Karel Žďárský ve svém komentáři ukazuje, že ekonomika neroste z betonu silnic, ale z bytové výstavby. V Česku to stále nechápeme.

Jednou z oblíbených tezí poslední doby se stala úvaha o tom, že musíme stavět dálnice, a to že nás v souhrnu přivede k dalšímu hospodářskému růstu.

Vychází se přitom z jakési jednoduché úvahy, že právě takové investice přinesou další výdaje, a tedy multiplikují – tedy znásobí – uvedené v podstatě státní výdaje.

Je to skutečně tak, že právě takové výdaje mají nějaký velký multiplikační efekt, že s sebou potáhnou i celou ekonomiku?

Mám pocit, že zde dochází k jakémusi nedorozumění nebo přímo k matení pojmů.

Jaký multiplikativní efekt má stavba dálnic?

Jaký je skutečný multiplikativní účinek výstavby dálnic? Jaké další výdaje zprostředkují? Dálnice – to je stavba, která může vytvořit rychlejší dostupnost určitého území. Vytvoří při výstavbě a provozu nějaký větší počet dalších pracovních míst?

Moc toho nebude. Tam je přece vysoký stupeň mechanizace, tedy poměrně málo pracovních sil, ale hodně techniky. Co dalšího je spojeno s dálnicí, jaká trvalá pracovní místa oproti současnému stavu? Spotřeba pohonných hmot? Ta je přece stejná jako při dosavadních trasách, dokonce by měla být nižší – protože tam nejsou zácpy a čekací doby apod. Jaké další výdaje – především od obyvatelstva – to však vyvolá? Nová auta, nové motoresty, nové čerpací stanice? Co dál?

Dálnice proto jako nějaký multiplikátor investic nevidím. Prostě nelze spoléhat na to, že právě výstavbou dálnic rozběhneme ekonomiku.

Snad jen historický exkurz – výstavba dálnice je někdy považována za jednu z cest, jakou se Německo dostalo z krize třicátých let. Ovšem tam byla masová nezaměstnanost a tam stačilo jen ruční prací a omezenou mechanizací zaměstnat velké množství lidí a dát jim výplatu a ekonomika se postupně rozběhla. Dokonce prý tam měli i plány (kromě Drang nach Osten), jak dát lidem i lidová auta (Volkswagen).

To je přece něco jiného než dnes. To není nic proti výstavbě dálnic, ale stavme také – a to hlavně – byty. Ty jsou reálným multiplikátorem pro ekonomiku. Ovšem k tomu musíme mít nějaká pravidla, resp. musíme nad tím trochu více a lépe uvažovat. Někdy také jako národohospodáři.

Byty a rozvoj ekonomiky

Naším hlavním problémem už minimálně od roku 2000, ne-li po celé období od roku 1989, je, že naše ekonomika není schopna zapojit do svého rozvoje výstavbu bytů – a dostupných bytů tím spíše – jako jeden z multiplikátorů. Právě při výstavbě bytů reálně dochází k multiplikaci výdajů ve větším rozsahu než jinde.

Pomozme si zde minulostí, protože současná výstavba bytů je přes všechny deklarace a dobré úmysly nízká a stagnující. Není nutno jít tak daleko do historie – i když čtyřicet let je polovina lidského života.

V osmdesátých letech se na pražském barrandovském sídlišti stavěl jeden byt 3+1 za cenu 120 tis. tehdejších korun. To dostávala stavební firma. Ten byt byl za tuto cenu kompletně zařízen a připraven k nastěhování – koupelna, podlahová krytina, kuchyňská linka apod.

To byla státní investice, byt dostával nájemník zdarma s nájemní smlouvou na dobu neurčitou a se státem kontrolovaným nájemným. Zařízení bytu, které si už nájemník musel platit – koberce, nábytek, domácí spotřebiče atd., stálo novou domácnost nejméně 80 tisíc.  Tedy při stavbě bytů docházelo ke zřetelnému multiplikačnímu efektu, který se promítal i do dalších sektorů ekonomiky.

Nezůstával jen ve stavebnictví. Někde se přece musely vyrobit kuchyňské linky, zařízení koupelen, armatury, sporáky atd. Tedy oněch 120 tisíc za byt nepatřilo jen stavbařům. To nebylo jen za ten beton, ale týkalo se to i dalších výrobců. Tady potom multiplikace šla výrazně nad hodnotu samotné stavby resp. betonu. Konzervativní odhad může být kolem dva a půl až trojnásobku.

Drahé byty a stavební monopol

Jak stavíme dnes byty? Byty jsou u nás jedny z nejdražších v Evropě. Nikomu to nevadí – důvody se prý hledají ve zdlouhavém stavebním řízení, což je směšné. To je zástupný důvod, který všichni kolem stavebnictví rádi opakují – od stavbařů přes developery a realitní makléře až po hypotéční banky.

Nikdo nechce vidět, že stavebnictví je odvětví, které je mimořádně monopolizované, ovládané relativně úzkou skupinou firem, které si rozdělily trh a hlavně „nepřekážejí si“, aby se udržely vysoké ceny na zcela ojedinělé monopolní zisky.

Stavíme bytů také málo a uvažme, zda vůbec je tam možná nějaká multiplikace.

Ročně se staví kolem 35 tis. bytů. Při průměrné tržní hodnotě 150 tis. za čtvereční metr je to tržní hodnota přibližně 300 mld Kč. Výkony stavebnictví na výstavbě bytových domů jsou ročně necelých 150 mld. Podle statistiky to jsou náklady na výstavbu.

Podle zpráv o vývoji stavebnictví jsou stavební náklady bytů rozdílné podle krajů – ale nejvyšší jsou kolem 80 tis. za čtvereční metr bytů. V Praze údajně jen 85 tis. korun za metr (podle databáze MPO). Pražská tržní cena za 1 metr čtvereční je v současnosti až 200 tis. Kč.

Když to shrneme, tak na jedné straně jsou stavební náklady na výstavbu nových bytů – dejme tomu 150, maximálně 180 mld. a na druhé straně možná až 300 mld tržní ceny těchto bytů. Mezera je větší než 100 mld. Na té se živí developeři, realitní makléři, samozřejmě banky s cizím kapitálem a ještě další…

Zvětšuje se ta mezera? Patrně ano, protože spekulace na trhu s byty ji nevyhnutelně zvětšují. Stavební náklady tak rychle nerostou. Proto je jen otázkou času, kdy se tento nesmyslný růst zastaví. A co bude potom?

Naprostá většina bytů se staví jako vlastnické byty, byty jako nájemní se v podstatě nestaví. Na těch se nedá tolik vydělat a hlavně nejsou to rychlé peníze. Naproti tomu bankám prodej bytů jako vlastnických vyhovuje. Na dlouhé roky je klient připoután k bance a je tedy zdrojem trvalého zisku.

Jak hypotéky vyčerpávají potenciál

Banky v hypotékách v podstatě moc neriskují. Na první pohled. Mohou se obávat jediného – poklesu cen nemovitostí v budoucí nemovitostní krizi. Občas takové krize přicházejí a zdá se, že nás s trvale rostoucími cenami našich nových bytů také čeká taková krize. Jen doufejme, že na to bude naše bankovní soustava připravena a zejména budou připraveni všichni ti, kteří mají hypotéky.

Pokud se však budeme bavit o národohospodářské multiplikaci takového způsobu výstavby, pak jen těžko nalezneme její větší multiplikační efekt. Totiž kapacita majitelů hypoték se vyčerpává splátkami, a tudíž nějaké další výdaje jen sotva přicházejí do úvahy, vč. toho mít děti. Ovšem mají zejména mladé rodiny jinou volbu?

Vysvětlují nám různí ekonomové, že právě to, co je dnes, je nejlepší. Co je nejlepšího na tom, že lidem uvážeme na krk hypotéku na třicet let, která je bude po celou dobu omezovat na jejich výdajích, a tito lidé budou jen krmit banky. Je snad nutnost krmit banky tou největší svobodou jednání?

Současný stav českého stavebnictví resp. jeho orientace na pomalou výstavbu vlastnických (a stále více spekulačních) bytů prostě všem vyhovuje, kdo jsou kolem stavebnictví. Oni nad nějakou multiplikací stavební výroby pro celou ekonomiku vůbec nepřemýšlejí.

Takže kde jsou národohospodáři, kteří by dokázali změnit dosavadní chování státu? Vždyť bez toho, že státní moc narovná podmínky ve stavebnictví, se asi nic v naší zemi nepohne…