Česká podnikatelská elita dnes posílá kapitál za hranice, píše Karel Ždárský, a ptá se, zda po ní zůstane něco srovnatelného s odkazem prvorepublikových průmyslníků.
Každý den přináší něco nového. Tak jsme se nedávno dozvěděli, že český miliardář Křetínský bojuje o získání dalšího podílu v kapitálu fotbalového klubu West Ham United. K tomu mu dopomáhá další český miliardář.
Co je na této zprávě tak zajímavého? Přinejmenším to, jak se český živel dostává i do oblastí, kde bychom to před pár lety vůbec nečekali. Holt se svět mění…
Když se nad tím trochu zamyslíme, člověku se hned vybaví i jiné případy, kdy také jiní lidé začali investovat do fotbalu v kolébce fotbalu – v Anglii. Jako by to bylo stejné schéma chování. Byli to před lety ropní šejkové. Měli hodně peněz z ropy, tak proč si neudělat radost a koupit si fotbalový klub?
Před pár lety se jedním z podobných investorů stal také ruský oligarcha Abramovič, který si koupil Chelsea. Zase pro radost… A nyní nastupují Češi a budou ovládat West Ham United, další slavný klub. To je přece důvod k národní hrdosti, kam až se ti Češi dostali.
Vzdáleně mi tento případ připomíná to, co se dělo po divoké privatizaci v Rusku. Samozřejmě v jiných rozměrech. Rychle získaný kapitál směřoval na Západ. Tak vznikla také Chelsea, největší soukromé jachty kotvící v Nice, letoviska v Courchevelu atd.
Jako kdyby česká podnikatelská elita zkoušela jít podobným stylem – s určitým časovým odstupem. Investuje finance vzniklé v české ekonomice někam do zahraničí. Investovat doma a vytvořit tady kvalitní dobře placená pracovní místa, nad tím asi nepřemýšlejí. Možná si říkají, že v ČR už není co koupit – a hlavně nemá to tu prestiž, žádný světový tisk o investicích v ČR psát nebude. A budovat něco od počátku, když jsme už ten velký průmysl zničili, to také není zajímavé. Proč zde potom vytvářet pracovní místa. To raději v zahraničí.
Možná je za tím ještě něco – totiž snaha stát se uznávaným členem tohoto mezinárodního společenství bohatých. Snaha smýt ze sebe to, že přicházím z Východu, kterému smetánka na Západě moc nerozumí a není jí po chuti; asi trochu eklhaft. Vždyť za těmito novodobými zbohatlíky není tradice, nejsou tam roky trpělivého budování svého impéria, ani ona image člověka patřícího do této „vyšší“ společnosti.
Srovnejme tu současnost s tím, jak se budovala naše první republika. Je to propastný rozdíl mezi novodobými miliardáři a těmi milionáři či podnikateli první republiky. Jen na vysvětlenou – ta hospodářská čísla v první republice a dnes se hodně lišila – proto mluvme jen o prvorepublikových milionářích.
Kam investovali ti prvorepublikoví a kam investují ti novodobí? Trochu člověka zarazí, vidí-li současné české investice do toho potenciálu západní Evropy, která zcela evidentně degraduje a ustupuje ze světové scény. Vždyť co zbylo z tzv. Velké Británie? Dnes je to přece jen ten britský ostrov a celá koloniální říše je pryč a jen ze setrvačnosti mluvíme o „Velké“ Británii. Co je na ní velkého? A to nemluvím o její muslimské perspektivě, jak někteří demografové prognózují a také varují.
Po těch prvorepublikových podnikatelích nám zde něco zůstalo. Po T. A. Baťovi zde zůstal Zlín se svými fabrikami a nejen obuvnickými, s filmovými ateliéry, kdy vyrostli světově uznávaní filmoví tvůrci, s jeho laboratořemi, odkud vyšel např. Otto Wichterle, tvůrce kontaktních čoček. Byla to i moderní architektura založená do výstavby Zlína. Nebo co zůstalo po Jaroslavu Preissovi, vrchním řediteli Živnobanky? Nejen krásná secesní stará budova Živnobanky, ale především budova dnešní ČNB, dílo tak nadčasové, že si bez něho neumíme tuto část Prahy představit. Vytvořil také sbírku obrazů. Žil mezi námi také Emil Kolben, kterého Němci zavraždili v plynové komoře v Osvětimi. My jeho následníci jsme jím vytvořené ČKD nechali zkrachovat a zcela zničit. Snad si na ČKD ještě někdo vzpomene.
Nicméně ještě po sto letech si dokážeme na ty lidi vzpomenout a můžeme obdivovat dílo, které zde zanechali.
Zkuste mi dnes říci, co zůstane po těchto našich miliardářích a zda si ještě po sto letech na to naši potomci vzpomenou. Obávám se, že moc toho nebude. Žádné sbírky českého umění, architektura přetrvávající století, firmy, s jejichž výrobky se bylo možno setkat na všech kontinentech. Nebo že by přece jen naší potomci ocenili ta procenta akcií West Hamu, nebo Pirelli, kam také jiný miliardář umísťuje své zisky vytvářené v české ekonomice.
Stala se někde chyba? Nikdo z těch, kdo zde zbohatl, zjevně necítí nějaký vztah k této zemi, k jejím občanům, kteří mu pomohli zbohatnout, vztah ke svému národu. A zcela určitě necítí hrdost na svoji zemi.
Možná, že ten problém rozdílného přístupu k tak obecným hodnotám jako je vlastenectví, hrdost na svůj národ či jenom prostá odpovědnost k těm, mezi nimiž jsem vyrostl, je dáno časem. První republika trvala dvacet let. Od listopadu 89 už uplynulo téměř dvakrát tolik – 37 let. Ti, co budovali první republiku začínali hluboko ještě za monarchie a věděli, jak obtížné bylo tam se prosadit a beze sporu měli také nějaké morální zásady.
Naproti tomu ta dnešní podnikatelská elita vyrostla v úplně jiných poměrech – vstoupili do privatizace již vytvořené a celkem fungující ekonomiky, kde neplatila zprvu skoro žádná pravidla atd. Takže je to jen problém jiné generace a jiných podmínek?
Na závěr jen malé varování – pár veršů Viktora Dyka z jeho básně z roku 1921(!) Země mluví
Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
…
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!