Bývalý ministr zahraničí Jan Kavan uvádí na pravou míru některé nepřesnosti až mýty kolem českého vstupu do NATO a souhlasu zaútočit na Jugoslávii, týden od našeho vstupu.
Média byla na výročí vstupu do NATO plná článku o události před 25 lety, ale téměř ani jeden nebyl zcela pravdivý. Byl jsem to já, kdo 12.března 1999 podepisoval v Trumanové knihovně v Kansas City náš vstup do NATO, ale z mainstreamových médií mě nikdo nekontaktoval.
Právo publikovalo rozsáhlý rozhovor s tehdejším premiérem Milošem Zemanem, který připomíná celonoční diskusi na vládě, jak reagovat na chystané bombardovaní Srbska pouhý týden po našem vstupu do Aliance. Správně sděluje, že jsme kolem druhé hodiny ranní jako poslední členský stát vyslovili souhlas s operaci NATO. Je zajímavé, že zvláště zmínil naše očekávaní, jak bude reagovat Řecko, které se rovněž vyslovilo pro, ale už opomněl, že mi současně dovolil oslovit všechny ministry zahraničí členských států NATO ve snaze najit partnera pro jednání o ukončeni bombardovaní a zahájeni diplomatických jednání. To jsem učinil a podařilo se mi domluvit se právě s řeckým ministrem zahraničí Jorgosem Papandreem, s nímž jsem nakonec sepsal tzv. česko-řeckou mírovou iniciativu, která uspíšila dohodu o příměří, ukončení bombardování a ovlivnila i text následné rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244, která mj. odmítla odtržení Kosova. Miloš Zeman se o mnoho let později za naši účast v operaci NATO omluvil srbskému prezidentu Vučićovi, ale i při této příležitosti opomněl připomenout, že ČR se nezúčastnila bombardování, ale jen odsouhlasila přelet letadel NATO přes naše území, ale především díky česko-řecké mírové iniciativě uspíšila dohodu o míru. Za tu mně a ministru Papandreovi ihned po skončení konfliktu poděkoval v Bělehradě prezident Koštunica. Později za ní poděkoval i norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland.
Závažnější nepřesnosti se dopustil i tehdejší náčelník generálního štábu armády Jiří Šedivý, který v rozhovoru pro LN tvrdí, že se účastnil, spolu s prezidentem Havlem, jednání vlády o zmíněném bombardování Srbska. Mohu potvrdit, že daného jednání, které netrvalo 20-30 minut, jak zmínil redaktor LN Dominik Stein, ale mnoho hodin, se zúčastnili POUZE členové vlády. Mýlí se generál Šedivý, který redaktorovi vysvětlil, že jsme „měli plné právo říct ne“…a mohli jsme ovlivnit „rozhodnutí celé Aliance, protože to je organizace postavená na úplném konsensu“. Tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana mi telefonicky jasně vysvětlil, že letadla jsou již na tarmaku a následující den zcela jistě vzlétnou. Pochopil jsem, že by bylo snazší se s nováčkem Českou republikou zase rozloučit než ta letadla odvézt do hangárů.
Pan generál Šedivý rovněž připomněl, že jsem se na „jednom shromáždění“ zeptal, jak se dá z NATO vystoupit, z čehož prý měla „politická reprezentace v té době poměrně velký šok“. Redaktor Práva Josef Koukal si dokonce vymyslel, že jsem tento „památný dotaz“ jako ministr zahraničí pronesl přímo „při slavnostní ceremonii ke vstupu“. Pravda je, že ještě jako novopečený senátor, tedy několik let před vstupem do vlády, jsem v Senátu anekdoticky srovnal Varšavskou smlouvu s Aliancí a poznamenal jsem, že do Varšavské smlouvy bylo snadné vstoupit, ale nemožné z ní vystoupit a do NATO se jeví složité vstoupit a zeptal jsem se jaký existuje mechanismus pro vystoupení. Chtěl jsem tím diskusi v Senátu poněkud oživit a netušil jsem, jaký z toho někteří politici dostanou šok. Bavil jsem se o tom později s Javierem Solanou, který uznal, že má poznámka byla zcela smysluplná.
Mimochodem bývalý prezident Miloš Zeman zmiňuje kromě Jugoslávie a Libye i invazi do Iráku, k níž došlo na základě lživé informace o existenci zbraní hromadného ničení, které uvěřil i Cyril Svoboda, ale Zeman si nevšiml, že k té invazi nedostala tzv. aliance ochotných vedená USA nejen mandát Rady bezpečnosti OSN (mj. i díky mým snahám v roli předsedy Valného shromáždění OSN), ale ani mandát NATO díky odmítnutí Francie.