Historik Adam Votruba komentuje nedávná veřejná vyjádření solidarity s Palestinci v Gaze.
7. října vyjádřilo několik skupin vysokoškolských studentů solidaritu s obyvateli válkou zužované Gazy. Zvolené datum vzbudilo ve veřejnosti údiv, neboť se tak stalo v den, kdy teroristé z Hamásu zavraždili při útoku na Izrael během jediného dne 1200 osob, většinou civilistů, přičemž dalších 251 lidí bylo uneseno jako rukojmí.
Nesouhlasné reakce občas hovoří o nevkusu či neinformovanosti aktérů. Skupina studentů z UMPRUM však tuto námitku sama vyvrací, když ve svém prohlášení píše: „Symbolickým aktem postoje studujících bylo dále vyvěšení transparentu na budově školy, na kterém stálo STUDENTSTVO UMPRUM PROTI GENOCIDĚ, dne 7. října. Toto datum bylo zvoleno záměrně — nikoli jako popření či zlehčení tragických událostí, které se k tomuto dni váží, ale jako připomenutí širšího kontextu konfliktu a pokračujícího utrpení palestinského civilního obyvatelstva.“
Tomu, že ve volbě data byl záměr, odpovídá i skutečnost, že podobné akce se objevily v týž den nejen na českých vysokých školách, ale i v Kanadě, v Británii nebo v USA. Jde přitom o víc než o záměr. Ve skutečnosti je to systém, kdy akce solidarity s Palestinci nesou opakovaně symboliku odkazující na vraždění Židů nebo na zničení státu Izrael.
Lze uvést další dva příklady:
1) Lidé demonstrující na podporu Palestiny pravidelně skandují v anglické verzi heslo: „Od řeky k moři bude Palestina svobodná“. Palestinští Arabové pod heslem osvobození „od řeky k moři“ (tj. od řeky Jordán ke Středozemnímu moři) jednoznačně rozumí odstranění státu Izrael.
2) Američtí i čeští umělci použili odznáček červené ruky na červeném pozadí s černým srdcem na dlani, údajně jako výzvu k míru v Gaze. Ve skutečnosti tento symbol odkazuje na lynč dvou izraelských vojáků, resp. na okamžik, kdy jeden z lynčujících mladíků ukazuje v okně své ruce – červené od židovské krve. Mimoto malování červených dlaní na židovské domy předcházelo v roce 1941 protižidovský pogrom v Bagdádu, při němž zahynulo téměř tisíc lidí.
Islamistická propaganda si nachází svoje způsoby, jak pod záminkou soucitu s trpícími přimět nemuslimy, aby buď oslavovali, či dokonce finančně podporovali džihád. Anonymní autorka knihy Na lovu teroristů podrobně popisuje, jak islamisté pod charitativními záminkami získávají v USA peníze na podporu terorismu přímo od americké vlády. Typická je zde dvojznačná symbolika propagačních materiálů, které hovoří jiným způsobem k západnímu člověku a jiným způsobem k muslimům. Dvojjazyčná brožura vyjmenuje v angličtině jako cíl finanční podpory výhradně humanitární organizace, v arabštině je však seznam rozšířen i o teroristická uskupení.
Na stejnou praxi upozorňuje i bývalý muslim palestinského původu Walid Shoebat žijící ve Spojených státech. Ten také na základě osobní zkušenosti popisuje přetvářku typickou pro muslimy v západních společnostech. Sám vzpomíná, jak před americkými kolegy vyjadřoval lítost nad Američany zabitými ve válce v Perském zálivu, aby pak cestou domů autem dal průchod své radosti výkřiky: „Alláhu akbar.“
Používání symbolů červené ruky, hesla „od řeky k moři“ nebo zvolené datum 7. října působí na mnoho lidí jako provokace. Pro ty, kteří si to spojili s obhajobou humanity a tolerance, však z toho plyne zřejmá osobní výhoda. Následné výtky totiž jen potvrzují jejich zažité předsudky v tom smyslu, že oni jsou ti tolerantnější a soucitnější než ostatní, že zbytek společnosti je nenávistný, rasistický, fašistický atd. Podobně jako v mnoha jiných případech dosahuje manipulace svého cíle tím, že využívá touhy lidí po pocitu morální nadřazenosti.
V tomto článku není prostor odpovídajícím způsobem rozebrat dva hlavní momenty protiizraelské propagandy – obvinění z genocidy a z rozpoutání hladomoru. Je však třeba říci, že obě obvinění jsou falešná. Odpůrci Izraele vykládají konflikt tak, jako by se Izrael snažil záměrně vyvraždit co největší počet palestinských civilistů. Izrael má podle jejich mínění mnohem silnější armádu, což ho činí zodpovědným za válku jako takovou, jakkoliv ji zahájil Hamás. Pak by ovšem měli vysvětlit, proč Hamás zabil za jeden den 1200 lidí, zatímco Izrael za dva roky přibližně 65 000 (podle palestinských zdrojů). Kdyby byla údajně mnohem silnější izraelská armáda ve vraždění alespoň tak efektivní jako Hamás, tak by tu mělo být již 876 000 mrtvých.
Pravda je, že žádné z dostupných údajů nejsou v rozporu s tvrzením izraelské vlády, že cílem války je zničení teroristického hnutí Hamás. Podíl civilních obětí dle těchto údajů odpovídá srovnatelným protiteroristickým operacím ze strany USA nebo Ruska. Můžeme také zmínit, že spojenecké bombardování Drážďan za druhé světové války mělo dle historiků 25 000 obětí. Brzy po válce se ovšem běžně uváděl počet 250 000 a německá krajní pravice to označovala za německý holocaust. Akce spojeneckého bombardování přitom trvala tři dny.
Obvinění z rozpoutání hladomoru se objevuje nejpozději v lednu 2024 (tehdy vzniká toto heslo na anglické Wikipedii). Počty zemřelých hladem uváděné Hamásem však nikdy neodpovídaly mezinárodní definici hladomoru. K ní patří kritérium, podle něhož v důsledku hladovění umírají denně 2 dospělí nebo 4 děti na 10 000 osob. Ani poté, co OSN 22. 8. 2025 vyhlásila stav hladomoru, nedosáhly uváděné (v té době zvýšené) počty obětí daného kritéria. (Česká Wikipedie reagovala na prohlášení OSN promptně tím, že předchozí období „hladomoru“ označila nově za dobu „ohrožení hladomorem“.) K 7. říjnu uváděla OSN s odvoláním na palestinské zdroje nejméně 461 úmrtí v důsledku podvýživy. Pokud se od konce srpna týkal hladomor půl milionu osob (dle tvrzení OSN), pak by odpovídající počet obětí za tuto dobu byl nejméně 4500–9000. Klamavý a nátlakový způsob propalestinské argumentace dobře ilustruje výrok písničkáře Tomáše Kluse, který prohlašoval již 14. 3. 2024 (!), že v Gaze umírá 700 000 lidí na hladomor.
Konflikt mezi Izraelem a palestinským Araby nemá jednoduché řešení. V tuto chvíli platí, že většina Izraelců odmítá vznik samostatné Palestiny a většina Palestinců odmítá existenci Izraele. Izrael je vojensky silný, ale vstřícné ústupky z jeho strany nenastolí mír, nýbrž zlepší vojenskou pozici nepřítele pro další útoky na Izrael. Ostatně útok ze 7. října byl provázen výzvami velitelů Hamásu ke zničení státu Izrael. Hamás dle svých tvrzení vystřelil v tento den na Izrael 5000 raket, jeho ozbrojenci na dva dny ovládli nemalou část izraelského území. Navíc Izrael byl zároveň ostřelován z Libanonu a z Jemenu.
Vraťme se ovšem k otázce propalestinského aktivismu. Studentské akce ze 7. října se v článku na Britských listech zastal Jan Čulík. Jeho text je pozoruhodný ve dvou bodech. Propalestinští aktivisté se většinou vyhýbají tomu, aby se museli vyjádřit k otázce, zda má izraelský stát právo na existenci. Někteří však považují existenci státu Izrael za nelegitimní a občas to lze z jejich výroků vyčíst. Jan Čulík poznamenává: „Izrael utlačuje Palestince desítky let, od doby, kdy v roce 1948 Británie jaksi jen tak zrušila Palestinu a na jejím místě vytvořila izraelský stát.“ Toto tvrzení je maximálně manipulativní. Byla to OSN, kdo vyhlásil plán na vytvoření dvou států z bývalého koloniálního mandátu Palestina. Židé na to reagovali vyhlášením vlastního státu, Arabové toto řešení odmítli.
Zajímavější v Čulíkově článku je však tento odstavec: „Mimochodem – a znovu upozorňuju, že zločiny Hamásu neomlouvám – máme v kurzu na Glasgow University slavný klasický film Gilla Pontecorva z roku 1966 Bitva o Alžír. Je to film o osvobozeneckém boji Alžířanů proti okupační Francii – a kupodivu, alžírští vzbouřenci bojují proti Francii i tím, že zabíjejí pokojné francouzské civilisty popíjející v alžírských kavárnách. Jaksi tehdy se to považovalo za normální součást osvobozeneckého boje. Jak to, že Alžířané za to byli oslavováni a co dnešní Palestinci?“
Je to zajímavá a příznačná relativizace zabíjení civilistů, která je ze strany Palestinců přijatelná, protože je součástí osvobozeneckého boje. Naopak ze strany Izraelců je totéž nepřijatelné – je to hrůzný zločin, proti kterému je třeba protestovat kterýkoliv den, třeba i na výročí zabíjení izraelských civilistů.
Za druhé světové války existoval v Evropě odboj. Ten se však nikdy nezaměřoval na nevinné civilisty, ale na ozbrojené síly nepřítele a na představitele okupačního režimu. V českých zemích po válce došlo ke zločinům proti německému civilnímu obyvatelstvu, pachatelé však zpravidla nepocházeli z řad odbojářů a před rokem 1948 byla snaha takové zločiny vyšetřit a potrestat. Stejně tak izraelský stát trestá své vojáky, kteří se dopustili zločinů proti civilnímu obyvatelstvu. Hamás své bojovníky naopak posílá zabíjet civilisty a pak je zato oslavuje.
Soustavné obviňování Izraele má zakrýt zločiny Hamásu – má relativizovat odlišný přístup obou stran konfliktu. Odvést pozornost od toho, že Hamás měl výzvy ke genocidě Židů vtěleny do své zakládací listiny. Vytvořit dojem, že Izrael bojuje dva roky proti civilnímu obyvatelstvu. Proto také Hamás nenosil během války uniformy, což je porušení mezinárodních konvencí vytvořených kvůli ochraně civilního obyvatelstva. Jeden z nejdůležitějších argumentů organizace Amnesty International pro obvinění Izraele z genocidy je odvolávání se na nejmenované důvěryhodné zdroje z Gazy (!). To je, jako bychom tomu, kdo obviňuje nepřítele z vražedných úmyslů, pokládali otázku: A můžeš jeho úmysly jako nezávislý svědek dosvědčit? Takový způsob „dokazování“ by každý soud odmítl. Je zřejmé, že obviňování Izraele z genocidy je stěžejním bodem palestinské politiky a přináší své ovoce v podobě zahraniční podpory pro válečné cíle Hamásu. Pak je snadné myslet si (jak to vyjádřil J. Čulík), že zločiny Izraele jsou stokrát hrůznější než zločiny Hamásu.
Studenti vyjadřující podporu Gaze tvrdí, že nechtějí mlčet k utrpení civilistů. Jenomže od roku 2000 zahynuly v různých válečných konfliktech čtyři miliony lidí. Civilisté tvořili více než polovinu těchto oběti. Skutečností je, že soucit aktivistů vyvolávají pouze palestinští civilisté, zatímco k ostatnímu utrpení klidně mlčí. To naznačuje, že příčiny sociálního jevu zvaného propalestinský aktivismus jsou někde jinde než v soucitu s trpícími.