Politolog Petr Drulák píše o hlavních příčinách a projevech úpadku páté francouzské republiky, která poslala do vězení jednoho ze svých hrobařů.
Francie zažívá v posledním roce řadu bezprecedentních událostí. Od loňského léta má už čtvrtého premiéra, který se během měsíce stal premiérem dvojnásobným. Svoji první vládu sám položil, jakmile ji jmenoval. Nyní s téměř totožnou druhou vládou taktak ustál hlasování o nedůvěře, ale do léta nejspíše nevydrží. Na pozadí těchto zmatků v režii prezidenta Macrona vyvstává jiná událost. Bývalý prezident Sarkozy nastupuje do vězení. Vrávorající režim páté republiky posílá za mříže jednoho ze svých hrobařů. Ale pohřbívají ji také soudci a Sarkozyho následovníci v Elysejském paláci.
De Gaullova pátá republika stojí na unikátním propojení prvků monarchie a demokracie. Prezidentu dává mimořádné pravomoci, které představitelé demokratických států obvykle nemají. Takoví američtí prezidenti mohou jen závidět. Když chce francouzský prezident zahájit válku, nemusí se nikoho ptát. Celý veřejný sektor má pod taktovkou. Když dojde k závěru, že v nějakém městě nebo regionu není pořádek, vymění prefekta. Pokud má parlamentní většinu, může přebít opoziční obstrukce a rychle protlačit cokoliv.
Monarchické prvky jsou vyvažovány demokracií. Neomezuje se jen na parlamentní volby a přímou volbu prezidenta, ale počítá s častým využitím referenda. Právě referendum utváří a stvrzuje soulad prezidenta s národem, kterou de Gaulle považoval za rozhodující pro legitimitu i stabilitu. Stabilita této monarchicko-demokratické konstrukce ostře kontrastovala s poměry čtvrté republiky, v níž se premiéři a ministři měnili jak na orloji.
Ústava má především sloužit k ochraně a uskutečňování národní svrchovanosti, jejímž garantem je právě prezident. Směrem dovnitř i ven. Svrchovanou zahraniční politiku uskutečňovali de Gaulle a jeho nástupci jak v západním bloku, vůči Washingtonu, Berlínu a Bruselu, tak i globálně ve vztazích s Moskvou a Pekingem.
V Macronově Francii vládne pravý opak. Vlády se zde střídají se stejnou rychlostí jako za čtvrté republiky, poslední referendum se konalo před dvaceti lety, prezident je paralyzován a svým zdánlivým aktivismem pouze prozrazuje své vazalství k USA a bezmocnost k Německu. Ačkoliv dnes tento úpadek zosobňuje Emmanuel Macron, jeho příčiny jsou hlubší i širší, zahrnují dlouhodobé společenské pohyby, které nemají jednoho původce. Dva faktory však vynikají: soudní aktivismus a nezodpovědné jednání prezidentů.
Soudní moc původně nijak nenarušovala vztah mezi prezidentem a národem, omezovala se na naplňování zákonů a neměla politickou roli. Ústava páté republiky nepočítala s aktivistickými, zideologizovanými soudy, které dnes ve Francii podobně jako i jinde v Evropě ruší demokratickou vůli parlamentů a vynucují si rozhodnutí, která žádnou demokratickou legitimitu nemají. Nejvíce je to vidět na rozhodnutích ústavní rady a státní rady, které se chovají jako třetí komory parlamentů, ovšem bez demokratického mandátu.
Ale aktivismus proniká i do nižších vrstev justice. Na jaře se soudkyně rozhodla přerušit politickou kariéru Marine Le Penové tím, že ji zakázala kamkoliv kandidovat. Le Penová se sice může odvolávat, ale zákaz má platnost okamžitou, neboť se opírá o „prozatímní výkon“ rozhodnutí. To je institut, který se do francouzského práva dostává v devadesátých let. V odůvodněných případech má zajistit nápravu v reálném čase, a nikoliv až po dlouhých letech odvolacích procedur. Proti Le Penové byl tento institut jasně zneužit.
Další obětí politizace „prozatímního výkonu“ se stal Sarkozy. Za vinu je mu kladena účast na obcházení pravidel volebního financování. Jeho emisaři jednali v roce 2007 s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím o podpoře Sarkozyho prezidentské kampaně. Tato jednání se prokazatelně uskutečnila. Nechme stranou, že Sarkozyho obhájci nevěrohodně namítají, že jejich mandant o ničem nevěděl a že z toho žádné peníze nakonec nebyly. Rozsudek nad bývalým prezidentem není definitivní a v právním státu by měl být považován za nevinného. Sarkozy je dnes v politickém důchodu a potřeba okamžité nápravy není zřejmá. Přesto soudce rozhodl o prozatímním výkonu, čímž se bývalý prezident ocitl v pařížské věznici Santé.
Nikdo neočekává, že by si tam odseděl plných pět let. Stále má mocné přímluvce. Prezident Macron považuje Sarkozyho za mentora. Nechává si od něho poradit na pravidelných schůzkách v Elysejském paláci; naposledy několik dní před nástupem do vězení. Prominentního vězně také brzy navštíví ministr spravedlnosti Darmanin, jeho politický chráněnec, který mu vděčí za kariéru v Macronových vládách. Sarkozyho advokát již podal odvolání proti předběžnému výkonu a pokud vše půjde, jak si Sarkozyho příznivci představují, mohl by už před Vánocemi z klidu domova vyčkávat, jak jeho odvolání dopadnou. To však nic nemění na mocné symbolice úpadku. Od odsouzení kolaborantského maršála Pétaina je to poprvé, co se francouzský prezident dostává do vězení.
Na druhou stranu nikdo z rozhodujících politických činitelů k úpadku páté republiky nepřispěl tak jako právě Sarkozy. Už jeho předchůdce Chirac inicioval zkrácení funkčního období prezidenta z původních sedmi let na pět, čímž oslabil prezidentské postavení a zásadně zasáhl do institucionální architektury režimu. Ale to nebylo nic ve srovnání se Sarkozym, který zdiskreditoval funkci prezidenta i institut referenda a Francii podřídil Bruselu, Berlínu a Washingtonu.
Sarkozy od nástupu provokoval Francouze svým neprezidentským chováním: pochybnými kontakty, výměnou manželek, buranským jazykem i zbohatlickými manýry. To nejvážnější však zůstávalo skryto pod hladinou a vyplavalo na povrch až po odchodu z funkce: klientelistické sítě hodné mafiánského bosse. Sarkozy už má za sebou jeden nepodmínečný rozsudek, za ovlivňování soudců, který však nemusel odpykávat za mřížemi, neboť soud se spokojil s elektronickým náramkem.
Bez ohledu na aktivistickou justici jeho kontakty s Kaddáfím představují skandál obřích rozměrů. Ať už se u soudu prokáže cokoliv, první půl rok jeho prezidentování ukázal, že nějakou dohodu s Kaddáfím uzavřel. Jeho tehdejší manželka Cecilia se v Tripolisu prezentovala jako osvoboditelka bulharských nemocničních sester zadržovaných Libyí a sám Kaddáfí přijel na bizarní návštěvu Paříže. Ještě temnější stín to pak vrhá na účast Sarkozyho Francie na Kaddáfího likvidaci.
Sarkozy však především znásilnil a pohřbil referendum. Když v roce 2005 nechal Chirac občany rozhodnout o Evropské ústavní smlouvě, bruselský dokument odmítli. Namísto, aby jeho nástupce potvrdil, že Evropa touto cestou nepůjde, dohodl se s Bruselem na triku, kterým vůli národa obešel. Dokument kosmeticky upravili a přejmenovali na Lisabonskou smlouvu, kterou Sarkozy nechal schválit svojí parlamentní většinou. K ničemu už sám žádné referendum nevyhlásil, v čemž ho následovali i jeho nástupci. Ale bez referenda se hroutí základní osa v konstrukci páté republiky.
Ne náhodou vykleštil referendum kvůli Bruselu, vůči němuž Francie nepřestává ztrácet autonomii. Totéž platí platí i k Berlínu, který měl na dokumentu mimořádný zájem. Mimo jiné i proto, že Lisabonská smlouva posílila hlasovací váhu Německa na úkor Francie a dalších. Z obránce svrchovanosti se francouzský prezident stal podřízeným partnerem v páru Merkozy, jak se tehdy přezdívalo jeho spojení s německou kancléřkou Merkelovou. Tutéž podřízenost projevil vůči Washingtonu, když zrušil de Gaullovo rozhodnutí a vrátil Francii do vojenských struktur NATO. Armáda, která měla být baštou obrany národní svrchovanosti, se začala atlantizovat.
Sarkozyho nástupce Hollande vsadil na svoji nevýraznost, ale jinak v kurzu svého předchůdce pokračoval, referendu se vyhýbal jako čert kříži a suverenitu Francii vrátit nedokázal. Francouze unavené Sarkozyho excesy přesvědčil, že vlastně chtějí „normálního“ prezidenta, jehož největším skandálem jsou utajené cesty na skutru za milenkou či kousavé memoáry její sokyně. Chvíli si to snad i mysleli, než zjistili, že normálního prezidenta vlastně nechtějí, že prezident má být přece jen nějak výjimečný.
Část Francouzů uvěřila, že prezidentskou výjimečnost objevila u mladíka z Rotschildovy banky. Pak zjistili, že kromě narcismu, umění manipulace a záliby v o generaci starší ženy zase tak výjimečný není. Dokázal sice hezky mluvit o velikosti Francie, ale jinak nepřekročil stín svých dvou předchůdců. Když se mu dnes Francie rozpadá pod rukama, tak jen opakuje, že u toho chce být až do neslavného konce.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!