Historik Jiří Malínský nabízí ve druhém díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Počátky Masarykova prvoodbojového analytického působení
V další části tohoto přehledu musím upozornit na trojsvazkový pramenný komplet Válka a revoluce vydaný péčí Masarykova ústavu AV ČR v letech 2005–2017; nesnadnou editorskou práci začal historik Karel Pichlík (1928–2001) a dovršili ji současní pracovníci Masarykova ústavu AV ČR Dagmar Hájková a Richard Vašek. Celek zahrnul vícejazyčné originály, které srovnáváním různých otisků vesměs, přeloženy do soudobých českých verzí, zahrnují publicistické stati, rozhovory, memoranda a přednášky z let 1914–1918; bylo tak v prvním svazku edice i pro čtenářskou veřejnost zpřístupněno v českém překladu 82 memorand, rozhovorů, dopisů, přednášek a novinových článků. V souhrnu to reprezentuje úctyhodný kus přepečlivé zpřítomňovací editorské práce.
Při svých výchozích úvahách-rozvahách vyšel TGM z analýz, které publikoval ještě ve vlasti na stránkách Naší doby (20. srpna 1914 v poměrně obsáhlém článku lakonicky nazvaném Válka na přelomu let 1913–1914 a v rozboru hospodářských možností obou válčících táborů Válka a hospodářství. Hospodářský boj Anglie a Německa; zveřejněno 20. září 1914). Propočty lidských rezerv obou válčících táborů (zpočátku trojčlenné Dohody a dvoučlenného Trojspolku) pojaly i hospodářské úvahy a srovnávání obou z toho plynoucích potenciálů včetně možností dostatečně zásobovat zejména týl ale i armády potravinami. Pozoruhodná je retrospektivní demografická řada sledující změny v dynamice populačního růstu počínaje rokem 1800 (tedy dobou napoleonských válek; připomínám, že pro Masaryka aktuálním údajovým srovnávacím výchozím rokem byla léta 1911–1912–1913). V úvahu bral český badatel i potenciály koloniálních impérií. Ve všech ohledech mu jako logické vycházelo složení obou válčících stran („Rozumí se, že lze také položit otázku, jak by věci dopadaly pro Anglii, kdyby Německo mohlo blokovat ji? Zatím loďstvo anglické, popřípadě spojené s francouzským a ruským, proti Německu stačí; ale Angličané se dávno zabývají otázkou, jak ve válce zásobování potravou a surovinami resp. polofabrikáty pro industrii (průmysly – JM) bude zabezpečeno. Na každý způsob nepřátelství Anglie a Německa přímo názorně ilustruje hospodářský a kapitalistický ráz války. Rusko je pracovně a obchodně pravou protivou (opakem – JM) Anglie – proto se také, a poměrně velmi snadno, dohodly. Rusko je stát zemědělský, jeho industrie je poměrně slabá, stačící z nouze pro vlastní potřebu. Rusko tím je ve válce na ostatních zemích hodně nezávislé.“ (s. 20 prvního svazku). Nikoliv náhodou je tato úvaha doplněna hutným přehledem dobové cizojazyčné odborné literatury.
Prvotní organizování zahraničního odboje
V prakticky paralelním podání Setona-Wooda shrnujícím obsah rotterdamského setkání s Masarykem na konci října 1914 jsou vedle zmínek o protirakouském cítění většiny české veřejnosti („Dva nebo tři dny před tímto setkáním odcházel na haličskou frontu pražský 28. pluk a při jeho odjezdu projevili jak vojáci, tak obecenstvo (veřejnost – JM) své slovanské city způsobem velmi pozoruhodným; nejenom že bylo s největším nadšením zpíváno HEJ SLOVANÉ! i s veršem ´Rus je s námi´, ale před plukem byl nesen dokonce bílý prapor, na němž byl napsán zvláštní verš v tom smyslu, že ´jdeme proti Rusům´, ale nevíme proč. Úřady se neodvážily jej odstraniti nebo užíti represálií proti davu.“ s. 35). To bylo pro TGM východiskem pro počátek budování prvního odboje zatím domácího s důrazem na jeho postupně se v českém prostředí prosazující západní orientaci. Rozhodná porážka Ústředních mocností měla Česku (Českým zemím) poskytnout samostatnost už tehdy se zahrnutím Slovenska v duchu česko-slovenské blízkosti (českoslovenství) a vzájemnosti i s obnovou královského trůnu pro buď ruského nebo západního prince. V počátečním stádiu první světové války tedy sdílel tuto představu i vůdce realistické strany. Už po definitivním odchodu do exilu se 24. prosince 1914 Masaryk setkal s ruským ambasadorem v Římě Vsěvolodem Petrovičem Svatkovským (1862–1937).
Původně prezident Osvoboditel zvažoval ještě jeden návrat do Prahy; byl však varován, že v takovém případě bude určitě zatčen. Prakticky paralelně v prvních týdnech roku 1915 začal pracovat na ustavení zahraničního prvního odboje. Jeden z prvních činů se odehrál na půdě ženevského spolku Slavia 24. února 1915. Ve svém vystoupení v sytých barvách líčil první těžké důsledky krvavého konfliktu: „Řečník sám viděl raněného vojína, který prolil svou krev za rakouský stát – na ulici žebrat na sebe a svou rodinu!“ (s. 47). Zmínil dále zvěrstva, jichž se poražená rakousko-uherská vojska dopustila na srbské frontě i veliké finanční válečné náklady rozvracející počáteční smrští tzv. válečných půjček ekonomiku upadajícího podunajského soustátí. Konstatoval také první představy austroněmeckého šovinismu směřující v lepším případě „pouze“ k pronikavému oslabení českého národa. Mj. také pro hrozící fakticky nadřízenou berlínskou kuratelu. 36 přítomných posluchačů a posluchaček pak následně vybralo ve prospěch rodícího se politického odbojového fondu 6 franků. Tak se v samých počátcích otevírala prezidentova cesta k jeho stále živé knize Nová Evropa.
Bylo jasné, že odbojové aktivity a zejména náklady, které byly s jejich provozováním spojeny, nemůže nést jen tvořící se centrum (prvotním dárcem provozních peněz byl EB). Masaryk spoléhal v tomto ohledu na krajanské menšiny. Podpora z vlasti byla pochopitelně utopií. Proto zdůraznil potřebu vydávání periodického česky psaného časopisu, který by menšiny vzájemně spojoval. To nevylučovalo také působení cizojazyčně publikujících časopisů už proto, že zejména dohodové vlády musely být pravidelně a relativně „zahraniční akcí“ často oslovovány. V hlavních dohodových městech (Paříž, Londýn, Petrohrad, Řím, Niš) měli být k dispozici důvěrníci prostředkující korespondenční styk s domácím ústředím Maffií, jež mělo co nejreprezentativněji postihovat pokud možno celé české politické spektrum. Krajanské menšiny přitom měly mít pravidelné kontakty s vládami a vládními složkami svých mateřských zemí. Hlavní důraz pražský profesor položil na čechoamerickou krajanskou menšinu jako tu nejpočetnější a nejmohovitější. Předem všechny připravil na potřebu značných provozních finančních nákladů s odkazem na zkušenost paralelních polských exilových aktivit a výši jejich finančního základu. Obezřetné stanovisko zaujal k ruské krajanské menšině: „Poměry politické v Rusku vyžadují mnoho politického taktu; doporučuje se ve formulaci našich požadavků neprejudikovat konečné úpravě politického ústrojí Čech-Slovenska.“ (s. 57). Zdůraznil současně, že v řadě ostatních dohodových vlád mají své slovo domorodí socialisté; je nutné brát na to ohled.
Výchozím zásadám prvoodbojové koncepce je věnována obsáhlé memorandum Nezávislé Čechy. Prvním předpokladem orientace na dohodové mocnosti bylo jejich vymezení válečného cíle: „Britští státníci a politikové prohlásili opětovně za ideu a cíl této války osvobození a nezávislost malých států a národů.“ (s. 60). Obdobně se deklarovaly i jejich ostatní spojenecké mocnosti. Poté TGM vymezuje státy západní Evropy a zmiňuje tři největší evropské státy Rusko (170 milionů obyvatel), Německo (65 milionů obyvatel) a Spojené království (45 milionů obyvatel). Z konfrontace jejich geopolitických zájmů i motivací dalších členských států obou rozvaděných bloků mu vyplynuly výchozí body jeho dalších úvah.
O Trojspolku a pangermanismu
V případě vnitřních vztahů Ústředních mocností to byla Bismarckova koncepce vzájemných vztahů, jejímž autorem byl Otto von Bismarck (1815–1898) a kterou pražský profesor označil za výchozí bod pangermanismu. Z této premisy plynul i koncept dobově známý jako heslo Berlín–Bagdad, z něhož vyplývala pozice nejen Vídně, ale i Budapešti. Tím byla dána podle Masarykových postřehů i italská demotivace vůči dřívější podobě Trojspolku; Řím se tu z hlediska svých mocenských zájmů cítil znevýhodněn. Ale strádala i rakousko-uherská monarchie/mocnářství: „Tak Rakousko klesá krok za krokem. Rakousko-španělská říše se rozpadla. Rakousko ztratilo větší část Slezska a bylo Pruskem donuceno, aby opustilo Německo; zachráněno Ruskem v roce 1848, ztratilo roku 1859 své italské provincie; v roce 1866 bylo poraženo Pruskem. Od té doby existuje jen jakožto vazal Berlína, jsouc rozděleno v Rakousko a Uhry; Berlínu vděčí Němci i Maďaři za své vládnoucí postavení v Rakousku.“ (s. 63).
Rakousko se českému revolučnímu intelektuálovi jeví ve stínu utrpěných porážek v Haliči jako degenerované katolické Turecko (text pojednávaného memoranda vznikal v dubnu 1915). Z toho vyvozoval TGM propojení Čech–Slovenska s řešením jihoslovanské otázky, která se mu jevila především jako sjednocení „srbochorvatského“ národa. V té souvislosti připomněl českou pomoc Srbům v sedmdesátých letech předminulého století i Palackého tradici spojenou se svoláním slovanského sjezdu do Prahy na jaře 1848 a tzv. moskevskou poutí r. 1867. Dosažení samostatnosti Čech (Česka) je cílem drtivé většiny národa; hlasatelé opačného názoru jsou v zanedbatelné menšině.
Případný znovuosamostatnělý český stát by nebyl v evropském měřítku v žádném případě zanedbatelný: včetně Slovenska „k nim by byly připojeny slovenské kraje v severních Uhrách, od Užhorodu přes Košice podle etnografické hranice dolů po řece Ipole (Ipeľu – JM) k Dunaji, zahrnujíc v to Prešpurk (Bratislavu – JM) a celý slovenský sever až k pohraniční čáře uherské. Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jako spisovného jazyka.“ (s. 65). Takto vzniklý celek by měl kolem 125 000 km2 (50 000 anglických čtverečních mil) a byl by násobně rozlehlejší než např. Belgie.
Současně předvídal i možné námitky. Obtížnost celého záměru přiznával a netajil, že počítá se všemi – v jeho případě i osobními – důsledky. Malost případného nového nezávislého státu neuznával: počtem obyvatelstva by byl v tehdejší Evropě na osmém místě z 27 tehdejších významnějších evropských států a bez významu by nebyla ani jeho hospodářská síla. Mimoto by se opíral o potenciál sousedících nebo blízkých států Polska, Ruska a Srbska. Očekávatelné delší mírové období by mělo vytvořit dostatečný prostor pro upevnění tohoto nejzápadnějšího slovanského státu. Výhodou by byl i konec dotování východní části Rakousko-Uherska; mimoto by se dalo uvažovat o výkupu podstatné části půdy vesměs neloajálně cítícího většinového (šlechtického) velkostatku v Česku. Je nutno pracovat i s vídeňskou českou menšinou (TGM odhadl její počet na zhruba 500 000 osob). Hospodářsky svéprávné jsou z Předlitavska Česko, Dolní Rakousy s Vídní, severní Štýrsko a nově část západní Haliče.
Malé evropské národy včetně českého
O osvobození ale usilují i další menší evropské národy: hlavně Polsko a Srbochorvátsko, němečtí Francouzi a Dánové, novou podobu by měly mít i Balkán a Turecko. Srbsko(chorvátsko)český koridor (variantní výchozí podoba budoucího cordon sanitaire) by v zárodku brzdil německý Drang nach Osten. To odpovídá i zájmům dohodových demokracií. Současně musí být sjednána jihoslovansko-italská dohoda a zmírněno přeceňování významu jaderského pobřeží Římem. Drang nach Osten totiž může vést také přes Terst a Benátky. Stejně důležitá je i srbsko-bulharská dohoda. Pozoruhodná je z budoucího pohledu tato pasáž: „Čeští politikové soudí, že Cařihrad a tudíž úžiny mohou náležeti jedině Rusku. Je to dávno toužený cíl celého národa ruského; tento cíl má náboženskou sankci ruského lidu (Hagia Sofia!) a je přirozeným rozřešením politického a hospodářského úsilí Ruska, aby si zabezpečilo Černé moře a volnou cestu do moře Středozemního a Rudého. Čeští politikové se těší ze skutečnosti, že Rusko a Anglie se vzájemně našly a že perská otázka – (Perský záliv!) – byla rozřešena.“ (s. 70).
Český stát by měl být monarchistický, tj. bude konstituční demokratickou monarchií v duchu Husova, Chelčického a Komenského odkazu (obdobně byla v XIX. století pojištěna např. samostatnost Bulharska, Řecka a Rumunska). Obrození Evropy musí být dosaženo činnou podporou svobody a pokroku ve vnitřním životě evropských národů. Předpokladem tohoto pohybu je vítězství spojenců nad Německem s paralelním rozdělením podunajského soustátí, z jehož 51 milionů obyvatel zůstane 10 milionů Austro- a Čechoněmců. (V podtextu těchto myšlenek bylo lze tušit autorovo předvídání postupného převládnutí republikánské státní formy.)
Předchozí díly: