Politolog Oskar Krejčí se ve své poznámce zamýšlí nad politickým významem některých demografických změn, kterými prochází Česko a Slovensko, ale vlastně i Evropa a celý svět.
Politika je plná čísel, o které se vedou spory. Kolik peněz by mělo mít ministerstvo školství? V kolika letech se má jít do důchodu? Kolik procent hrubého domácího produktu má být vydáno na obranu? Jak vysoké mají být dotace na energie? A tak by bylo možné ještě velmi dlouho pokračovat. Stranou pozornosti politiků jak v Praze, tak i v Bruselu ale zůstává číslo, které skrývá velký krizový, ba přímo osudový potenciál. To číslo je
2,1
Číslo 2,1 označuje hraniční bod plodnosti neboli fertility: je to minimální hodnota počtu dětí na jednu ženu, má-li být v rozvinutých zemích s nízkou dětskou úmrtností udržována prostá reprodukce populace. Nebo jinak: rodí-li ženy v rozvinutých zemích v nějaké skupině – například skupině zvané národ či obyvatelstvo státu – během života v průměru méně dětí než 2,1, tato populace vymírá. U méně rozvinutých zemí s horší zdravotní péčí se někdy uvádí číslo až 3,5 dětí na jednu ženu, má-li být prostá reprodukce zachována. Uvedená hranice se stává extrémně významná v okamžiku, když se plodnost dostane pod tuto úroveň a setrvává tam delší čas. Problém je, že méně chápaví politici tomuto číslu nevěnují pozornost, protože pokles obyvatelstva nemusí být na první pohled viditelný v časovém úseku orámovaném jedním volebním obdobím.
Nejen Česko
Podle Českého statistické úřadu činila v roce 1920 fertilita v Česku, kdy přehledy začínají, 2,96; naposledy plodnost v Česku překročila hranici 2,1 v roce 1979, kdy končil efekt státní populační politiky, uzavírala se generace známá jako „Husákovy děti“. Po celé období od „sametové revoluce“ je plodnost v Česku menší než uvedená hladina – konkrétně loni to bylo 1,62 dítěte na jednu ženu. To znamená, že v diskusích o vhodném věku pro odchod do důchodu nestačí brát do úvahy prodlužování produktivního věku či věku dožití. Stárnutí populace v Česku je dáno i úbytkem dětí.
Stejný problém prožívá celá Evropská unie, kde se průměrná plodnost pohybuje na úrovni 1,5 dítěte na jednu ženu. Podle údajů Populačního fondu OSN by na této hladině měly být Německo, Polsko, Rakousko, ale i Ruská federace. Naopak mírně vyšší by měla být fertilita na Slovensku – 1,6, nebo ve Francii; nižší by měla být naopak například ve Španělsku či Itálii. Na Ukrajině připadá na jednu ženu 1,3 dítěte; přidá-li se k tomu zabíjení ve válce a emigrace, je zřejmé, že tato země prožívá demografickou katastrofu.
Na globální úrovni je vývoj plodnosti nerovnoměrný. Prognózy demografů z OSN uvádějí, že v roce 2087 by mohl nastat mírný pokles světového obyvatelstva, přičemž roku 2100 by na planetě Zemi mělo žít přibližně 10,3 miliardy lidí (medián). Podle Populačního fondu OSN dosáhla například míra plodnosti v Číně, kde v letech 1979 až 2015 do přirozeného vývoje zasáhla politika jednoho dítěte, hodnoty 1,2; některé modely OSN předpokládají, že do konce století by mohl počet obyvatel Číny poklesnout přibližně na polovinu dnešního stavu. Tabulky ukazují, že na nejnižší úrovni plodnosti jsou Hongkong (0,8) a Jižní Korea (0,9) – zatímco nejvyšší úroveň dosahují Niger (6,7) a Demokratická republika Kongo či Somálsko (shodně 6,1). Propočty Světové banky za rok 2021, jak naznačuje následující tabulka, signalizují obecný trend: bohaté státy stárnou, chudé mládnou.
Německo jako vzor
Údaje o plodnosti v Evropské unii zahrnují i děti imigrantů. Z tohoto hlediska je důležitá zkušenost Německa, neboť pro mnohé nejen v Berlíně a Bruselu stále platí, že „co je dobré pro Německo, je dobré i pro Evropskou unii“. Jisté je, že se na poválečném „německém hospodářském zázraku“ výrazně podíleli imigranti, a to především z Turecka. Etnická charakteristika obyvatelstva Německa se začala měnit, což nalezlo svůj ohlas i v politice. V roce 2010 tehdejší kancléřka Angela Merkelová kategoricky prohlásila, že pokus vytvořit multikulturní společnost „selhal, naprosto selhal“. Přibližně o pět let později ale tváří v tvář vzedmuté migrační vlně ohlásila: „My to zvládneme!“ Za těmito posuny v přístupu Německa nejsou jen přílivové a odlivové vlny v bezbřehém liberalismu: důležitější asi byla a je potřeba pracovních sil spojená dnes mimo jiné s poklesem plodnosti. Ani růst produktivity práce nedokáže při zajišťování chodu ekonomiky, a tedy i sociálního smíru, kompenzovat úbytek původního obyvatelstva, nemluvě o změnách struktury zaměstnanosti a ochotě pracovat na málo lukrativních pozicích.
Podle oficiálních údajů, které představil Spolkový statistický úřad, mělo loni 20,2 milionu obyvatel Německa „imigrační pozadí“ – to znamená, že se narodili v cizině a přistěhovali se po roce 1950 (první generace) nebo jejich přímí potomci (druhá generace). Podle tohoto zdroje se jedná o meziroční růst o 1,2 milionu lidí. Mikrocensus ukázal, že s průměrným věkem 29,9 let jsou imigranti po roce 2013 výrazně mladší než populace bez imigrační historie (47,0 let). Zatím se zdá, že nová etnogeneze v Německu je neodvratná.
Základní potřeby
V první polovině 50. let minulého století americký psycholog Abraham Maslow představil světu slavnou pyramidu potřeb. Do jejího základu položil biologické potřeby a nad ně umístil bezpečí, sounáležitost, sebeúctu… přičemž na samý vrchol postavil potřeby vědět či znát a estetické potřeby. Zároveň zformuloval zásadní tezi: pokud nejsou alespoň částečně uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojování potřeb vyšších. To platí i o sociálním životě. Je hezké, když se diskutuje o tom, zda mají mít stejnopohlavní páry právo adoptovat děti, ovšem zásadní otázka zní jinak: kolik bude dětí? Kde se má zastavit pokles obyvatel Evropy? Podle citované prognózy demografů z OSNby se měl do roku 2100 snížit počet obyvatel tohoto světadílu ze současných 743 milionů na 587 milionů (medián), ve skeptické variantě na 403 miliony.
Velkým problémem se stávají sociálně-ekonomické důsledky tohoto snižování počtu obyvatel. Jestli si němečtí a unijní političtí úředníci myslí, že vyrovnají úbytek pracovních sil pomocí imigrace, pak vyrobili z jednoho problému dva. Od první migrační vlny se vedou diskuse, zda budou imigranti žít vedle původních obyvatel, nebo budou žít s nimi, integrují se. Zkušenost ukazuje, že u nemalé části imigrantů vykazují dovezené kulturní vzorce, zvláště ty spojené s náboženstvím, větší odolnost, než se očekávalo. Což platí také u části druhé a třetí generace imigrantů. A jak budou vypadat migrační vlny z jihu, jestliže se k tamnímu růstu počtu obyvatel připojí klimatické katastrofy?
To není útok proti pomoci všem imigrantům: lidem v nouzi se má pomáhat. Každý imigrant není terorista či náboženský blouznivec. Jenže pomáhat se musí umět. Pomoc nemůže přesahovat možnosti, nesmí vést k podlomení schopností donátora, nesmí jej ohrozit – a tím zablokovat i pomoc potřebným. Pomoc má pozvedat, nikoli vyvolávat konflikt, který nenabízí řešení. Jinak se snadno může stát, že budoucnost dostane temnou podobu, která se zjevila v románu Vlastimila Vondrušky Kronika zániku Evropy. 1984–2054.
Dva úkoly
Řešením nadměrné migrace, kterou nedokáže Západ vstřebat bez velkých konfliktů, není oplocení Evropy. Zbavit se migračních rizik vyžaduje uvědomit si dva zásadní úkoly. Tím prvním je reálná pomoc industrializaci a vzdělanosti v zemích Jihu. Slovo „reálná“ neznamená jen vynechat při podnikání postranní vykořisťovatelské záludnosti, lsti a pasti. Znamená také zbavit se ideologických předsudků o tom, že barevné revoluce či bombardování jsou předpokladem tamního ekonomického a sociálního rozvoje. V případě Evropy se jedná hlavně o cílevědomější spolupráci s Afrikou a zeměmi Blízkého východu. Není na místě kritizovat rostoucí podnikatelské aktivity Číny v Africe, je nutné se k nim připojit. Důvod je prostý: počet nově narozených dětí klesá s růstem životní úrovně, s gramotností a s rozšířením dvoukariérní rodiny, v níž oba rodiče docházejí do zaměstnání. Takto se přirozenou cestou snižuje migrační tlak, ale také ostrost tamních vnitrostátních a mezistátních sporů i množství a vliv nejrůznějších falešných proroků. Anebo se taky dá po vzoru Bruselu strčit hlavu do písku a držet se tupého opakovaní frází.
A je tu ještě jeden neméně významný úkol: všestranná podpora tradiční rodiny. Ministři a komisaři mohou klidně dál mávat pestrobarevnými vlaječkami na čele nejrůznějších pochodů typu Prague Pride, ovšem tolerance nesmí zastínit nutnost podporovat biologickou a sociální roli rodiny tradiční. Stárnutí populace není jen téma pro finančníky počítající důchody. Stárnutí nesmí dostat podobu vymírání. Musí se stát otázkou aktivní státní populační politiky. Československé zkušenosti z počátku sedmdesátých let mohou být dobrým základem pro obrat k nadějnější budoucnosti. Jenže, jak minulý týden upozornili ve svém rozhovoru pro Slobodný vysielač (audio s překladem) a Kosu (přepis ve slovenštině) ekonomové Ilona Švihlíková a Jeffrey Sachs, Západ prožívá úpadek kvality politických vůdců. Proto je nutné připomínat, že dějiny jsou plné národů, které už neexistují.