Milan Daniel se ve své poznámce vyjadřuje k militaristické kampani, která v posledních týdnech otravuje atmosféru ve společnosti.
Před očima mi stále běží krátké video, na němž ruský voják drží před potlučeným obličejem staršího Ukrajince telefon, z něhož mu dovolili zavolat manželce. „Я в плену“ (Jsem v zajetí) říká. Na druhé straně vypukne spontánní pláč. Ukrajinský voják pokračuje tak, jak mu scénář ruského propagandistického videa přikázal – „jsem v pořádku, ošetřili mne, neměj starost…“ Vzlyky to nezastaví.
První, co mne napadlo je, kolik je takových nešťastníků na té i oné straně. Kolik jich je zlomených nejen situací, do které se dostali a tím, co je ještě čeká, ale i pomyšlením na své ženy, přítelkyně, děti a rodiče, kteří jsou odsouzeni k bezmoci sta kilometrů daleko, odděleni barikádami děl, dronů a raket. Kolik je takových, kteří v tom neštěstí měli to pofiderní štěstí, že ještě zůstali naživu…
V Česku se chystá sláva k 25. výročí vstupu země do NATO, organizace, která se prsí tím, kterak zajišťuje svým členům bezpečnost a současně se zavazuje k tomu, že jí má být dosahováno mírovými prostředky.
Bylo jich užito ve vztahu k Rusku?
Ať chceme nebo ne, Rusko je velmoc. A záměr přijmout do zmíněné organizace, která mezitím prokázala nakolik to s mírovými prostředky řešení konfliktů myslí vážně, sousední Ukrajinu, bylo jako dráždit hada bosou nohou. Kolik českých politiků se proti tomu dokázalo ohradit?
Jakkoliv je z čistě právního hlediska nesporné, že se Rusko dopustilo svou „zvláštní operací“ vůči Ukrajině agrese, nelze jeho obkličování zlehčit konstatováním, že okolní země na ně měly jednoduše právo – viz paralela s hypotetickými čínskými základnami v Mexiku. Jestliže chyběla zdrženlivost a respekt, logicky přicházelo napětí, které gradovalo zejména od roku 2008, kdy byla Ukrajina spolu s Gruzií pozvána do zmíněné mírumilovné aliance. V čím zájmu, je nabíledni.
Desetitisícům mrtvých už to je jedno a statisíce zmrzačených mají jiné starosti. Ty naléhavě vyvstávají těm, kteří ještě zabiti či znetvořeni být mohou. A jejich blízkým.
Německý písničkář Reinhard May napsal už před téměř čtyřiceti lety písničku „Ne své syny vám nedám“, která burcuje proti tomu, aby „ti nahoře“ z pohodlí svých křesel destruovali životy a hodnoty těch, kteří jim nejsou po vůli.
Jedna písnička, byť sebemrazivější, je ale málo. Hydra války na sebe bere masku ochránkyně hodnot a dokonce míru, třebaže současně žebrá o peníze na to, aby mohla dále více, lépe a efektivněji zabíjet. Stále častěji je slyšet o válce, ve které by nepochybně umírali naši synové a dcery. Slovo válka se stalo ve veřejném prostoru téměř všedním se zjevným cílem, aby si na něj lidé zvykli. Ve vzduchu visí tzv. administrativní odvody.
Pomaloučku, polehoučku, že. Jenom dva prstíčky…
Jak krásné by bylo, kdyby se podařilo všechny ty válečné štváče a zbrojaře přimět k tomu, aby alespoň zčásti nahradili lidem to, o co je připravili. Ale vzepřít se moci, postavit se proti válce a chtít mír, který by byl spravedlivý, můžeme všichni. Všichni, které může lhostejnost o život připravit.
Jeden s tím, pravda, moc neudělá. Naděje spočívá v tom, že většina společnosti je válečného šílenství prosta. Chce mír, spory řešit jednáním s použitím rozumu. Proti straně financované zisky ze zbrojení to má těžké. Ale v každé společenské entitě jsou neformální skupiny lidí spřízněných jinými hodnotami, než snahou protivníka za každou cenu a všemi prostředky zničit, aniž bychom s ním vedli nepředpojatý dialog.
Ještě je čas dát se dohromady a veřejně, na všech úrovních, dát najevo svou vůli. Ještě je trochu času.