Komentář Jiřího Málka se zabývá nízkou účastí v senátních volbách, demokratickou legitimitou a rolí Senátu i potřebou dialogu s občany o fungování politického systému.
Co nám řekly poslední senátní volby o velké bohyni naší doby, o „demokracii“? Zdá se, že nic podstatného. Velmi pravděpodobně bude i nadále platit „business as usual“. Zde je několik čísel, která by měly současnou situaci zarámovat. Uvedené číslo v titulku popisuje volební účast v druhém kole senátních voleb. Obecně je slyšet chválení, že je to z poslední dekády vůbec nejvíce. Platí tedy: mezi slepými jednooký králem? Nezpochybnitelný vítěz senátních voleb Mgr. Jan Grolich, jihomoravský hejtman a zapálený křesťanský demokrat (méně již „lidovec“, protože by musel přiznat, že ČSL byla nepřehlédnutelnou součástí předlistopadové Národní fronty), získal v prvním kole účast 31,8 % všech (i nevolících) voličů ve svém volebním obvodu. Druhý na pásce, zvolený také v prvním kole, pak obdržel 27,1 % hlasů.
Druhé kolo z tohoto pohledu bylo ještě méně reprezentativní. V tomto případě byl nejlepší výsledek 15,8 % hlasů ze všech voličů zapsaných ve volebním seznamu. Tyto úvahy a čísla samy o sobě nezpochybňují tyto volby jako takové. Při tomto pohledu v hlavních parametrech korespondují s proporčním systémem parlamentních voleb (nejlepší výsledek je také okolo třetiny hlasů). Pro drtivou většinu českých občanů je daná volební struktura faktem, který existuje mimo jakékoli možné změny nebo zásadnější přeformátování nastavení našeho politického systému. Také si nikdo nestaví otázku o tom, co si myslí těch téměř 80 % potenciálních voličů, kteří k volbám nešli. Volili by někoho jiného, kdyby byla jiná nabídka nebo by stejně k urně nedošli? Proč parlamentní volby jsou volbami trvale pro více než dvě třetiny voličů? Lze proto říct, že parlamentní volby více naplňují občanskou představu o „demokracii“?
Systém, skládající se z Poslanecké sněmovny, Senátu, Ústavního soudu, prezidenta, Ústavy, jako takový slouží k zajištění „stability“ politického uspořádání platného v ČR v poslední čtvrtině století. V předlistopadovém politickém uspořádání „stabilitu“ zajišťoval institut „vedoucí úlohy strany“, zakotvený v ústavě. Dlouhodobě to fungovalo. Ale pak přišel moment, kdy (podle marx-leninské teorie) nastala „revoluční situace“. Tu lze charakterizovat jako okolnosti, kdy (citát) „Ti nahoře“ (vládnoucí třída) už nemohou vládnout postaru – systém je v krizi a stávající instituce selhávají. Ti dole“ (ovládaná většina) už nechtějí žít postaru – ve společnosti roste zásadní nespokojenost, která překračuje běžnou míru trpělivosti.“ A jak to tehdy dopadlo? „Vedoucí síla“ šla od válu. Pochopila, že žádná právní formulace a odvolávání se na „právo“ ji již nezachrání, a moc položila na ulici. Skočme nyní do současnosti. Zajímavá z tohoto pohledu je situace v Maďarsku. ČR plus nedávno vysílal pořad o současné maďarské „transformaci“ od iliberální demokracie zpět k liberalismu. Závěr, který bylo možno vycítit z pořadu, i když nebyl exaktně vysloven, zní: Pokud je potřeba provést změny, což tam především znamená odstřihnout „orbánismus“ od moci a vrátit ji do „správných“ rukou, a tyto změny nejsou v souladu s platným právním rámcem i deklarovanou „demokracií“, musí se sáhnout na volbu cesty jiné, daleko víc mocenské. Obecně řečeno, výsledky maďarských parlamentních voleb dávají bianco šek novým elitám ke krokům, které jsou u jiných kritizovány jako nedemokratické. Jde hlavně o to, jak PR agentury zvládnou obhajobu před veřejností. Při tom samozřejmě v současnosti „neteče krev“, ale například se přivírají peníze, nebo se omezují další možnosti politického působení, slibují se „vlídné“ zacházení s poraženými, pokud „pochopí“ realitu a tak dále. Potvrzuje to závěr, že kdo má moc, má současně pravdu nebo její největší část.
Český Senát je deklarován jako „pojistka demokracie“, která má napravovat chybná nebo dokonce „protidemokratická“ rozhodnutí poslanecké sněmovny, byť byla schválena poslanci, kteří mají mandát většiny voličů (kteří se poslaneckých voleb účastnili). Hypotetická otázka – co definuje hodnotu demokratického mandátu? Která komora má vyšší hodnotu? A druhý moment. Dnes se výsledek těchto voleb interpretuje jako protiváha vůči vládnoucí parlamentní většině. Co se stane po příštích volbách, kdy případně parlamentní většinu získá stejné politické uskupení jako to, které má nyní Senát? Bude čas na nové volby do Senátu, aby i nadále vytvářel protiváhu parlamentní většině, nebo se bude naopak konstatovat, že teprve teď je vše v pořádku a zavládne ideový soulad?
Další hypotetická úvaha. Zdá se, že se v části západní Evropy politická situace blíží k „revoluční situaci“. Původně studentské demonstrace a nepokoje část francouzské populace podpořila nejen verbálně, ale také svou aktivní účastí. Zazněl názor, že pokud nehoří ulice, média, sociální sítě a další nové nástroje politiky to téměř nezaznamenají. Hlavně ale to nevyvolá téměř žádnou politickou odezvu. Ve Francii nyní není možné se tvářit, že se lze vrátit zpět a nic neměnit. A podíváme-li se na česká média, jak nás informují o dalších, svým rozsahem nepřehlédnutelných, demonstracích a dalších formách nesouhlasu s politickou realitou v Portugalsku, Španělsku, Itálii, Belgii, ale i v mimounijní Albánii, nic moc nevidíme. Není to proto, že tam (zatím) nehoří ulice?
A představme si, že rostoucí politické napětí u nás se přiblíží k bodu tzv. revoluční situace. Máme představu, jak by toto jednotlivé politické síly řešily? Pozvali by si k tomu Ústavní soud? Co by dělal Senát? Možná, že by nebylo od věci chtít na našem Senátu, aby svým voličům a především těm, kdo se na volbách do této komory vůbec nepodíleli, řekl něco více o své roli nejen o tom, jakou výbornou pojistkou demokracie je. A co by dělal třeba v situaci, kdy by hlas lidu v parlamentních volbách chtěl jít jinou cestou než si představují dnešní senátoři? Volali by na barikády nebo k Ústavnímu soudu? Zatím diskuse s občany o tom, proč potřebujeme senát, nijak neprobíhá. Budeme tedy raději kupovat pro mocenské nástroje státu lepší štíty, vodní děla a efektivnější AI pro ovlivňování veřejného mínění, nebo povedeme lepší diskusi v občanské společnosti? Chceme více dialogu s těmi, kteří jsou zdrojem státní moci o uplatňování této moci, nebo raději vložíme prostředky do lepší výzbroje?