Filosof Josef Šmajs ve svém komentáři pléduje za uzákonění ochrany planety Země. K čemu takový nejvyšší zákon lidstvo i příroda potřebují?
Nejvyšší zákon pro ochranu planety lidstvo potřebuje proto, že poprvé ve své historii obsadilo a dobylo svůj nadřazený systém a že bez právně vymezeného rámce své expanze dnes ohrožuje vlastní budoucnost.
Původní lovecko-sběračské kultury, ani pozdější regionální kultury převážně zemědělské, žádný podobný zákon nepotřebovaly. Jejich vznik a růst byl přirozený, byl omezen hlavně jejich tehdejšími technickými možnostmi. Planeta po vzniku našeho biologického druhu velmi dlouho nebránila jeho rozvoji a šíření. Lidé však svým myšlením nenápadně přebírali nejen zcela novou aktivitu poznávací, myšlenkovou, ale také kulturně tvořivou, fyzickou. Stávali se planetárními ontickými subjekty.
V minulých úvahách jsme ukázali, že kultura nemůže být pokračováním přirozené evoluce Země. Vzniká teprve lidskou aktivitou, která je podmíněna nejen jinou informací, ale i jiným nastavením evoluce. Kultura jako nová ontická skutečnost vzniká a dosud se rozvíjí výrazně protipřírodně, jako útočná adaptivní strategie člověka.
Jako nově zapálená evoluce se kultura prosazuje na úkor již dříve odlišně uspořádané přírody. Pozemské přírodě zcizuje látku, energii i prostor. Zemi, ačkoli to dlouho není vidět, zatěžuje a okrádá o její vzácné produkty: vodu, půdu, horniny, přirozeně vzniklé druhy a ekosystémy. Bez vědomí širší veřejnosti poškozuje podmínky vlastní budoucnosti.
Znovu to zde připomínám proto, aby bylo patrné, že dnešní kultura je odlišná od lokálních kultur před vznikem světového kapitalismu. Přestože budí dojem, že zápasí jen s vlastními překážkami, tj. se sociálním omezením lidské svobody, s růstem, se zbrojením a vzájemně ničivými válkami, vede, jak už jsem mnohokrát ukázal, velkou celoplanetární válku se Zemí. Marně a dnes už zbytečně, zápasí se systémem, který ji přecházel, do něhož patří a který nemůže porazit.
Tím ovšem netvrdím, že nynější kultura je neúspěšná. Hájím pouze názor, že je ekologicky ohrožená. Hledám vhodný způsob, jak této zdánlivě bezvýchodné budoucnosti předejít.
Většina nynějších národních ústav, které jsou právním rámcem lidského jednání, vychází z předpokladu, že člověk je jediným subjektem Země. Že je nositelem tvořivé aktivity, jehož individuální svobody, práva a vlastnictví jsou nedotknutelné. To je však jen částečný i když hluboce zakořeněný antropocentrický mýtus.
Už z obecné úvahy o evoluci vyplynulo, že nositelem pozemské tvořivé aktivity je především sama příroda. Je dominantní planetární subjektivitou. Z nynější obecné teorie systémů totiž vyplývá, že subjektivita je schopnost otevřeného nelineárního systému poznávat, podřizovat si a převtělovat okolní podmínky do vlastní struktury:
Již z této charakteristiky tedy vyplývá, že po vzniku kultury mohou na planetě existovat jen dva velké, i když odlišně tvořivé subjekty: příroda a kultura. A právě tento jejich konflikt musí uznat i dnešní právo a politika. Příroda ani kultura pochopitelně nemohou mluvit, jsou však aktivní, mohou prostředí poznávat, soupeřit o prostor a podmínky vlastní evoluce. Proto mají svá vlastní odlišná práva.
Právní vědy zatím uznávají hlavně nezpochybnitelná práva jednoho dílčího živého subjektu – člověka.
Subjektivitu člověka nezpochybňuji. Je oprávněná, ale není na planetě jediná, ani určující. Je podřízená širší přirozené subjektivitě Země, a částečně i omezené a umělé subjektivitě kultury.
Nejvyšší zákon planety Země, který by výslovně planetě přiznával nadřazenost nad člověkem a kulturou, potřebujeme proto, abychom uznali, že dnes kulturu společně ohrožují dvě války: možnost globální války klasické a už probíhající nepřiznané války dnešní kultury se Zemí. Tento zákon potřebujeme proto, abychom si uvědomili, že stále žijeme v hlubokém právním omylu. V povědomí o výlučných a neomezených právech člověka. Takto chápaná práva ovšem negativně ovlivňuje lidské myšlení, morálku, jednání i politiku.
Přirozená práva přírody pochopitelně neumíme ani dnes přesně definovat. Víme, že jsou komplexní a nezpochybnitelná, že je umělá lidská kultura musí dodržovat. Kulturní evoluce, kterou náš biologický druh zcela nedávno zapálil, ovšem nic takového neznala a nemusela se proto omezovat. Mohla vycházet jen z povrchního mechanického názoru na svět, zkoušet a přijímat to, co se zdálo být pravdivé, co fungovalo a co zkušenost i vědu potvrzovalo.
Vytvořením globální kultury však lidstvo vstoupilo do nové situace. Kulturní evoluci, kterou ani dnes plně nechápeme a nemůžeme proto řídit, musíme biofilně transformovat, samotný její vznik podřídit pozemskému životu a přirozené rovnováze Země. Zdá se, že ještě je čas.
Evoluce, přirozená i umělá, se v souladu se svou pohánějící aktivitou může vyvíjet jen tak, jak je nastavená, jak je založená.
Umělá kulturní evoluce, jak už jsem mnohokrát ukázal, byla kdysi založená chybně, na falešné představě o člověku i Zemi. Byla a dosud je budována jako překonávání přírody, nikoli jako systém propřírodní, nikoli jako život respektující kultura biofilní. Teprve rozvoj biologických věd vytvořil podmínky, abychom lidskou kulturu počali budovat v souladu s vlastnostmi Země, v souladu s přehlíženými právy naší mateřské planety. Vznik velkých globálních problémů vyvolává totiž potřebu, abychom přemýšleli o Zemi pravdivě, abychom ji pochopili jako jedinou možnou kolébku i hrob své existence, jako za nadřazený systém, který rozhodne o našem osudu.
Na závěr dodám už jen to, že ústavní právníci z vyspělých zemí by se spolu s filozofy měli pokusit formulovat, a parlamenty všech regionálních kultur přijmout, novou závaznou Ústavu Země. Vím, že to není snadný a jednoduchý úkol.
Formulace takového zákona, z něhož by pak vycházely všechny národní ústavy, však nemusí být zatím podrobná. Zdá se, že v první fázi stačí, aby bylo možné vymezit hlavní dnešní zločiny proti planetě. Například zločin, vznikající zaměřením vědy na výrobu nejničivějších zbraní. Tedy zbraní, které dnes vznikají pouze záměrnou aplikací politiky pro ničivé vojenské účely. Na rozdíl od kdysi jednoduchých nástrojů nelze dnes takové zbraně používat jinak, než jak bylo záměrem předem stanoveno.
Teprve právní rozbor bude muset citlivě rozlišovat, mezi výrobou a užíváním techniky, určené primárně pro kulturní pokrok a lidské blaho, která rovněž planetu nevratně poškozuje, a technikou vojenskou, určenou už svým vznikem pro pustošení přírody a zabíjení lidí.
Poznámka:
První můj filozofický návrh Ústavy Země vydal A. Rosa v pětijazyčné publikaci ve Vydavatelství PRO, Banská Bystrica 2015.