Historik Jiří Malínský ve pátém díle věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby.
Klíčovou Leninovu práci po jejím letmém přelétnutí lze charakterizovat jako především časovou publikaci. Z celého jejího obsahu i vlastních autorových závěrů je zřejmá její dobová podmíněnost, včlenění do krizové doby evropského civilizačního okruhu a jejího bezprostředního stavu – revoluční vlny, která ovšem už tehdy měla také své pravicově radikální prvky. Rukopis díla ruského státníka byl ukončen a do tiskárny odevzdán 27. dubna 1920. Lenin se pro neustálé zhoršování svého zdravotního stavu už nestačil vyjádřit k Mussoliniho puči 28. října 1922, nebyl s to se zúčastnit janovské konference a jen velmi letmým náznakem (tak řečenou Leninovou závětí) zachytil počínající stalinizaci právě vznikající sovětské společnosti. Za zaznamenání stojí i skutečnost, že během tříměsíčního vyřazení z práce chorobně narostl počet poradních pomocných orgánů kolem Všeruského ústředního výkonného výboru (sovětů) i Rady lidových komisařů; dočasně uzdravený státník byl touto skutečností zaskočen. A – pochopitelně – nedožil se úplného rozplynutí revoluční vlny zhruba v průběhu let 1923–1924 ve vzmachu a požitkářství horečných dvacátých let. Jak konstatoval Ransdorf, umírající Lenin byl poraženým mužem.
Proto – podobně jako se to dálo kolem podstatné části Marxova a Engelsova díla – je jeho tresť soustředěna na okamžik převzetí a získání moci. Ve Státu a revoluci mluví Lenin o přechodné době mezi vyhlášením diktatury proletariátu a nástupem beztřídní společnosti. Ve shodě s vědeckými možnostmi, kterými disponoval, se blíže k této klíčové otázce konkrétněji nevyjadřoval. Budoucnost Dětské nemoci je vyjádřena ve dvou termínech: sověty a diktatura proletariátu, ve spolehnutí na vítězství socialistické proletářské revoluce v rozhodujících západoevropských zemích (tady navazuje na Marxovu prognózu) a na navázání na demokratické tradice této části Evropy. Lenin je v této věci nekritizovatelný: žil v horečném období, cele zaměřen na obhájení a rozvoj právě vznikajícího ruského státu lidí práce a jeho existenční obhajobu proti náporu bílého hnutí a Dohody i zvládání hladomoru z jara a léta 1921. Ztotožňování leninského období s počátkem stalinského teroru je proto nutné brát cum grano salis; právě tak při této povrchní generalizaci by bylo možné říci, že počáteční období teroru je možné ztotožnit s Nikolajem (Mikulášem) II. či Kerenským.
Druhou vrstvou zobecnění, kterou Dětská nemoc „levičáctví“ obsahuje, je technologie moci: jejího nabývání i udržování. V tomto ohledu byl Lenin poučenější i politickou realitou sovětské moci a délkou jejího trvání: předtím světový socialismus disponoval letmou dvouměsíční zkušeností Pařížské komuny (1871) a původně interní Kritikou gothajského programu (1875, zveřejněna 1891). Využívání historických zkušeností evropské revoluce i ruského revolučního hnutí bylo pro zdatného politického myslitele-historistu Lenina samozřejmým předpokladem a přirozenou nutností. Proto je také tento vícerozměrový intelektuál v tomto ohledu více politologem než revolucionářem a filozofem.
Praktickopolitický způsob prosazování radikální marxisticky založené politiky prozrazuje Leninovu mimořádně rozvinutou schopnost politického myšlení. Hledáme-li podstatu původnosti jeho úvah a jejich potenciálně nadčasový rámec, je to zřejmě právě v tomto ohledu. O Leninově historismu, který je charakteristický pro většinu klíčových evropských politiků minulého i předminulého století, již byla řeč. Historismem je prodchnutý i marxovský marxismus klasiků a významné části klíčových politiků všech období Socialistické internacionály. V našem případě pro české poměry i záběr tohoto zamyšlené lze vyslovit tři jména: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Bohumír Šmeral. Znalost a dovednost ve využívání historie minimálně evropského socialistického hnutí je základním předpokladem Leninova pojetí úspěšné revoluční socialistické politiky.
Důraz na vzdělanost a obeznalost vedoucích osobností (Lenin používá výraz „vůdců“, což je konec konců i obsah anglického, běžně používaného označení leader) jako interakce praktické politiky a vyústění dlouhodobého vnitrohnutevního školení a (sebe)vzdělávání je další zásadou myšlení a uvažování tohoto ruského státníka. Vysoká odbornost hraničící s vědeckostí umožňuje politickým, takto zaměřeným vůdcům pružné změny strategie i taktiky v dlouhodobém prosazování revolučních socialistických cílů. Modelovým příkladem je ruskému politickému mysliteli tehdy sedmnáctiletá historie bolševického hnutí vrcholící v nedávném založení Komunistické strany Ruska (bolševiků) a v ustavení Svazu sovětských socialistických republik 30. prosince 1922. Anebo odkaz Antonia Gramsciho (1891–1937).
Neméně důležitým znakem Leninova pojetí byla i jeho důsledná kontextovost. Revoluce měla v jeho pojetí usilovat o vytvoření co nejsilnějšího svazku sil spojujících komunistické hnutí s blízkými (zejména socialistickými) organizacemi, spolky, cechy, odbory apod.; součástí jejího bytí měla být důsledná analýza vnitropolitické situace, dění v přiléhajícím kontinentálním regionu, v Evropě a pochopitelně i ve světě. Pokud poměr sil nebyl alespoň hypoteticky nakloněn silám revoluce, nemělo se sahat k rezistenci (násilnému odporu či akci). Globální rozměr revoluce, jak to prokazuje analyzovaná rozprava Dětské nemoci, byl dalším z klíčových cílů této revoluční optiky.
Stalinizace Leninova odkazu
Další vývoj ruského komunismu je znám. Leninovým odchodem a posléze úmrtím vypukly v užším vedení KSR (b) boje diadochů v tzv. „zrzavé“ době; původně predestinovaný Lev Davidovič Trockij (1879–1940), vůdčí osobnost třetí ruské revoluce a zakladatel a budovatel Rudé armády, v nich neuspěl a byl poražen mocensky machiavellsky vychytralým administrátorem a manipulátorem Josifem Vissarionovičem Stalinem (1879–1953). Stalinovo jméno se stalo symbolem byrokratizace a ikonizace revolučního socialismu a chorobně bující kult Stalinova jména vedl k postupné likvidaci robustní většiny leninských bolševiků a v průběhu třicátých let k systematickému falšování historické paměti bolševického hnutí. Tvořivé činorodé revolucionáře nahradili byrokraté a všemocná tajná státní policie (OGPU, GPU, NKVD, MVD) sloužila teokratizaci Stalinova jména (toto pojetí bylo fakticky kodifikováno brožurou Dějiny VKS (b). Stručný kurs připravenou r. 1938). Většina leninských bolševiků byla fyzicky různými způsoby vyvražděna nebo glajchšaltována. Leninskou vnitrostranickou demokracii nahradila inkvizice a cenzura svého druhu; chruščovovské a gorbačevovské nedůsledné pokusy o renesanci komunistického hnutí v Rusku narazily na odpor stalinistické byrokracie státní i stranické a vyústily do srpnového puče r. 1991; ten také vydatně přispěl k autodestrukci někdejší země Sovětů.
Hrubým porušováním Leninova odkazu byla rovněž násilná kolektivizace, vývozy revoluce (pokusy usměrňované Kominterny o „barvotiskovou“ sovětizaci v Evropě, reglementování a následné oslabování meziválečného komunistického hnutí, tzv. taktika „třída proti třídě“, politické procesy zejména třicátých let, totalitní pojetí kolektivizace, scholastická reglementace ruské vědy). Poválečné blokové sovětizace vedly k nové vlně politických procesů a justičních vražd a dalších zločinů; i v satelitních státech s až nečekanou rychlostí skutečné osobnosti a revolucionáře vystřídali ve většině případů manipulátoři, intrikáni a bezvýrazní šediví byrokraté. Obtížně fungující ekonomiky dirigisticky založených a otrocké napodobování i v SSSR zkompromitovaných naturálně pojatých krátkodobých i střednědobých plánů jen dokončují ponurý obrat stalinistických hnutí i faktické popření původních ideálů.
Leninizace a její šance na prolomení tuhého rámce stalinistické, v podstatě reakční (více či méně „ultralevé“ byrokracie) byla nedůsledně nastolována ve vypjatých momentech novodobé ruské historie. Mimo hledačské experimenty dvacátých let vrcholící novou hospodářskou politikou (NEP) se tak dálo v letech Velké vlastenecké války, která založila na Západě Stalinův kult („hodný strýček Joe“), zčásti v době tání (ideovou základnu tání-přestavby příznačně vytvořil někdejší gruzínský sociální demokrat zosobňující patnáct let stalinské často zločinecké represe a perzekuce Lavrentij Pavlovič Berija /1899–1953/) a posléze přelom osmdesátých a devadesátých let, který však byl spíše přechodným obdobím postupného rozkladu státostranické Komunistické strany Sovětského svazu. Mnoho událostí i řada Leninových děl upadlo do zapomenutí. Především se však vytratilo formově i obsahově leninské myšlení a cítění. Ruský myslitel se stal v tehdejší propagandě i výuce, jak jsem se už o tom zmínil, převládající neživotnou, strnulou ikonou, které byla fakticky upíráno její právo na skutečnou tvořitelskou osobnost.
Ultralevá tendence je patrná v socialistickém hnutí od jeho počátků a zdaleka se neomezuje na jeho prostředí. V umělecké zkratce logiku ultralevých (v Leninově jazyce levých) předvídavě zachytil již americký socialista spisovatel Jack London (1874–1914) ve svém nedoceňovaném románu Železná pata (1907, alternativní název českého překladu je Chicagská komuna). Doslova pod kůži se ultralevým dostal ruský spisovatel Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884–1937) románem My (dokončen roku 1920, první cizojazyčné překlady pořízeny r. 1925). Prakticky současně se Zamjatinem tvořil svůj volný bugulmský cyklus český spisovatel a vysoký důstojník Rudé armády Jaroslav Hašek (1883–1923); jednotlivé povídky jako Velitelem města Bugulmy, Krěstnyj chod nebo Před revolučním tribunálem páté armády vznikaly a jednotlivě byly publikovány v Československu v letech 1921–1922; v úplnosti byl tento cyklus vydán v obsáhlém výboru Dekameron humoru a satiry r. 1968. Čtvrtým v pořadí se stal anglický levicový socialista, člen Labour Party, Eric Blair známější pod pseudonymem George Orwell (1903–1950) svými díly Farma zvířat (poprvé vydáno 1945) a 1984 (první vydání bylo zveřejněno r. 1949); svůj význam si zachovávají i jeho interbrigadistické v podstatě vzpomínky Hold Katalánsku (vydáno ve Spojeném království r. 1939, u nás r. 1991). Pro tyto i další práce se našly na Východě podmínky pro jejich vydání nezřídka až v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Optimistický obraz Leninova historického významu podala v básnické podobě jedna z největších avantgardních osobností ruské literatury minulého století Vladimir Vladimirovič Majakovskij (1893–1930) v poémě Vladimír Iljič Lenin (vydána r. 1925).