Historik Jiří Malínský se tentokrát věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby.

Když před 34 lety znenáhla nastal prakticky nikým neočekávaný konec normalizačního režimu, přišel i čas někdy uvážlivého, často však především emocionálního a někdy i manicheistického přehodnocování dosavadních hodnotových orientací a historické paměti. Především to platilo o trojce „klasiků¨ Marxu, Engelsu a Leninovi. Prvé dva brali do „ochrany“ lidé, jejichž život poznamenalo Pražské jaro, jednostranné a až příliš často diletantské a povrchní zatracování třetího se stalo téměř všeobecným jevem. Mnoho v tom již předtím vykonal sovětský přestavbový tisk gorbačevovské éry. Bylo to také bezprostředním odrazem předcházejícího nekritického „ikonického“ hodnocení osobnosti ruského politického myslitele a státníka, který v tomto scestném podání byl vševidoucím, vševědoucím a v zásadě neomylným mužem. Traktáty na téma leninské geniality vždy končily vývoj marxismu zhruba v polovině dvacátých let minulého století. (Když se r. 1983 připomínalo 100. výročí Marxova odchodu, měl tehdejší vedoucí tajemník MěV KSČ Antonín Kapek /1922–1990/ na uzavřeném setkání vedoucích funkcionářů pražské organizace KSČ prohlásit, že přílišná znalost díla klasiků (KM, BE, VIL) je škodlivá a že nejlepší formou marxismu jsou aktuální /současná, účinná/ usnesení příslušných politických orgánů KSČ, popřípadě Národní fronty.)

Objevovaly se i práce o Leninovi-Uljanovovi jako praotci stalinistického teroru. Jaksi přitom unikla skutečnost, že první světovou válku nezačal exulant Uljanov, ale poslední car Mikuláš (Nikolaj) II., který měl na svědomí ruský válečný vnitrozemský hladomor i statisíce padlých na frontách první světové války (v tom nebyl osamocen, neméně se činili i vůdci ústředních mocností a západních demokracií; znechucení z války, považované současníky právem za strašlivou, vyvolalo v meziválečné literatuře a kultuře zejména dvacátých let „kulturu zvracení a hnusu“; dobový dadaismus V+W překládali výmluvným českým slovem „hovadno“). Původní pacifistické záměry bolševiků, jejichž posláním bylo zklidnit válečnou situaci v Rusku i ostatní Evropě (brestlitevský mír), doprovozené zrušením trestu smrti, přerostly po uzavření brestlitevského míru   zhruba mezi březnem a květnem 1918 do německé agrese a postupně i občanské války, která trvala do konce Leninova života. Je ale také současně jasné, že chyby, omyly a popřípadě zločiny se objevovaly u všech válčících stran.

Civilizační otřes, vyvolaný první světovou válkou, se zdaleka neomezil na východní frontu; během druhé poloviny desátých let tou částí válečného běsnění, kde se rozhodovalo o výsledku první světové války, byla především východní a severní Francie. Hlavní město Paříž bylo podvakrát frontovým městem a krvavé bitvy u Verdunu či na Sommě včetně poslední německé ofenzívy z léta 1918 dodneška připomínají husté řady křížů upomínající na statisíce padlých a v podstatě nesmyslně utracených lidských životů. Neméně krvavá byla i soluňská a jihoalpská fronta na území severovýchodní Itálie (starší generace vzpomínaly na krvavé boje na řece Piavě). Strádal i týl, zásobování „civilů“ zejména v druhé polovině konfliktu stále více sláblo; docházelo k hladovým bouřím, objevovaly se epidemické a pandemické choroby (nejvíce pustošivá byla pandemie španělské chřipky na konci války). První poválečná léta (1918/19–1922/23) byla obdobím otřesů existence moderní občanské (buržoazní, kapitalistické) společnosti a také prvním razantním oslabením globálního západního kolonialistického vykořisťování a pustošení dnešního globálního Jihu (Třetího světa). V tomto ohledu válka připomínala revoluční léta 1789–1793 nebo 1848–1849.

Radikální křídlo Druhé internacionály

V druhém období Socialistické (Druhé) internacionály, respektive na sklonku jeho historické existence z důrazu na zachování protiválečné rezoluce jejího IX. basilejského mimořádného kongresu (1912) radikální menšina, sdružená kolem bolševiků, trvala na důsledném dodržování protiválečného kurzu a proletářském internacionalismu. Švýcarské konference v Zimmerwaldu (5.–8. září 1915, zimmerwaldské hnutí) a Kientalu (24.–30. dubna 1916) shromáždily tyto radikály a vytvořily fundus pro utváření Třetí (Komunistické) internacionály (původně měla vzniknout na jaře 1918, nakonec byla založena o rok později). Obou konferencí se zúčastnil významný představitel ruské sociální demokracie a častý Leninův blíženec Julij Osipovič Martov (1873–1923). V květnu 1918 vznikla z bolševického směru uvnitř ruské sociální demokracie jedna z nejstarších komunistických stran Komunistická strana Ruska (bolševiků). Rodící se hnutí již ve svých počátcích zápasící s dogmatismem a sektářstvím, ale také demokratickým socialismem se vyhraňovalo v již popsané situaci.

Stejně vypjatá byla i situace v rodící se Komunistické internacionále. Ano, v tomto období moc opravdu ležela na ulici a stačilo ji zvednout. Ale, přeneseme-li se do československých poměrů, dostaneme se k dřeni věci se snadností, která po sto letech až vyráží dech. Rudolf Bechyně (1881–1948), jedna z klíčových osobností němcovské i hamplovské československé sociální demokracie, definoval a vyjadřoval se jasně. Poučen tragickými osudy bavorské a maďarské sovětské republiky (republiky rad) důrazně upozorňoval na to, že pokud socialismus opravdu ve smyslu Marxovy předpovědi nezvítězí ve velké evropské zemi, není v případě navíc ještě vznikajícího československého státu žádná šance – s výjimkou beznadějného krveprolití občanské války – na úspěch ve věci, o níž navíc nikdo nic bližšího nevěděl a nebyl na ni připraven. Antonín Němec (1858–1926) k tomu dodával, že udržet trvaleji moc by znamenalo sáhnout k diktatuře a zapomenout na demokracii. Tento okruh problémů byl i meritem Masarykovy kritiky bolševismu, která vyvrcholila v průběhu roku 1920.

Pokračování příště