Ilona Švihlíková rozebrala hospodářský a sociální kontext nadcházejících parlamentních voleb. Proč je dominantní téma levná práce a jaké je složení současného růstu?
Také u nás už vstupujeme do žhavější fáze volební kampaně (připomenu, že důležité volby se konají u našich sousedů – Německo, Rakousko, ale také v Norsku). Dříve, než se budeme věnovat zásadním trendům české politiky a také rozboru programů nejdůležitějších politických stran a uskupení, je vhodné se podívat na to, v jakém socio-ekonomickém kontextu se volby do Poslanecké sněmovny – tedy volby vnímané jako nejdůležitější – budou odehrávat.
Tento kontext je totiž frapantně odlišný od toho před čtyřmi lety. Pravicové vlády se „zasloužily“ nejen o rekordní deficity státního rozpočtu, ale také o dvojitou recesi (double dip), kteréžto vedly k tomu, že česká ekonomika od vyspělých zemí začala divergovat (vzdalovat se), nikoliv k nim konvergovat (přibližovat se).
Dnes jako bychom byli v jiném světě. Ekonomika šlape a co je nesmírně důležité – projevuje se to také na trhu práce a na odměňování. Podívejme se na situaci trošku podrobněji.
Složení růstu ekonomiky
V pátek 1. září jsme dostali podrobnější rozbor za druhý kvartál, který vzbudil celkové nadšení. Nejde jen o tempa růstu, ale především o složení růstu. Meziroční zvýšení růstu o 4,7 % povede ke korekci růstu za celý rok a nechá vzpomenout na léta vrcholné konjunktury (2005-2007). Pravda, dostat se na 6-7 % HDP už se nám nepovede, ale přesto se jedná o vynikající výkon. Po minulém roce se česká ekonomika znovu nadechla a místo pod hladinu zamířila znovu na vrchol. Což je v kontextu voleb nesmírně důležitý faktor. Samozřejmě.
Podívejme se na obrázek ČSÚ – vidíme z něj, že rostou všechny složky HDP.
To modré jsou výdaje domácností. Spotřeba domácností je samozřejmě hnána vývojem na trhu práce i optimismem, který s tím souvisí a projevuje se na trhu nemovitostí.
Podívejme se, jak s touto složkou, který bývá relativně stabilní „zacvičily“ pravicové vlády v minulých letech. Není potřeba se obávat, že bychom snad spotřebovávali příliš mnoho, naše spotřeba k HDP patří v rámci vyspělých zemích k těm nižším. (Méně než Německo a zhruba na úrovni Dánska, pod 50 % HDP, viz údaje Světové banky).
Spotřeba domácností sice minulý rok rostla dynamičtěji než HDP, ale to můžeme do značné míry stále považovat za odloženou spotřebu minulých let. Ukazuje to ještě jednu zásadní věc: zásadní omyl minulých vlád a řady analytiků, kteří systematicky podceňovali domácí poptávku a tvrdili takové nesmysly, že HDP je z 80 % export (to je tak, když někdo nezná základy národních účtů a neví, jaký je rozdíl mezi poměrem a podílem) a že tedy ať si ta spotřeba domácností klidně klesne, že. Což ovšem taky za pravice „pěkně“ klesla a byla z toho stejně „pěkná“ recese.
Pozitivně působí i výdaje vlády – opět srovnejme s řáděním pravicových vlád – ale rozhodně tyto výdaje nedominují nad ostatními položkami. Vidíme, že nástup na další vrchol cyklu se nám sešel s vrcholem volebního cyklu.
Růst táhne složka, jejíž příspěvek k reálnému růstu v minulých kvartálech klesal – tedy investice (zeleně). To je velmi dobrá zpráva pro budoucí vývoj a také pro trh práce. I zde můžeme hovořit o široké kategorii – od dopravních prostředků po obydlí až ke strojům a zařízení, jak nás informuje ČSÚ.
Pozitivně působil i zahraniční obchod, na který má vliv i poněkud neobvyklá situace ve světové ekonomice: synchronizace oživení v hlavních globálních ekonomických centrech.
Jenže, toto často nestačí. Výdaje domácností mohou růst na dluh a bohatství se může kumulovat u horního decilu – své o tom ví Spojené státy (už zase). Nárůst zahraničního obchodu může být u komoditně silných zemí dán nějakou bublinou, nebo prostě spekulativním nárůstem ceny; investice mohou vzrůst klidně po nějaké přírodní katastrofě. Zkrátka, tento pohled je potřeba doplnit.
Protentokráte nechme stranou hlubší pohled do střev české ekonomiky. Tomu se ještě spolu s analýzou trendů a programů budeme věnovat. Nyní využijme aktuálních údajů ČSÚ z trhu práce.
Trh práce
A zde dojdeme k tomu, že – bezesporu i kvůli tomu, že jsme stále ve fázi dohánění – se nás netýká značný problém vyspělých zemí (minimálně ne v té míře), a to je nízká nezaměstnanost, která na první pohled vzbuzuje optimismus, ale je „vykoupena“ obrovskou pracující chudobou (USA) a velmi slabým, pokud vůbec nějakým růstem mezd.
Trh práce u nás je samé nej – vysoká zaměstnanost, nízká nezaměstnanost (dle metodiky Mezinárodní organizace práce necelých 160 000 lidí, pozor neplést s evidovanými na úřadu práce), velký počet volných pracovních míst.
Průměrná mzda vzrostla nominálně o 7,6 %; očištěno o inflaci vidíme znovu podobnost s vrcholem ekonomického cyklu před deseti lety.
Zajímavý je rovněž pohled dle jednotlivých sektorů, až si člověk říká, čím to asi je, že tak veliké nárůsty byly evidovány právě v oblasti pohostinství (více než 15 %). Viz tato záhada také na našem webu.
Jako velmi pozitivní bych hodnotila to, že mzdy rostly právě v odvětvích, která klasicky vykazují nejnižší mzdy. V tomto případě se jistě projevil jak tlak na trhu práce, tak ale také opakované zvyšování minimální mzdy.
Průměrná mzda, která pravidelně dráždí, neboť se v ní odráží „já mám jedno kuře, ty žádné, v průměru máme každý půlku“, hrubá, nominální se vyšplhala na 29 346, důležitější medián (který má větší vypovídací schopnost a díky ČSÚ, že ho pro nás uvádí), se dostal na téměř 25 000 Kč. Medián rostl rychleji než průměrná mzda, což naznačuje, že z růstu skutečně mají něco i ti „dole.“
Takže, shrneme-li, můžeme dojít k tomu, že „ano, je lépe.“ – tedy ve srovnání s obdobím před čtyřmi lety nepoměrně.
(Je logické, že z takovéto pozitivní situace by nejvíce měly profitovat vládní strany.)
Hlavní téma
I když strany postupně představují své programy, je už nyní zřejmé, že tyto volby mají jedno dominantní téma: je to levná práce. Možná to vypadá vzhledem k výše uvedeným údajům „divně“, je ovšem třeba připomenout, že minimální mzda, byť byla zvyšována za trojkoaliční vlády, je stále pod hranicí pracující chudoby a že české mzdy jsou stále, navzdory aktuální dynamice, ve značném rozporu s celkovým ekonomickým výkonem země.
Téma levné práce svou kampaní Konec levné práce nevnesla do českého prostředí žádná strana, ale odbory. Bez přehánění je kampaň ČMKOS možno označit za jednu z nejlepších, které jsme tu za posledních téměř třicet let měly. Nejen odborné a kvalitní provedení, ale také výborné načasování (konjunktura spjatá s tlakem na trhu práce) i dostatečně razantní předseda vytvořily podhoubí pro to, že téma levné práce se stalo dominantou současných voleb. Každá politická strana se k němu prostě MUSÍ vyjádřit.
Naposledy se kampaň do Poslanecké sněmovny podařilo ovládnout Miroslavu Kalouskovi s tématem veřejného dluhu a jeho „řeckou lží“, na kterou ovšem levice nedokázala adekvátně reagovat a svou argumentační slabostí nejenže volby prohrála, ale umožnila téma veřejného dluhu a politiky austerity (škrtů) dodat jako dominantní linii volební kampaně – s následnými katastrofálními důsledky nejen pro český veřejný dluh (který v poměru k HDP rostl a nikoliv klesal), nemluvě o té výše uvedené dvojité recesi.
Zde ovšem leží také háček – téma levné práce nabízí mnoho různých řešení (jimž se budeme v !Argumentu také věnovat).
Mohou být relativně jednoduchá – navyšování minimální mzdy až po pravicově nebezpečná (zvyšování mzdy přes snižování daní, nebo odvodů, nebo obojího, což v důsledku povede k deficitům rozpočtů, a hlavně k deficitům v sociálních systémech – znaje pravicové „pappenheimské“ bych se vsadila, že cílem je „staré, dobré“ – nemáme peníze, musíme to zprivatizovat).
Jenže téma levné práce chce něco nesmírně obtížného, co se zrovna na plakátech nevyjímá a do jednoduchých hesel dost dobře shrnout nelze – naše ekonomika MUSÍ přestat být kolonií.
Abyste se vy, naši čtenáři, měli na co těšit, mohu já osobně slíbit, že několik návrhů k tématu na našem webu budete postupně nacházet.