Komentář Adama Votruby se zaměřil na otazníky kolem státní suverenity v současném světě. Proč se bez státní suverenity neobejdeme, i když představuje jenom princip?
Stalo se módou tvrdit, že v dnešním světě je státní suverenita něco přežitého a iluzorního. Na každém politickém tvrzení, i na tomto, nás mohou zajímat dvě roviny: Co se říká a proč se to říká?
Na druhou otázku lze odpovědět krátce. Toto tvrzení slouží jako argument proti těm, kdo by chtěli hájit národní zájem. Přežité má být národovectví, protože přežitá je i státní suverenita.
Zaměříme-li se na otázku, co se říká, pak bude odpověď nutně delší a polemická. Zdá se totiž, že věcný obsah uvedeného tvrzení je poněkud vágní, možná až smysl postrádající.
Princip státní suverenity totiž není popisem skutečnosti. Suverenita je právě jen pouhým principem – ideou, kterou se mají řídit politické vztahy. Říci, že v dnešním světě už princip státní suverenity neplatí, s poukazem na politickou realitu, je asi tak chytré jako říci: V dnešním světě už neplatí “nepokradeš”, protože krade kdekdo.
Pochybovači o státní suverenitě hovoří o “dnešním světě”. Vypadá to, jako by mělo jít o nějakou novinku, která k nám přišla s globalizací. Jenomže po faktické stránce byla státní suverenita tzv. iluzorní už za Napoleona. Malé státy měly tehdy možná ještě méně jisté postavení než dnes.
Řekli jsme, že státní suverenita je idea, kterou se řídí politické vztahy. Jak tomu rozumět? Lze to ukázat na otázce moci a násilí. Stát je v dnešním pojetí jediným legitimním nositelem násilí. Má na násilí monopol. Od svých občanů vyžaduje, aby se násilného jednání zdrželi, a považuje za svůj úkol zajistit jim vnější i vnitřní bezpečnost.
Vnitřní mír mezi občany zajišťuje a vynucuje autorita státu. Vnější mír může zajistit jedině stabilita mezinárodních mocenských vztahů – mocenská rovnováha a mocenský konsenzus. Společenství států je společenství (teoreticky) sobě rovných aktérů. Není nad nimi mocenská autorita, a proto se musí mezi sebou dohodnout.
Mnozí liberálové zleva i zprava sočí na stát pro jeho “násilnickou povahu”. Volnotržní fundamentalisté se potkávají s anarchisty v přání zrušit stát. Věří, že stát je zdrojem násilí a jeho zrušení je tedy v zájmu mírového soužití celého lidstva, resp. svobody trhu.
Prokazují tak poměrně malé znalosti z politologie i dějepisu. Nenásilí mezi lidmi vzniklo tak, že si násilné jednání pro sebe monopolizoval stát a obyvatelstvo k mírumilovnosti prostě přinutil. A to se rozhodně nenechalo přinutit snadno. Trvalo mnoho staletí, než se lidé vzdali soukromých válek, soubojů a krevní msty. V některých částech světa je soukromé násilí dosud běžnou normou. Stát je tedy jen Pandořinou skříňkou, do níž se násilí zavřelo, aby ho v běžných mezilidských vztazích ubylo.
Řekli jsme, že společenství států je teoreticky společenství sobě rovných. Jsou si rovni v právu použít násilí, přičemž praxí a vzájemným dohodami se ustanovuje obecně sdílená představa, jaký typ násilí je oprávněný. Suverenita neznamená, že si stát může dělat, co chce.
Princip státní suverenity nelze zpochybnit, aniž bychom tím zároveň nezpochybnili podstatu státu a stávající mocenský systém. To samozřejmě nebylo účelem výše uvedeného argumentu. Těm, co říkají, že státní suverenita je iluze, šlo pouze o to dokázat, jak přežité je v jejich očích národovectví.
Jenže po praktické stránce nedává smysl nic jiného než na státní suverenitě trvat. Co by mohlo být alternativou? Globální velestát? Obří nadnárodní říše? A jak k takovému systému dojít? Rozpadem stávajícího a světovou válkou? Použitý argument sám od sebe poukazuje na ústřední problém, který pochybovači o národní myšlence možná nepochopili: Národní princip je úzce provázaný s mezinárodní stabilitou. A dodejme k tomu, že i s demokracií.
Ilustrační obrázek: Autor – NoJin – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50625419