Ladislav Zelinka píše o současné politické situaci ve Španělsku, včetně stavu tamní roztříštěné levice.
Žijeme v šalebné době – přinejmenším v rámci euro-atlantické civilizace se stupňuje trend k fragmentaci (až atomizaci) společenského (a tím i politického) prostoru. Chvílemi to vypadá tak, že základním lidským právem i povinností je patřit k co možná nejmenší a nejvyhraněnější světonázorové, politické, náboženské, sexuální či jiné menšině a o to více a důrazněji pro ni vymáhat nějaká privilegia.
Aniž si to uvědomujeme, stáváme se takto účastníky nechtěného experimentu, který by měl reálně/prakticky prověřit Aristotelovy postřehy o slabinách demokracie jako způsobu vládnutí. Demokracie (jako technický konstrukt) je totiž založena na předpokladu schopnosti lidí dosahovat většinového konsensu (zejména v zásadních/strategických otázkách správy veřejných věcí) a převádět takto dosažené závěry do praxe s cílem spravovat veřejné věci co možná nejlépe. Není-li to vinou společenské roztříštěnosti možné (resp. se dosahuje konsensu jen v krátkodobých negativních otázkách – v hlasování „proti“ něčemu), vede demokratický model řízení a rozhodování k sub-efektivním (či až ke zcela špatným) výsledkům. Jinak řečeno (slovy krále z pohádky „Hrátky s čertem“) „V tomhle smradu se nedá vládnout!“
Poznámka: Někteří vyznavači kultu Magny Charty nám sice budou tvrdit, že jediným úkolem demokracie je zabránit vládě jednoho muže, nikoli vládnout efektivně. To je ale záměna prostředku a cíle. Demokracie v podobě, jak ji dnes chápeme, vznikla v antickém Řecku a následně byla („Po vyhnání sedmi králů…“) zavedena ve starém Římě právě proto, aby se zde vládlo lépe než za autokracie. A právě podle tohoto kritéria (efektivity) ji posuzoval již zmíněný Aristoteles. A po něm tisíce dalších (stejně pomýlených), neznajících dnešní interpretaci „magnistických chartistů“.
Pokud rozdělíme politickou scénu na pravici, pravý střed, levý střed a levici, je právě na levici situace nejhorší. Pomyslná „díra“ po bývalých „velkostranách“ se ne a ne zacelit; občas to připomíná naše Sudety, kde se také návrat do normálu stále nedaří. Trest všeobecné roztříštěnosti, jdoucí napříč politickým spektrem, je tu (stále na té levici, ne v Sudetech) navíc zostřen zoufalou názorovou/programovou zmateností a vyprázdněností. Namísto toho, aby reformní levice (typicky sociální demokraté) spolu s odbory a jinými ochrannými spolky usilovala o zlepšení života „dolních deseti miliónů“ (ve Španělsku čtyřiceti osmi) v rámci mírného pokroku v mezích zákona, a aby „nereformní“ levice měla v programu změnu společenského uspořádání tak, aby se lidem žilo lépe, opustila (zejména ona „levější“ levice) svůj tradiční prostor a nechala si vnutit jen drobty z programového stolu. Drobečky, které systémově nepatří do jejího programového jádra, ale až kamsi do druhého či třetího sledu (vypjatý feminismus, radikální ekologismus, nesystémové požadavky na dílčí přerozdělování, a ještě nesystémovější regulace atp.). Pomýšlet v takovýchto podmínkách (kdy na rozbité levici chybějí tzv. „aglutinační jádra“ a pořádný strategický program) na nějaký významnější politický úspěch je čůráním proti trendovému větru, ne-li něčím ještě beznadějnějším.
Ačkoli společenský vývoj nás dovedl až sem a působí spontánně, ukazuje se, že nemá punc osudové nutnosti. Jen matně si vzpomínám – B. Brecht někde poznamenal, že ani věci, jež se dějí/nastávají opakovaně, nemusejí být přirozené. Může to být i vinou šílené doby a nenormálních poměrů; nikoli důsledkem přirozeného řádu a běhu věcí. Málokoho by napadlo, že potvrzení této úvahy najdeme v reálné politice, a dokonce právě na oné vzpomínané „levé“ levici i s jejím mizerným programem.
Malý velký zázrak (či spíše pokus o něj) se odehrál ve Španělsku v krátkém období před parlamentními volbami, které se konaly v červenci roku 2023. Politická scéna je zde ovládána dvěma tradičními uskupeními – PP (Lidovou stranou) na pravém středu a PSOE (socialisty) na středu levém. Nalevo od socialistů jsou španělští komunisté, kteří se však z bývalé masové partaje scvrkli na skromné reziduum IU (Izquierda Unida – Sjednocená Levice) s několikaprocentními podíly voličských hlasů. Dále se zde v nedávné minulosti zformovala strana Podemos (Můžeme), jež je formálně obdobou našich Pirátů – její program má ale deklaratorně levicové zaměření a silně míří na „zelené“ a na ženská práva. Jejich předseda však na rozdíl od našeho neměl dredy, ale jen culík.
V předchozím volebním období se strana Podemos jako menší partner účastnila vlády v koalici s PSOE (socialisty), ale neustála své vlastní vnitřní pnutí. Její předseda odstoupil a partaj silně erodovala (komu to připomíná osud našich „Veverek“ neboli Věcí Veřejných, není příliš daleko). Situace na levici se tak ve Španělsku začala podobat jak vejce vejci poměrům v jiných zemích EU – slabí „zbytkoví“ komunisté bez potenciálu sdružit kolem sebe někoho dalšího a pak nepřeberné množství malých stran a straniček, omezených buď partikularitou svých programů, nebo teritoriálně.
A pak se to stalo! Aktivity se chopila bývalá členka vedení poslaneckého klubu Podemos (zároveň druhá místopředsedkyně vlády a ministryně sociálních věcí) Yolanda Díaz. Galicijská rodačka z tradiční komunistické rodiny byla aktivní členkou Izquierda Unida do roku 2019. Za ni také působila v různých koalicích, z nichž nakonec zakotvila u Podemos. Jako kdyby si vzala k srdci politický odkaz Josipa B. Tita, jehož se kdysi žurnalisté ptali, kterak se dá vládnout zemi s osmi etnickými menšinami, obklopené sedmi sousedy, se šesti republikami, pěti národnostmi, čtyřmi náboženstvími, třemi jazyky a dvěma abecedami? A maršál Tito odpověděl: „Jednou politickou stranou“. Její koaliční projekt s názvem „Sumar“ (přidávat, sčítat dohromady, součet) do sebe dokázal v řádu měsíců vstřebat šest celostátních stran a hnutí, čtrnáct regionálních a dále získal podporu dalších devíti subjektů, jež do projektu přímo nevstoupily; stejně tak přitáhl i řadu jednotlivců, kteří ji podpořili individuálně.
Trochu to připomíná situaci u nás, kdy se Miloš Zeman chlubíval tím, že se mu do jím vedené ČSSD podařilo vyluxovat všechno nalevo od ODS. Ta podobnost tu ale není zase tolik velká – ve Španělsku se toto luxování týkalo „jen“ všeho nalevo od PSOE (nikoli od PP, která je španělským ekvivalentem ODS). Klíčovým momentem ale bylo, že se v oné „levé koalici“ sešli tři podstatní hráči – zbytkoví Piráti (Podemos), zbytkoví komunisté (Izquierda Unida) a nově vzniklé politické hnutí Sumar (trochu to mate – Sumar existuje dvojjedině – jako samostatný politický subjekt/hnutí a jako předvolební koalice, jejímž je toto hnutí členem a lídrem).
Na to, že se celý koaliční projekt podařilo slepit až v hodině dvanácté a zaregistrovat jej do voleb krátce před páteční půlnocí, kdy byla uzávěrka termínu, dosáhl poměrně slušného volebního výsledku. Z přibližně 24,7 mil. odevzdaných hlasů volilo koalici Sumar cca 3,045 mil. voličů (12,33 %). To jí vyneslo 31 poslaneckých křesel ve 350 členném parlamentu a 1 křeslo senátorské ve 208 členné horní komoře. Sestavením vlády byla králem pověřena PSOE, jež se Sumarem a několika menšími regionálními stranami utvořila povolební koalici a následně v listopadu 2023 získala důvěru parlamentu poměrem hlasů 179:171. Koalice Sumar obsadila pět ministerstev; Yolanda Díaz opět zastává funkci druhé místopředsedkyně vlády.
V post-covidovém období se tak Španělsko stalo druhou evropskou zemí, kde je v centrální vládě zastoupen subjekt nacházející se „nalevo od levého středu“. První se stalo v roce 2022 Slovinsko, kdy levo-středový vítěz voleb (Hnutí Svoboda) uzavřel povolební koalici se slovinskými sociálními demokraty a levicovou stranou s odpovídajícím názvem „Levica“, jež ve společné vládě získala tři ministerská křesla. V obou případech je asi příliš brzy vyvozovat z toho jiné závěry než to, že dosavadní pochmurný stav na evropské levici není ani přirozeným jevem, ani předurčenou osudovou nutností. Že sjednocení (či něco podobného v tom smyslu) je tu patrně – případ od případu – možné.
Zatímco v případě Slovinska se dalo ještě pochybovat – Levici nevynesly do vlády její skvělé volební výsledky (získala něco málo přes 4 %), nýbrž spíše taktické hry vítěze voleb – španělská koalice Sumar má za sebou přes tři miliony odevzdaných hlasů, které nespadly z nebe, ani je do uren nenaházeli mimozemšťané. Může to tedy znamenat, že nějaký konsolidovaný subjekt na levici v politickém systému prostě chybí, lidé jej postrádají, takže tu existuje nevyužitý volební potenciál. Z toho by však plynulo, že problém není ve voličích, ale v lídrech, kteří by je dokázali oslovit. To by ovšem pro reprezentanty evropské levice nebylo zrovna dobré vysvědčení…
Ale nechvalme dne před večerem. Jedna věc je překonat roztříštěnost, získat ve volbách hlasy a následně je přetavit do politických pozic. Druhá věc je ale tento potenciál udržet a účelně jej využít. A tady už se objevují prvá varování. Zatím pnutí přichází od Podemos, jehož všech pět poslanců vystoupilo ze společného poslaneckého klubu koalice Sumar v dolní sněmovně parlamentu a přešlo do klubu nezařazených. Prozatím jde jen o kapric v rámci parlamentní levice, který by (snad) neměl ohrozit parlamentní většinu vlády P. Sanchéze, ale co my víme. Technicky by to šlo – vláda má totiž většinu jenom čtyř hlasů. Takže už se ozvala strana PP (lidovci) a určitě něco zkusí.
Koalice Sumar si ovšem takovéhle trucpodniky nechce a nemůže nechat líbit. Vždyť právě proti takovému jednání podepsalo již před několika lety (s posledním dodatkem z listopadu 2020) celkem deset nejvýznamnějších politických stran tzv. Pakt proti přeběhlíkům (samozřejmě včetně Podemos). Na základě něj by poslanec, který „zradí“ stranu, za níž byl zvolen a přejde jinam, měl přijít o své poslanecké křeslo. Jenže i ve Španělsku mají v oblasti práva stejné věrozvěsty a ptakopravce jako u nás, a tak se hned vyrojily pochyby, zda se onen pakt vztahuje i na zběhnutí z koalice (či jen na přeběhlíky z jednotlivých stran) či jak vlastně zběhnuvší poslance k rezignaci donutit, neboť zmíněný pakt je dokumentem politickým, nikoli právním, a jeho plnění tedy nelze právními nástroji vynutit atd. atd.
Aby toho ale nebylo dost, další rána přišla z Galicie, kde se budou 18. února 2024 konat regionální volby. Galicijští Podemos si v těchto dnech odhlasovali většinou 62,36 % (1 567 hlasů z celkových 2 513), že do nich půjdou samostatně, nikoli v rámci koalice Sumar. Tím také odmítli společnou kandidátku na předsedkyni regionální vlády, Martu Lois, a zvolili si vlastní – Isabel Faraldo. Jedná se o další políček společné koalici a jmenovitě její předsedkyni, Yolandě Díaz, která z Galicie pochází.
Jak vidno, pravdu mají vinaři, když na otázku „Jaké je nejlepší víno?“ odpovídají: „Prodané, zaplacené a vypité“. V politice to platí dvojnásob – účet se pokládá na stůl až nakonec. I v poslední den volebního období se něco může zvrtnout, dokonce i poté, kdy „ti noví“ vytahají kostlivce ze skříní a pošlou je za „těmi předchozími“. Zatím si holt musíme počkat.
Ilustrační foto: Wikicommons