Přečetli jsme: Jsou suverénní státy přežitek, nebo dávají stále svůj smysl a jsou dějinami odzkoušené? Jak spolu souvisejí suverenita a demokracie jako moc lidu? Na těmito otázkami se zamyslel britský historik Robert Tombs.
Velké říše minulosti zmizely, ale národní státy zůstaly, napsal britský historik Robert Tombs pro Financial Times.
Před delší dobou byla národní suverenita považována za takovou popelnici historie. Joseph Chamberlain v roce 1902 uvedl, že „nastal čas velkých říší a ne malých států.“ No a dnes, píše Tombs dále, jsou všechny tyto velké říše pryč, ale ty malé státy, ty zůstaly.
Ovšem Chamberlainovo přesvědčení se udržuje při životě. Někteří mladí přívrženci imperialismu se dále této ideje drží, když zestárnou pak podporují evropský federalismus. Malé státy urážely ty, kteří přemýšleli v kategoriích racionality, pořádku a moci, spíše než poněkud chaotické demokracie. Byli mezi nimi byli diplomaté, správci, ekonomové i akademici, zleva, zprava. Suverenita byla prý na vině za světovou válku. Nadnárodní systémy na druhé straně, ty měly udržet mír. Jenže realita byla jiná.
Obě dvě světové války vznikly z interní dynamiky autoritářských říší, ne z populárního nacionalismu. Válka byla velmi nepopulární, a to i v hitlerovské říši. Utopické představy o vytvoření nadnárodního světa přinesly jen málo plodů. Ale vize pořád trvá, dodává autor.
EU je výsledek a ne příčina míru
Obránci EU trvají na tom, že právě ona udržovala mír a že její rozpad by vrátil kontinent k nacionalistickému zmatku 30. let 20. století. Ve skutečnosti je EU výsledek, ale nikoliv příčina míru, který byl vytvořen demokratickými národními státy, které porazily nacistické Německo a vytvořily NATO.
Imperialistická a federalistická schémata vždy šla proti národní suverenitě a demokracii, což jsou dvě strany stejné mince.
Joseph Chamberlain si bezesporu myslel, že lidé se budou mít lépe v nadnárodním systému, který bude řízen ušlechtilou elitou. Ale i když měl pravdu, ve většině světa se tento argument už dávno ztratil. Možná bylo Britské impérium stvořitelem „moderního světa“. Nicméně národy ho opustily, jak jen mohly.
Pozoruhodný politický výsledek EU bylo přesvědčit většinu Evropanů, kteří v některých případech za svou národní suverenitu bojovali – že suverenita už není důležitá, že je to jen iluze, která může být dána dohromady uvnitř EU a že vůbec pokus o to ji vykonávat by přivodil katastrofu.
Minulý rok se lidé Británie rozhodli jen těsnou většinou takové riziko podstoupit. A hned se objevily otázky ohledně této nově dožadované suverenity. Jak bude vykonávána a kým? Skotští nacionalisté si nárokují svá vlastní suverénní práva. Oponenti Brexitu jsou zastánci extrémní verze parlamentní suverenity. A ti, kdo hlasovali za Brexit, považují volbu lidu za vrcholné vyjádření suverenity. Původ národní suverenity je zamlžený a neurčitý. Ale většina by asi souhlasila s tím, že souhlas lidu je základ.
Politický mýtus?
Nicméně je tato mlhavá suverenita prostě jen zastaralý politický mýtus? Často se nám říká, že „v dnešním globalizovaném světě“ je národní suverenita beze smyslu, protože hranice již nejsou důležité a moc se posunula na mezinárodní a nestátní organizace. Toto je ovšem spíš ideologické dogma, než věcné pozorování.
Moc, kterou může stát vykonávat i nad velkými ekonomickými silami, je stále velká a podstatně větší než v minulosti. Ve většině zemí stát tvoří skoro polovinu HDP a politika kvantitativního uvolňování ukázala důležitost měnové suverenity. Malým státům se daří dobře, to ti velcí hráči mají zásadní problémy. I kdybychom vzali jen dolní odhad, pak zbylá moc suverénního státu má obrovskou důležitost.
O EU se říká, že vyřešila problém národní suverenity a moci tím, že dala dohromady to prvé, aby podpořila to druhé. Ale toto řešení jaksi evidentně nefunguje. Pro mnoho členských zemí, nejvíce je to patrno na Řecku, Španělsku, Itálii, „shromáždění“ národní suverenity vedlo k devastujícím sociálním, ekonomickým a politickým dopadům. Jako politická černá díra EU vysává suverenitu ze svých členských zemí, ale „pool“ suverenity odtéká.
Pokud suverenita propůjčuje uznané právo učinit konečné rozhodnutí, kdo v EU to právo má? Jak si všiml Thomas Hobbes, „suverénní autorita“ není tak bolestivá, jako ta chuť po ní. Nic, co EU dělá, není tak poškozující, jako to, co nedělá. Nemůže vyřešit problémy vytvořené eurem. Není schopna kontrolovat pohyb nebo směrovat rovnoměrné usídlení populace buď zevnitř, nebo zvenku.
Britské impérium bylo nazýváno „brontosaurem s velkými zranitelnými končetinami, jehož centrální nervový systém měl jen malou kapacitu chránit, řídit nebo kontrolovat.“
To stejné by se dalo říci o EU, jejíž slabosti ji mohou zničit. Staré Rakousko-uherské mocnářství mohlo jen doufat v to, že udrží své „národy“ ve zvládnutelném stavu nespokojenosti. Dnešní EU čelí podobným vyhlídkám.
A musíme doufat, že zde se paralely zastaví. Možná, že za pár let evropské elity poznají, že federalismus je slepá ulička a že nejlepší nadějí Evropy je spolek demokratických suverénních států, které drží pospolu ne „směrnice“, ale sousedská solidarita.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.