany. Zatímco Šmeral usiloval – shodou okolností v plném obsahovém souladu s Leninovou knihou Dětská nemoc levičáctví v komunismu – o stranu masovou a politicky vlivnou, která se měla opírat o síť podpůrných zájmových složek, sdílejíc tento organizační charakteristický rys sociálně demokratického hnutí, ultraleví, dědici bakuninského anarchismu, viděli největší naději v nepočetném úzkém kruhu tzv. profesionálních revolucionářů a zcela pomíjeli neoddiskutovatelný fakt demokratického rázu první Československé republiky a prostor, který se takto nabízel.
Asi nejvýznamnějším Goliathovým vstupem do zakládání KSČ byla jeho účast na ilegální poradě v Drážďanech 17. (24.?) dubna 1921. Z Leninova pověření ji zorganizoval zástupce Kominterny, někdejší vedoucí představitel Maďarské sovětské republiky (republiky rad trvající po několik měsíců roku 1919) Béla Kun (1886–1938). Šmeral nespokojený se vstupy zinověvovské EKI do zakládacího procesu československého komunistického hnutí jako zástupce československé radikální levice navrhl místo sebe právě Goliatha. Dalšími československými účastníky byli redaktorka a překladatelka Míla Grimmichová (1901–1957), Karel Kreibich (1883–1966), dr. Václav Houser (1871–1958) a Jan Doležal. Na této ilegální poradě trvající zhruba 4 hodiny byly domluveny základní body náplně sjezdu československé majority, které pak byly tímto autoritativním shromážděním také schváleny. Za KI mluvil Kun, za československé zástupce dr. Václav Houser. Mimo založení komunistické strany to byly vstup do III. internacionály, doprovázený přijetím 21 podmínek pro vstup do KI, a posléze i personální složení užšího vedení nové, právě ustavené politické strany.
Právě Goliathovy písemné vzpomínky jsou základním, v lecčems jediným pramenným zdrojem obsahu drážďanského jednání. Ve svých vzpomínkách přibližuje i následnou Šmeralovu reakci. Větou „Alea iacta est“ (kostky jsou vrženy) doprovozenou konstatací o omezení politické svéprávnosti československého komunistického hnutí a doplněnou názorem, že dokud Lenin žije, vztahy s Kominternou budou harmonické, že však velkou stavbu však nelze opírat o jediného smrtelného muže, měl podle Goliathovy vzpomínky vzít Šmeral souhlasně na vědomí drážďanské závěry.
Vnitrostranická demokracie, kterou se vyznačovala leninská Komunistická strana Ruska (bolševiků), vzlínala i do Komunistické internacionály; zde však současně sváděla boj s náporem ultralevých (budoucích stalinistů). Zádrhely dramatických dějů III. kongresu Komunistické internacionály (22. června–12. července 1921) a mimořádně neklidná situace mezi ustavujícím (14.–16. květen 1921) a sjednocujícím (slučujícím, 30. říjen–2. listopad 1921) sjezdem KSČ vedly Šmerala k počátečnímu odmítnutí účasti na III. kongresu KI. Teprve po energickém Leninově vybídnutí svůj názor změnil a dorazil do Moskvy. Leninův zásah v příslušné komisi kongresu paralyzoval prázdně radikalizující výkřiky československých i ruských ultralevých a vedl k vyjádření souhlasu kongresu s ustavením masové KSČ (jako realitě nejbližší se jeví Šmeralův odhad počtu 350 000 členů v okamžiku konání slučovacího sjezdu).
V dalších letech dr. Goliath studoval a absolvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a následně i prehistorii, etnografii a filozofii na berlínské univerzitě. Od poloviny dvacátých let působil jako advokát – nejdéle v Ostravě. Byl i literárně činný. První práce (Volná láska a komunismus, 1922) se dotýkala marxistického pohledu na intimní věci života, další (Katastrofa leninismu v Evropě. Marxistická analýza /1927/, Proč nejsem bolševikem? Zpověď evropského komunisty a Dnešní stav KSČ. Diktatura aparátníků nebo demokracie dělníků? /obě 1928/) zrcadlily stoupající intelektuálovo vzdalování od první stalinizace dvacátých let; Goliathovou kontinuitní ideovou platformou se staly Šmeralovy radikalizující reformní představy z první poloviny dvacátých let podržující řadu prvků tehdejšího československého radikálního demokratického socialismu. Atypický byl i další Goliathův krok: r. 1927 vystoupil z KSČ. Proto do předlistopadových dějin dělnického hnutí vstoupil – pokud byl vůbec zmiňován – jako „trockista“. To bylo po desetiletí užívané „cejchující“ dobové stalinistické utilitární slangové označení pro nepohodlné členy nebo souběžce komunistického hnutí.
Ve své právnické profesi prožil největší část prvorepublikového období v Ostravě. Jakkoliv se s komunistickým hnutím politicky rozešel, jako právník velmi často před soudy zastupoval právě komunisty-regionální politiky a novináře. Mnichov a následné obsazení zbytku československého území nacisty 15. března 1939 vypudily předvídavého dr. Goliatha do polského exilu, kde se stal příslušníkem armádním generálem (tehdy podplukovníkem) Ludvíkem Svobodou vedeného polského legionu. Prakticky celá jeho rodina mimo jedinou sestru se stala obětí nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů.
Jako leninovec setrvávající důsledně na původních socialistických ideálech vydal na podzim 1939 v SSSR se skupinkou několika dalších jedinců manifest vyzývající vojáky wehrmacht k přechodu na ruskou (sovětskou) stranu. To se ale stalo „až“ po uzavření prvního německo-ruského paktu Molotov – Ribbentrop a vyvolalo zvláštní pozornost NKVD. Po řadě výslechů v moskevské Lubjance skončil nakonec v „stallagech“ dálného severu, z nichž se na počátku roku 1942 dočasně vrátil do buzulucké formativní jednotky východní jednotky československé exilové armády. Varoval tu ale i nadále před přílišným komunistickým vlivem v jednotce a k lepšímu dával své nedávné nevábné zážitky z gulagu. V prosinci 1942 byl zatčen – to byl poměrně atypický osud buzuluckých Čechoslováků – a znovu se vrátil do ponurého světa gulagu.
Z dálného severu, území kolem Vorkuty, někdejšího pracovního tábora a dnes nejvýchodnějšího evropského města na severním úpatí Uralu, ale také v Kazachstánu a Krasnojarsku, se Goliath vrátil až po rozsáhlé amnestii (v září 1955); po dalších dvou měsících se, rehabilitován chruščovovským táním, objevil i v Československu. Nebyl vítán; vzpíral se všem rubrikám tehdejších kádrových otazníků a jako právník i občan se hlasitě domáhal náležitého finančního odškodnění (jeho ostravský majetek během nacistické okupace přišel vniveč) a důchodu. Nejprve byl jako rehabilitovaný (!) vězněn, posléze skončil na psychiatrii, ale nakonec z ní byl propuštěn. Své zážitky z ruských pracovních táborů zachytil knižně; publikace Zápisky ze stalinských koncentráků (1986, vydáno v levicovém exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem) zachycuje zkušenosti a zážitky z tohoto krutého prostředí.
V šedesátých letech se dostal do kontaktu s reformními historiky prof. Zdeňkem Kárníkem (1931–2011), Miroslavem Klírem (1920–1976) a doc. Václavem Šplíchalem (1932–2023). To mu umožnilo literárně tvořit zčásti publikované vzpomínkové, historicky strukturované texty (Bohumír Šmeral v někdejším reformním periodiku osmašedesátnického Ústavu dějin socialismu Revue dějin socialismu), ale i o Leninově návštěvě Prahy roku 1912. Roku 1977 napsal otevřený dopis ruskému spisovateli Alexandru Isajeviči Solženicynovi (1918–2008); plně podpořil jeho obhajobu lidských práv a naopak naznačil odstup od jeho pojetí ruského vlastenectví. Mimoto publikoval i další memoárové texty, které se dočkaly vydání až po r. 2000 (Zápisky ze stalinských koncentráků: výběr ze vzpomínek a studií, Brno 2018).
Osobní kontakty s nežádoucím pamětníkem ovlivnily i životy těchto představitelů Pražského jara. Byli postiženi normalizací a i jejich polistopadové životní osudy byly často velmi klopotné. Šplíchalovi jeho do podstaty problému jdoucí odborné zaměření „vyneslo“ existenční postižení (kniha Šmeralův odkaz z roku 1921, poprvé vydána jako regionální tisk r. 1969, podruhé r. 2012) a z vědeckého a pedagogického života musel před listopadem odejít i Kárník. (Míru a dosah režimního perzekučního postihu vystihuje nejlépe Kárníkova šplíchalovská věta z r. 1990 „Zároveň však nutno říci, že nebyl postižen jen on sám, ale v jeho osobě i naše dějepisectví dělnického hnutí.“.)
Dr. Karel Goliath, jehož život se uzavřel v lednu 1985, byl také znám pod pseudonymem Gorovský; toto příjmení bylo nakonec v užívání dobově frekventovanější než jeho původní pojmenování, které jsem vložil jako určující do tohoto článku. Otázku, zda by právě tato osobnost měla upadnout do trvalého zapomenutí, si musí zodpovědět každý nepředpojatě informovaný čtenář sám za sebe.
Naopak je jisté, že půdorys radikálně levicového hnutí dvacátého století je mnohem členitější a bohatší, než jak byl v stalinismem protkávaném vládním a mocenském období komunistického hnutí tradován; tím spíše to platí dnes, kdy se slovo levicové či levice stalo pro určitou část společnosti naprosto nepřijatelné. Na skutečnosti, že porozumět době, v níž žijeme, znamená celostně ovládnout a propracovat veškeré dosažitelné poznání, jež nám bylo předáno předcházejícími generacemi, to nemění nic. Právě naopak: volala-li První republika a před ní masarykovské realistické hnutí i nejprobudilejší mozky demokratického, nejčastěji marxistického socialismu po úplném zvládnutí související duchovní matérie našich novodobých dějin, pak to platí tím spíše právě dnes.