Adam Votruba se zamýšlí nad technokracií a jejími společenskými důsledky, ke kterým patří například koncentrace moci nebo absence konsensu.

Václav Bělohradský v knize Čas pléthokracie říká, že hlavní otázkou dneška je, jak legitimizovat globální technokracii. Hovoří o tom, že globální problémy je třeba řešit na globální úrovni a jedině odborníci jsou k jejich řešení kompetentní. Osobně s jeho názorem nesouhlasím, ale domnívám se, že jeho závěry jsou logickým a konzistentním domyšlením současné liberální ideologie. Když jsem se snažil v diskuzích liberálům ukázat, že jejich politické argumenty jsou ve skutečnosti argumenty pro globální stát, cítili se dotčeni. Ve skutečnosti je však myšlenka světového státu přítomna již v klasickém liberalismu 18. století.

Antitezí názorů Václava Bělohradského by mohla být kniha Theodora Roszaka Kde končí pustina. V této knize nacházíme jednu z nejpronikavějších kritik technokratického způsobu vládnutí. Kniha je natolik aktuální, že se ani nechce věřit, že byla poprvé vydána v roce 1972. Ocitujme alespoň dva příklady autorových postřehů: „Když nás začnou spalovací motory neúnosně intoxikovat, objeví se návrh, abychom je přebudovali nebo nahradili elektrickými – vždyť ty také přinesou elegantní zisk, protože každý si bude muset koupit úplně nový automobil.“ Nebo: „Vláda i velké korporace se už poučily, že je snazší spustit ‘korektivní antiprogram’, že je jednodušší změnit image politiky než politiku samotnou.“

Bělohradského i Roszakova kniha jsou v jistém smyslu vizionářské: kniha Václava Bělohradského v tom, jak přitakává dlouhodobému trendu. Autor dává za pravdu ideologii vládnoucích elit a přemýšlí, jak změnit dosud skrytou technokracii v technokracii otevřenou. Jeho přístup něčím připomíná utopii Nové Atlantidy podle Francise Bacona.

Roszak vidí v technokracii spíše dystopii. Roszakovo vizionářství spočívá v odmítnutí technokracie a hledání alternativ. Ve svém hledání se obrací k duchovním a náboženským tradicím netechnického a neovládajícího vztahu člověka k přírodě. Podle Roszaka má odcizený vztah mezi přírodou a člověkem kořeny přímo v křesťanství, nejsilněji je pak přítomen v protestantismu.

Bělohradský se neobrací do minulosti. Naopak spěchá odstraňovat staré „harampádí“, které se staví technokratické utopii na překážku. Je to pro něj především nacionalismus, ale také idea lidu a demokracie, které považuje z přežité, ačkoliv z jakési podivné setrvačnosti označuje globální technokracii za „demokratickou“ alternativu proti nacionalistickému autoritářství.

Podstata technokratického řešení

Domnívám se, že uctívání technokratických metod je hluboce zakotveno v moderním západním myšlení. Zdaleka to není pouze liberální koncept. Technokracii přitakávají všechny moderní ideologie, včetně ideologie zelených stran. Velkou oporu má technokracie v marxismu i socialismu. Z pozic klasického konzervatismu je technokracie teoreticky méně obhajitelná, moderní konzervativci však většinou vyznávají neoliberalismus, který je technokratickou ideologií par excellence.

Stojí-li moderní společnost před nějakým problémem, zvolí téměř jistě technokratické řešení, které zároveň ve svém myšlenkovém systému považuje za nejefektivnější. Takové řešení však v mnoha případech vůbec efektivní není a často způsobuje nové obtížně řešitelné problémy.

Jaká je však alternativa? Pokusím se zde načrtnout dva ideálně-typické modely řešení společenských problémů. Druhý zde provizorně označuji jako kulturní řešení. Tento typ řešení je starobylejší a byl dostupný i tradičním a archaickým společnostem. Kulturní řešení obvykle nevyžaduje technické inovace. Zjednodušeně řečeno znamená spíše přizpůsobení než ovládání. Znaky, které oba typy řešení odlišují, jsou ve stručnosti následující:

Řešení technokratické:

• vyžaduje zapojení náročných technologií (strojů, elektroniky apod.) a odborníků
• je pohodlné, souhlas veřejnosti je dosahován apelem na hédonismus většiny
• vyžaduje relativně velké finanční náklady z veřejných peněz
• okamžité společenské náklady (škody na společenském životě či přírodě) jsou malé, ale za cenu závažného či trvalého poškození přírody a společenských institucí do budoucna
• vytváří velké zisky pro firmy, zejména pro velké korporace
• je rychlé, nevyžaduje společenskou diskuzi, lze ho nadekretovat shora
• přispívá ke koncentraci moci

Řešení kulturní:

• je zvládnutelné s primitivním technickým vybavením
• je náročnější na chování lidí, vyžaduje, aby společnost projevila určitou kázeň
• finanční náklady z veřejných peněz jsou oproti technokratickému řešení velmi malé
• okamžité společenské náklady jsou vyšší, ale nezanechávají zátěž do budoucna, jsou šetrnější k přírodě a ke zdraví
• zpravidla nevytváří příležitost k ziskům firem; firmy naopak mohou považovat jejich uplatnění za svou finanční ztrátu
• je často pomalejší, vyžaduje více společenské diskuze, souhlas nelze vyrobit, musí být do jisté míry upřímný
• posiluje ve společnosti pocit sounáležitosti

Hranice mezi oběma typy řešení nemusí být jednoznačná, přesto však má toto rozlišení smysl.

Technokratická řešení se zaštiťují efektivitou. Příkladem může být přestavba silnice, při níž se mění okolní terén, aby silnice byla co nejrovnější. Dosáhne se tak vyšší rychlosti dopravy, takže na 5 km upravené silnice řidič ušetří třeba 15 sekund. Můžeme sčítat dohromady, kolik aut tam projede a spočítat úžasnou úsporu, která vznikne díky nákladné stavbě.

Z hlediska kulturního je však taková efektivita sporná, protože ničí jiné hodnoty. Argumentujeme-li z kulturního pohledu, můžeme říci: krajina je unikátní v tom, jak byla utvořena přírodou, případně historií. Geolog a archeolog v ní dokáže číst jako v knize. Krajina má mimořádnou estetickou hodnotu. Zničit kus krajiny kvůli pár sekundám jízdy je podobné jako uříznout kus plátna od Leonarda da Vinciho, aby se obraz lépe vešel do kufru auta. Zatímco však poničení historického obrazu by každý považoval za barbarství, ničení neméně unikátní a mnohem starobylejší krajiny je považováno za banalitu. Jak nazvat postoj, kdy považujeme výtvory člověka za hodnotnější než to, co člověk vytvořit nedokáže? Druhový narcisismus?

Jiným příkladem technokratického řešení by mohl být přístup vůči onemocnění covid, konkrétně rozhodnutí řešit problém vytvořením nové vakcíny. Technologicky méně vyspělé společnosti by musely spoléhat na karanténní opatření. Tuto cestu naše společnost a priori zavrhla jako nereálnou. Těžko dnes obě varianty porovnáme, neboť úspěch strategie nulového covidu byl do značné míry závislý na tom, aby k ní přistoupila většina zemí. V minulosti se však lidé pomocí karanténních opatření a hygieny dokázali chránit před nakažlivými nemocemi a některé prakticky vymýtit.

Můžeme nicméně uvažovat nad tím, co zvolené řešení přineslo. Byly to obří zisky farmaceutických firem a obrovská manipulace veřejnosti, která byla ujišťována, že očkování udělá tečku za covidem. Přitom bylo od počátku jasné, že očkování tento typ nemoci nevymýtí a že nevyzkoušená vakcína může přinést mnoha lidem zdravotní problémy. To se i stalo, ale příběhy o způsobených zdravotních potíží byly cenzurovány, takže jim odmítali věřit samotní doktoři, byli-li dostatečně politicky svědomití. Proti karanténním opatřením byl maximálně využit hédonismus lidí, kteří prostě nemohli být bez dovolené v zahraničí.

Možná ještě pozoruhodnější je, že nikdo neřeší příčinu tragédie. Je nanejvýš pravděpodobné, že covid unikl z laboratoře. Jako laik to určitě neposoudím z medicínského hlediska, nicméně ve Wu-chanu se modifikované viry vyráběly a pro umělý původ viru velmi přesvědčivě svědčí chování čínské propagandy. Ta vypustila řadu matoucích zpráv, mezi jinými tvrdila, že covid se poprvé objevil v USA již půl roku před Čínou.

Na covid zahynulo sedm milionů lidí! To je řádově dvakrát více než ve válkách v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii a na Ukrajině dohromady. Pokud by oněch sedm milionů bylo obětí války, pak už veřejné mínění řeší, jak to udělat, aby se nic podobného neopakovalo. Tentokrát však miliony lidí zabily vědecké experimenty v rámci „posvátného“ boje lidstva proti přírodě. Sdělovací prostředky to řešit nebudou, protože si to nepřejí korporace zabývající se genetickými modifikacemi. Už teď lidé nechtějí geneticky modifikované brambory, geneticky modifikované komáry atd. Kdyby se oficiálně došlo k závěru, že covid je umělý, byla by to příliš silná munice. Problém covidu nebyl technokratickými metodami vůbec vyřešen, daleko spíše byl jimi vyvolán k životu. A patrně se ho již nezbavíme.

Technokracie versus demokracie

Theodore Roszak upozorňuje na to, že technokracie je nedemokratická. Ačkoliv se dokáže demokraticky tvářit, ve skutečnosti jen demokracii využívá ve svůj prospěch. Genetická modifikace je dobrým příkladem. Ve veřejnosti vzbuzuje odpor. Pokud by se konalo v západních zemích referendum, pravděpodobně by většina občanů byla pro úplný zákaz této praxe. Dokonce řada vlád to odmítá. Přesto ke genetickým modifikacím dochází. A je těžké tomu zabránit, protože technokratická řešení nevyžadují konsenzus. I kdyby si naprostá většina lidstva přála zachovat přírodu bez umělých genetických modifikací, jejich přání nebude vyslyšeno. Stačí jediná korporace, jediná firma, která se rozhodne tento etický požadavek porušit a vypustí geneticky modifikované rostliny či živočichy do přírody.

Podstata technokracie je v tom, že politická rozhodnutí jsou považována za odbornou záležitost, na niž rozum obyčejného člověka nestačí. Pokud nám věda či plánovači vymyslí, jak řešit skutečný či fiktivní problém, pak nemá smysl předkládat ho veřejné diskuzi. Pokud např. sociologičtí inženýři vypočítali, že náhradová migrace z Afriky a Blízkého východu zachrání Evropu před úbytkem populace, pak otázka, zda to lidé chtějí, už není relevantní. Jediným problémem k řešení (zase pro jiné odborníky) je, jak zajistit veřejný souhlas s předem danou politikou. Při zdánlivém antagonismu mezi komunistickými a liberálně-demokratickými režimy je zde zjevná hlubší spřízněnost obou systémů: Věda má sloužit politice, odborníci mají rozhodovat pro blaho všech, občan má „výsadu“ hlasovat ve prospěch rozhodnutí učiněných v jeho zájmu.

Většina lidí ovšem technokracii přitakává svým chováním. Vadí jim sice geneticky modifikované potraviny, přidávání hmyzu do jídla nebo masová migrace, ale zároveň potřebují chytré mobily, nechtějí být omezování v užívání automobilu, nechtějí se omezovat v turistice (která devastuje místní komunity podobně jako masová migrace) atd. Všechny tradiční kultury vychovávali člověka k tomu, aby byl v zájmu svého přežití schopen sebeomezení, aby byl schopen snášet nepohodu nebo dokonce strádání. Dnes jsme vybízeni k neodkladnému uspokojování všech skutečných i domnělých potřeb. Důraz na sebekázeň byl novou liberální levicí (vzešlou z revolty roku 1968) „odhalen“ jako projev fašismu. Lidé velmi snadno přijímají nové vymoženosti typu platebních karet, chytrých mobilů, chytrých hodinek, ačkoliv nejde o nic jiného než o pouta, která nám technokracie nasazuje. Většina lidí bude tvrdit, že to všechno vytváří soukromé firmy pro naše dobro. Nemá to podle nich nic společného s vládou (tedy „-kracií“). To však je omyl. Největší firmy disponují reálnou politickou mocí, kterou také uplatňují. Koncentrace moci v symbiotickém vztahu s politiky a úředníky je podstatou korporátní činnosti.