Publicista Petr Schnur zasazuje sudetoněmecký sjezd do širšího rámce české politiky, státní suverenity a historické paměti a polemizuje s rolí takzvaných „slušných“ v české politice.
Napsáno ve vzpomínce na občany Československé republiky německé národnosti, kteří své vlasti, ideálům humanity a demokracie v hodině nejtěžší zůstali věrní.
Veselice „slušných“ na počest výprodeje
Pokračování naší úvahy o historickém kontextu a politických okolnostech brněnské veselice je zaměřeno na stav české politiky nejnověji poměřené Posseltovým karnevalem. Proč není možné jednoduše pověsit celou záležitost na věšák, zdůvodnil i Václav Klaus: jde o problém česko-český a ten je nadmíru dramatický. Jinak vyjádřeno: Posseltovi se skutečně podařilo dávno odepsanou interní bavorskou záležitost stylizovat jako problém vnitřní politiky Česka. Dodejme s upřímným respektem, že s profesionální houževnatostí, kterou ta „slušná“ část české nepolitiky naprosto není schopna realizovat. O pouličním chvilkovém komparzu se není třeba zmiňovat.
Že se státně-politická kultura Pirátů rovná nule, nikoho překvapit nemůže, neboť jejich politický program i intelektuální kapacita jsou srovnatelné – nebo od nich odvozené – s německými Zelenými. Ponechme rovněž mimo úhel pohledu elitní lobbistické formace a politické slepence typu STAN, TOP 09 a Starostů, podobně jako „průraznou křesťanskou formaci“ KDU-ČSL, jejíž trvající politická existence se stala záhadou posledních třiceti let. Nicméně i ODS prošla od dob Václava Klause jen těžko uvěřitelnou transformací od ambice stát se nejvlivnější autentickou pravicově-konzervativní silou v českém politickém spektru k politicky zcela bezbarvému klubu tlumočníků bruselských rozkazů. Strana zároveň otevřela svoji náruč kabaretním kejklířům a narcistickým exhibicionistům typu řeporyjského hulváta bez politického rozumu, zato s verbálními projevy, které by dokázaly zahanbit i ty nejotrlejší ožraly z „hospody někde hodně na kraji města“.
Z tohoto propadu se nemůže těšit ani autentická levice, pokud slovo ‚autentický‘ definujeme jako schopnost dosáhnout zásadního konsenzu v klíčových otázkách národního zájmu a státní suverenity. Mentální i politickou úroveň současné opozice jsme již měli příležitost poznat, když ještě zahřívala ministerská křesla. Kontinuitu její destruktivní anti-politiky jsme aktuálně zažili v kauze brněnského setkávání, které staví celé střední Evropě na obdiv jedinečnéčeské umění sebedestrukce. Pokud by se věci budoucí mely i nadále ubírat tímto směrem, znamenalo by to rozeslání pozvánekokolním státům s menšími nebo nulovými sklony k sebemrskačství na státně-politický výprodej Čech, Moravy a Slezska. Problém spočívá v tom, že hovořit s výše jmenovanými politickými formacemi a jejich voličskou klientelou na téma národních zájmů, státně-politického povědomí nebo pravidel aktivní diplomacie je stejně marné jako kdyby se astrofyzik pokusil žákům speciální školy vysvětlit Einsteinovu teorii relativity. To je, Bohu žel, česká realita 20. let třetího milénia, to je české specifikum v kontextu Evropy, která se nově formuje. Tuto slabinu budou registrovat všichni kromě Čechů samotných, v prvé řadě okolní státy. A ti, kteří měli, mají nebo dostanou zálusk na kus z českého koláče, nebudou dlouho váhat, neboť mají jistotu, že vždy najdou spojence „v koalici ke všemu ochotných slušných“.
Frakce „slušných“ a česká absurdní tragikomedie
„Slušná“ opozice jedné pravdy, jedné cesty včetně Minářových aktivistů překypuje slušnou tolerancí vůči pomýlenému prezidentovi, masovému vraždění v Gaze, etnickému čištění na západním břehu Jordánu, izraelsko-americké agresi vůči Íránu, pohrobkům vůdce Bandery i jeho zesnulým kamarádům, kteří dnes za asistence židovského prezidenta (Havlovo absurdní politické divadlo nechá pozdravovat) a zkorumpovaného kyjevského režimu dostávají čestné místo v ukrajinském panteonu hrůzy.
Na domácí půdě zase demonstrovala její neochvějnou vůli k proevropským hodnotám ‚tolerance, dialogu a porozumění‘ ve vztahu ke „krajanskému“ ansámblu, jehož ideologická základna, politické cíle aexistenční kontinuita vyšlá z extrémního šovinismu nadřazené „rasy“ a tedy hodnot antievropských nebyla kromě několika líbivých frází dosud nijak narušena.
Za tento další mílový krok „do Evropy společných hodnot“ vděčíme europolitikům, jejichž vztah k národu a Republice by se dal přirovnat k vztahu fanatika technomusiky k Bachovu Vánočnímu oratoriu. Problém spočívá v tom, že se jim podařilo původní „romantickou“ disidentsko-havlovskou ‚politickou nepolitiku‘ převést na nový kvalitativní stupeň – destruktivní antipolitiku. Pod jejich vedením jsme postupně abdikovali na pozitivní rozvoj ČSFR a byli rádi, že s pomocí velkorysého Západu můžeme v naší kotlině nerušeně, bez Slováků, vytvořit útulné mentální ghetto pod deštníkem Havlova kultu s atmosférou kavárenských chvilek. A nyní spějeme k „moderní“, ryze české variantě II. Republiky, tentokrát bez přímého vnějšího ohrožení, zato zcela dobrovolně, ve vlastní režii pod heslem ‚tentokrát zbouráme hraniční sloupy sami‘. A Evropo div se – opět se „sudetoněmeckým“ přídavkem.
Jak tato dobrovolná abdikace na zájmy a důstojnost státu v praxi vypadá, demonstroval v souznění s hradním generálem předseda „slušné“ TOP 09 Mgr. Matěj Ondřej Havel, Ph.D. Jeho jmenovci se bezprostředně po vítězném listopadu povedlo vykopat na povrch evropského dění Pandořinu skřínku moralizujícího ahistorismu, kterým konvertoval princip kolektivní viny v kolektivní nevinu. Jeho jmenovec zase zviditelnil výroky, ve kterých národ poučil o proevropských hodnotách: křivdy se prý v dějinách udály na všech stranách a kolektivní vinu zařadil mezi principy hlupáků a demagogů, které do 21. století nepatří. Připomeňme proto ještě jednou ve zkratce, o jakou křivdu šlo, a poměřme jeho slova činy koalice „slušných“.
V případě „sudetských“ Němců nešlo o nějakou menšinu, ale o drtivou většinu, která se navíc buď aktivně podílela, nebo přinejmenším mlčela k pronásledování antifašistů německé národnosti, občanů Československé republiky, jejich zavlékání do Říše a předání nacistickému soudnictví a Hitlerově exekutivě. A pokud by pan magistr chtěl sugerovat, že jsme si všichni v dějinách „nějak dali po hubě a co jsme si, to jsme si“, potom to jen dokazuje buď naprostou ignoranci vůči historii Českých zemí a Československa nebo úmysl vařit vlastní politickou polívčičku na úkor České republiky. O co v letech 1937–1945 šlo, bylo zmíněno v první části úvahy. Sumárně vzato se podle čs. Zákona jednalo o velezradu. Jaké tresty se v takovém případě udělovaly by mělo rovněž být známo.
S tím souvisí druhý výrok pana magistra, Ph.D., o demagogických hlupácích, nepatřících do 21. století. Autorovi této úvahy samozřejmě není známo, zda je pan magistr obeznámen s učením Ježíše Nazaretského, a pokud ano, do jaké míry pro něj v osobním životě i politice hraje roli. Pro osvěžení paměti: jeho mravní zrcadlo požaduje nejprve zhodnotit vlastní slova a činy a teprve potom soudit druhé. Pro chování, které jiným vyčítá něco, co „moralista kázající vodu a pijící víno“ sám aktuálně bez mrknutí okem praktikuje, se ustálil výraz „farizejství“. Proto je nutné se pana magistra a jeho „slušných“ spojenců optat, jak se chtějí vyrovnat s paušalizací „komunistů“, kteří ještě 36 let po změně režimu z nedostatku aktuální „slušné“ politické fantazie kolektivně platí za politického strašáka? A jak je možné, že se v roce 2026 a tedy v 21. století podle vlastních slov nepostaví proti aplikaci kolektivní viny na Rusy, a dokonce na Bělorusy – ve sportu, v kultuře, ve vědě? O vulgarizaci jazyka týkajícího se všeho ruského a osočování kritických hlasů ze služby Rusům, kterým nahrazují absenci racionálních argumentů, ani nemluvě! Jak jeho ušlechtilé, velkorysé a navýsost slušné vystupování vůči politické nátlakové skupině s pošramocenou pověstí a historickou pamětí zatíženou blackoutem dokáže mentálně zpracovat demontáže pomníků těch, kterým náš národ, a tedy i pan magistr Havel, vděčí za svou existenci?
Niemöllerovo memento
Osoba evangelického pastora Martina Niemöllera, jehož známý citát jsme uvedli v první části úvahy, jeho odvaha ke kritické reflexi sebe samého i německé společnosti před válkou a během ní zasluhuje nejhlubší respekt. Měl by sloužit za příklad „sudetoněmeckému“ spolku a být mravním i historickým mementem Čechům, především těch, kteří k dějinám přistupují s notnou dávkou blahovolné velkorysosti. Kromě apelu na osobní zodpovědnost každého z nás za společenské dobro nebo zlo odkrývá anatomii mechanismu vítězství zla: lhostejnost. A v neposlední řadě je v něm i autentické poselství historické reality let 1933–1945 o tom, kdo byl v Německu a v „Sudetech“ jediným skutečným odpůrcem a následnou obětí nastupujícího nacistického teroru. Byli to ti, které dnes poněkud opoždění čeští salonní „antikomunisté“ ignorují nebo na ně dokonce plivou.
Jedinečnou lekci v otázce mravnosti, morálky, zodpovědnosti vůči lidem a Bohu najdeme rovněž v románu Zločin a trest.
Dostojevského vzkaz do Bavorska
Otázka viny, trestu, odpuštění a smíru souvisí s vesmírným principem rovnováhy a zákonu akce a reakce. Bez diagnózy, kdo odstartoval akci a kdo na ni reagoval, bez jasného pojmenování příčiny a důsledků nelze mluvit o smíru. Z toho vyplývá, že důsledné a trvalé ‚narovnání křivého‘, jak to chápali a vyjadřovali naši staroslovanští předkové, je možné pouze při respektování těchto zákonů Všehomíra a tedy i přírody a sociálních vztahů.
Hloubku, podstatu i metodu slova smíření nacházíme ve vrcholném románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest.
Odpuštění není odpustek, který se dá koupit. Vyžaduje přiznání viny ze strany pachatele, pokoru před Bohem i lidmi a prosbu o odpuštění. Teprve potom může nastat upřímné a trvale usmíření. Tento proces plně koresponduje s intencí Dostojevského románu: duševní stav a proces touhy po míru v duši pachatele Raskolnikova by se daly popsat takto: hrůzné vraždy (akce) – postupná reflexe činu – svědomí – vnitřní boj – láska a touha po smíření s Bohem.
Nuže, SdL sídlí v katolickém Bavorsku a jeho členové měli a mají nespočet příležitostí navštívit kostely, zamyslet se tváří v tvář oltáři s Ukřižovaným nad hloubkou viny, která byla po celou dobu existence spolku zamlčována nebo minimálně relativizována. Zamyslet se nad tím, jak vyrovnat svědomí s faktem, že při vzniku SdL a následně během jeho působení stály osoby s tmavohnědým životopisem, které dominovaly jeho „elitnímu křídlu“. V roce 2015 (sic!) se sice Bernd Posselt od něj distancoval, verbálně i odnětím statutu ‚názorového společenství‘ (Gesinnungsgemeinschaft), nicméně zásadní body, které Witikobund prosazoval, najdeme i ve Statutech, jen poněkud sofistikovaněji. Teprve upřímná vnitrosudetská diskuse o nich by mohla alespoň naznačit, zda byl tento krok veden upřímným studem, nebo jestli není nic jiného než takticky promyšlenýmpolitickýmtahem.
Když se memento stane výzvou
V elementárním zájmu hygieny české společnosti, demokratické politické kultury národa a ústavněprávního pořádku stojí před vládou a občany, kteří svoji roli v rámci českého demokratického pořádku chápou v původním smyslu francouzské i americké revoluce, následující otázky. Tato výzva je o to naléhavější, oč má dnešní reálný stav demokracie a práva v USA i EU pramálo společného s původními deklaracemi a participačními ideály. Chápejme je jako memento nasměrované k autentické občanské společnosti ve výše uvedeném smyslu.
- Objasnit roli prezidenta republiky v celé kauze včetně konkrétního politického cíle, který sledoval. Pokud se hlava státu setká s vládním reprezentantem cizí země, který se navíc do naší země sám pozval, těžko se to může v kontextu události vykládat jako společné posezení soukromých osob u šálku kávy nebo sklenice Prazdroje. Občané mají právo vědět, o čem prezident jednal.
- Jak zdůvodnil zvací výbor a Jihomoravský kraj nemalý příspěvek z peněz daňových poplatníků v záležitosti, která se koná v rozporu s vůlí velké části občanů ČR a dozajista i zmíněného kraje?
- Plánují aktivistické kruhy brněnského meetingu, ať již krajské nebo městské, etablovat sudetoněmecké exhibice v moravské metropoli natrvalo?
Zároveň se nelze vyhnout otázce, v jakém reálném poměru se Česko nachází ve vztahu k Bavorsku/Německu. V dobách Římského impéria a pozdějšího západoevropského kolonialismu to byli „státní“ úředníci protektora, kteří k plánované „návštěvě“ podřízeného území nepotřebovali souhlas provinčních místodržících ani domorodých správců.
Pokud vláda Andreje Babiše nechce ztratit kontrolu nad politikou České republiky a přenechat iniciativu aktivistické, destruktivní opozici, na kterou by jen neustále reagovala, pokud se nechce nechat zatlačit do defenzivy, bude muset přitvrdit v konání a ukázat jasný státně-politický profil, nejen v otázkách brněnských či jiných meetingů.