Miroslav Tejkl píše polemicky o tom, zda lze posilování národních států a také menších komunit chápat jako reakční či jako progresivní politiku levice.
V úvodu kulturního občasníku A2 z konce března 2017 popsal šéfredaktor třetí veřejnoprávní rozhlasové stanice „Vltava“ Petr Fisher odpudivý a reakční charakter národovecké levice a odvážně se rozhodl prokázat čtenářům, že „národovci“ mají negativní charakteristiky dokonce i z pohledu známého „demokrata“ a „liberála“ Bedřicha Nietzscheho – což je u multikulturního liberála skutečně pozoruhodný způsob argumentace …
Autor tohoto příspěvku patří k oponentům onoho proslulého „multikulturalismu, „sluníčkářství“ atd., atd. , nicméně v charakteristikách světa národovecké levice podle Fishera se nějak ne a ne poznat.
Podle Fishera není možné vstoupit do stejné řeky a to, co prý v 19. století bylo racionální, pokrokové, osvícenecké atd. je dnes psychologickým resentimentem a nenávistí zamindrákovaných a zjevně musí skončit neúspěchem.
Autor tohoto příspěvku je stoupencem systémové změny současného uspořádání v takový socialismus, který je systémem, ve kterém společenské zhodnocování dominuje jako sociál a nikoli jako mechanismus, který je kořistí privilegovaných a přináší těmto privilegovaným moderní rentu, zatímco „starodávné“ zisky jako výsledek pouhého soukromokapitálového zhodnocování jsou pro dnešní dravce reálné společenské moci neuspokojivé a nedostatečné (sociální stát se drolí, ale veřejné rozpočty bobtnají, podobně jako bilance emisních bank a deflační past se stává pro dnešní dobu typickou).
Autor neprosazuje žádné vracení se zpátky – naopak pokud jde o původní kapitalismus zdůrazňuje nejen nepřijatelnost, ale i nemožnost návratu zpět („návratu do bříška“).
Ale o etnicky vymezené komunitě je přesvědčen, že jde o jistý druh konstanty. V historii naopak selhali ti, kteří chtěli založit stabilní a trvale udržitelné institucionální společenství v rozporu s touto konstantou. Celé multikulturní říše se ukázaly křehkými a zhroutily se v křečích i v rámci pozvolného odumírání, jakkoli před tím vypadaly, že jsou nepřemožitelné. Svébytné systémové epochy (doktrinální marxisté by asi řekli „společenskoekonomické formace“) říšemi nezačínaly – ale končily.
Navíc technologická základna civilizace už přestala směřovat k nějakému nekonečně rostoucímu světovému zahraničnímu obchodu. Dokonce celé lidstvo může jistě sdílet statky, které mají informační a nerivalitní povahu, kde předat statek druhému neznamená o statek přijít – a tady se soukromé vlastnictví sebevětšího monstra může jevit nejen jako „copyrightové sobectví“, ale i jako neefektivní stav věcí obecně …
Ale jak upozorňovali a upozorňují Američan Alvin Toeffler, a vlastně i českoamerický ekonom Milan Zelený i leckteří další, u běžné rivalitní produkce lze očekávat spíše relokalizační vývoj a zkracování meziproduktových řetězců vedoucích k finálním statkům (3D tisk atd.) …
Z typicky technologicky deterministického, ať už marxistického či nemarxistického pohledu na dějinný proces, se tak může posilovat nejen role národních států, ale i menších komunit – a jevit se tak jako reflexe nikoli nějaké reakce, ale naopak progresívních procesů.