Vítek Prokop se ohlédl nejen za politickou osobností V.I. Lenina, ale také za Leninovým stoletím.
„Kde jsou lídři, kteří nám řeknou, kdo jsme?“ Tuto otázku si 8. listopadu 2023 položil v The New Statesman Andrew Marr. Není zdaleka prvním a ani posledním politickým komentátorem, který si všiml kritického nedostatku politické vize mezi současnými buržoazními politiky. Marr volá po vyprávění velkých politických příběhů, jenž lidem řeknou kde jsou a kam směřují. Musí však konstatovat, že jeho Velká Británie má „morální a intelektuální díru ve středu své demokracie,“ protože nemá žádné takové schopné vypravěče. Pohled na obrazovku nám prozradí, jak rozšířený tento problém je. Ve volbách vítězí buď klauni jako argentinský Milei či nevýrazní byrokraté typu Fiala. Odložme nyní na moment stranou, do jaké míry je toto symptomem rozkladu stávajícího liberálně-kapitalistického režimu a zaměřme se na zajímavou souhru okolností, totiž že Marrův text byl publikován den po 106. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Nebyl snad jedním z největších vypravěčů politiky právě její vůdce Vladimír Iljič Lenin? Tento rok 21. ledna uplynulo přesně 100 let od jeho úmrtí, což je dobrá příležitost si položit otázku – jaký význam má Lenin pro politiku dneška?
Není snadné nalézt na to odpověď, jelikož Lenin se stal obětí hned dvou propagandistických mašinérií. Ta protosocialistická z něj udělal modlu. Již v roce 1924 trefně varuje ruský básník Majakovský: „Netiskněte jeho podobizny na plakáty, ubrusy, talíře, hrnky a pouzdra na cigarety. Nedělejte sochy Lenina. Neberte mu živou chůzi a lidské vlastnosti, které dokázal zachovat, když řídil dějiny. Lenin je stále náš současník. Je mezi živými. Potřebujeme ho živého, ne mrtvého. Takže: Učte se od Lenina, ale nekanonizujte ho. Nevytvářejte kult kolem muže, který celý život bojoval proti kultům. Neprodávejte předměty tohoto kultu. Nekupujte Lenina!“ Marně. A tak z povědomí lidí vymizel Lenin, co rád cvičil, zpíval revoluční písně, podnikal horské túry a vášnivě hrál šachy. Zůstal jen jeden jeho aspekt, zůstal muž větší než historie, který byl stoprocentně oddaný věci socialistické revoluce, který strávil obrovské množství času čtením knih a organizováním politické činnosti. Co je na tom ale zpětně pro potencionální Leninovy následovníky nejhorší: z paměti zmizel i Lenin schopný spojovat diametrálně rozdílné osobnosti. Díky Leninovi dokázali tak odlišní lidé jako Bucharin, Kameněv, Trocký či Stalin být v jedné organizaci a pracovat pro jeden společný cíl. Málokdo při tom něco podobného dokáže, a právě schopnost spojovat je pro politika ta nejcennější.
Na straně druhé tu máme propagandu buržoazní, vytrvale líčící Lenina jako masového vraha a padoucha toho největšího kalibru – jeho jméno tak vždy doprovází slova ďábel, diktátor, car a teror. Co naplat, že Lenin si ve skutečnosti přál zachovat nekrvavý charakter říjnové revoluce, jak dobře ilustruje John Reed ve svojí reportážní knize Deset dní, které otřásly světem. V knize popisuje, jak bolševici propustili v Petrohradu všechny zajatce – stačilo, aby dotyční podepsali čestné prohlášení, že proti nové vládě nepozdvihnou zbraně. Na svobodu se tak dostali i ministři prozatímní vlády, díky čemuž mohli o několik dní později zorganizovat neúspěšný pokus o převrat, který se na rozdíl od říjnové revoluce neobešel bez velkého množství obětí na životech. Charakteristickým znakem buržoazní propagandy je zatajování kontextu – nemluví se o vojenské intervenci víc jak 11 mocností do Ruska za účelem svrhnutí bolševické vlády či o středověkém teroru včetně protižidovských pogromů, co rozpoutali bělogvardějci. Pro ilustraci zmiňme admirála Kolčaka nadšeně podporovaného Velkou Británií, USA a československými legionáři, který dokázal jen za pouhého půl roku své nadvlády nad Sibiří zabít minimálně sto tisíc lidí. Je snadné nyní s odstupem času a z pohodlí domova hodnotit morálnost či nemorálnost Leninových kroků a zapomínat při tom na to v jakých děsivých a zoufalých podmínkách se musel pohybovat.
I přes působení obou těchto rozdílných typů propagand Lenina asi nejlépe vystihl Albert Einstein: „Lenina ctím jako člověka, který se zcela obětoval a veškerou svou energii věnoval uskutečnění sociální spravedlnosti. Jeho metody nepovažuji za praktické, ale jedno je jisté: lidé jeho typu jsou strážci a obnoviteli svědomí lidstva.“
Marx byl v posledních dekádách zdařile domestifikován vládnoucími kruhy. Stal se z něj jen jeden z mnoha zajímavých kritiků kapitalismu bezpečně uzavřený v akademických ghettech, kde díky nesrozumitelnému jazyku univerzitních profesorů a sociálních vědců nehrozí, že by mohl jakkoliv oslovit běžného člověka a transformovat společenskou realitu. Jenže to u Lenina nejde, Lenin je symbol revoluce. Důkaz, že tvrzení o neexistenci alternativy ke kapitalismu není pravdivé. A pokud chce levice být skutečně autentickou levicí musí se k Leninovi vrátit. Již v roce 2001 vychází z iniciativy Slavoje Žižka sborník Lenin reloaded: vstříc politice pravdy, kam přispívají takoví myslitelé jako Alain Badiou či Antonio Negri. A k čemu dochází?
„Lenin pro nás není nostalgickým pojmenováním starých dogmatických jistot; naopak, Lenin, kterého chceme získat zpět, je Lenin-vznikající, Lenin, jehož základní zkušeností bylo být vržen do nové katastrofické konstelace, v níž se staré referenční body ukázaly být nepoužitelné, a který byl proto nucen znovu objevit marxismus. Jde o to, že nestačí jen vrátit se k Leninovi, jako např. vrátit se pohledem k obrazu anebo k náhrobku, neboť je třeba ho zopakovat nebo ho znovu nabít: to znamená, že musíme znovu získat stejný impuls v dnešní konstelaci.“ Lenin je ztělesněním politiky odvahy, odvahy hlásit se k marxismu ale nenásledovat ho slepě, nýbrž aplikovat jej na stávající podmínky. Je to ale i odvaha převzít otěže moci. Proti dnešní tendenci levice, která se odváží snít maximálně o drobných reformách na komunální úrovni, vystupuje Lenin s odvahou budovat nový celospolečenský projekt. Lenin je vědomí, že revoluce je možná, nutná a spravedlivá.
Je toto ale vše, co Lenin ve 21. století představuje? Nikoliv. Lenin je totiž také určitá metoda politické práce, která neztratila nic na svém významu ani v dnešních podmínkách. Klíč k této metodě spočívá pak v jeho jazyku. Teprve nedávno byly do angličtiny přeloženy texty ruských formalistů a futuristů rozebírající Leninův styl v publikaci Coiled Verbal Spring: Devices of Lenin’s Language. Tato kniha je vysoce podnětná, protože nepřímo ukazuje Lenina jako odpověď na jednu zajímavou otázku, kterou si autor tohoto textu položil už v prvním roce studia politologie, totiž – je politika uměním či vědou? Ano, Lenin správně vědecky zanalyzoval socioekonomické podmínky Ruska a díky tomu věděl, kdy nastal vhodný moment pro revoluční akci, avšak nebýt jeho jazykového umění, nedokázal by oslovit masy a zvítězit. Chci v tomto směru upozornit na postřehy dvou ruských formalistů o Leninově jazyku, které poodkrývají jeho politickou metodu, metodu, která je uměním a vědou zároveň.
„Lenin pohrdá lidmi, kteří se učili nazpaměť knihy. Jeho styl spočívá v bagatelizaci revoluční fráze, v jejím nahrazení, v nahrazení jejích tradičních slov běžnými synonymy… Lenin vkládá obyčejný život jako protilátku k frázím. Někdy, za tímto účelem přebírá záměrně úzké téma: úklid dvorů obytných domů a způsoby vyvěšování inzerátů. Lidé, kteří chtějí proniknout do podstaty Leninova stylu, musí si nejprve uvědomit, že jeho styl spočívá ve změně, nikoli v konstatování,“ napsal spisovatel Viktor Šklovskij. Porovnejme to s mnoha dnešními radikály. Krátký citát z Lenin roloaded, který jsem uvedl výše je složitý a kostrbatý, jde o intelektuální onanii nepochopitelnou pro běžného pracujícího člověka. Samozřejmě mluvit srozumitelně, neznamená vulgarizovat a zjednodušovat – to Lenin zdařile vysvětluje ve svém textu O časopise Svoboda. Lenin nejen svými slovy, ale už samotným způsobem, jakým je používal byl vždy přístupný dělníkům a vždy razil potřebu systémové změny. Navíc chápal, co je hlavním nástrojem buržoazní propagandy: fráze. A vždy proti nim tvrdě bojoval. Dnes sice Lenina spojujeme s velkými teoretickými díly, ale drtivá většina jeho článku byla práce agitační. Útvary rozsahem spíše kratším, kde naplno ukázal svoje literární umění. A jako každé umění i toto si můžeme se špetkou talentu osvojit pravidelným a poctivým studiem.
„Samotné názvy jeho článků často zavánějí demaskováním a hesly: „Maximum nestydatosti a minimum logiky“, „Kvazi-populistická buržoazie a její znepokojení populisté”, „Krok za krokem”, „Váhání nahoře, rezolutnost dole” nebo proslulé „Raději méně, ale lépe”. Téměř vždy konfrontuje na jedné straně protivníky a nepřátele; na straně druhé masu lidí, kterou je třeba pohnout, kterou je třeba přesvědčit. V této souvislosti je jeho řeč vždy podbarvena, na jedné straně tónem ironie a posměchu, na druhé straně tónem kategorické a energické argumentace,“analyzoval Leninův styl literární historik Boris Eikhenbaum. To je univerzální styl polické práce. Stále znovu a znovu odhalovat selhání a zločiny kapitalismu a zároveň s tím ukazovat, že existuje řešení stávajícího marasmu. Nechť si každý z nás položí při tom ruku na srdce a zodpoví si, kolik toho udělal pro praktickou propagaci socialistického myšlení. Rozvíjení teorie je důležité, avšak bez praxe je k ničemu – na to ostatně upozorňuji dlouhodobě.
Co je důležité zmínit je i Leninův vztah k technologiím. Jak popsal rádio? Jako „noviny bez hranic a bez papíru.“Díky tomu již v roce 1922 stojí nejvýkonnější radiový vysílač na světě v Moskvě. Porovnejme to s nejrůznějšími levicovými sektáři, kteří ví akorát o Jiskře a pořád znovu a znovu se jí snaží napodobovat, aniž by chápali její historický význam. Samostatnou kapitolu pak představují ti levičáci, jež se děsí moderních technologií od chytrých telefonů až po sociální sítě podobně jako se upír děsí česneku. Představme si, co by ale dnes dokázal Lenin udělat s internetem?
Pokud byla v časech Lenina potřeba strana profesionálních revolucionářů, dnes je zapotřebí strana profesionálních propagandistů. Masy lidí jsou nespokojeny se stávajícím systémem, ale zatím nevidí životaschopnou alternativu, a tak padají za oběť nejrůznějším politickým podnikatelům a dobrodruhům. Tyto lidi nestačí přesvědčit o tom, že alternativou je demokratický socialismus, jde o to, aby oni samy aktivně začali tuto alternativu budovat.
Takže si to pojďme shrnout. Britský novinář Marr marně hledá politické vizionáře a nedochází mu, že skomírající buržoazie pozdního kapitalismu žádné takové lídry nevyprodukuje. Jak být ostatně vizionářem, když je vaše ideologie postavená na nekonečném růstu, což – jak trefně poznamenal ekolog Edward Abbey – je ideologií rakovinné buňky? Jako inspirace zde pro socialisty stojí Lenin. A to, jak svojí odvahou pustit se do revoluce, tak ale i jako příklad metody politické práce postavená na neúnavné mediální propagaci skrz nejmodernější prostředky a skrz přístupný jazyk opírající se o každodennost pracujících. Následovat Lenina tak neznamená jít dozadu, nostalgicky vzpomínat, nýbrž jít dopředu. Lenin ovlivnil celé 20. století, pokud se ho budeme držet jako příkladu, pokud tvořivě budeme aplikovat jeho metodu politické práce, pak dosáhneme toho, aby i 21. století bylo století Leninovým.