Politolog Petr Drulák píše o nuancích současné polské zahraniční politiky ve vztahu k ukrajinskému konfliktu a k Trumpovým Spojeným státům.
Počátkem týdne provedla Ukrajina svůj zatím největší útok na Petrohrad. Drony zasáhly ropný terminál, datové centrum, sklady a několik bytovek, zůstal jeden mrtvý a několik zraněných. V podmínkách války se nejedná o těžké škody. Znepokojivé je to, že přinejmenším část ukrajinských dronů nejspíše přilétla ze zemí NATO. Pokud by tomu tak skutečně bylo, opravňovalo by to Rusko k vojenským zásahům ve vzdušném prostoru NATO. Od toho už by byl jen krůček ke střetu s NATO, na nějž část atlantických elit sází. Ale tyto plány nakonec mohou ztroskotat na Polsku.
Americko-ukrajinské vztahy dnes procházejí novou fází. Jakoby Donald Trump navázal na svoje pozice z počátku minulého roku, když se se Zelenským před kamerami pohádal a vyhodil ho z Bílého domu. Před pár týdny upustil od sankcí vůči zemím obchodujícím s Ruskem, nakoupil ruskou ropu a další obchody chystá. Také neskrývá opovržení svým ukrajinským protějškem. Přičítá mu odpovědnost za vysoké ceny nafty a benzínu, které Trumpa politicky poškozují, a otevřeně říká, že by Ukrajinu měl vést někdo jiný.
Ale Volodymyr Zelenskyj mu nezůstává nic dlužen. Vyčítá mu dohody s Putinem a dává najevo, že si z něho Trump udělal obětního beránka za všechny své problémy. Když ho Trump vyzval, aby zastavil útoky na ruské ropné rafinérie a terminály, udělal na něho dlouhý nos. Jako jediný z amerických vazalů se odvažuje Trumpovi jeho neomalenosti vracet. Nejvyšší představitelé Británie, Francie či Německa v podobných situacích raději mlčí.
Pokud bude Zelenskyj takto pokračovat, se sebestředným Trumpem si to definitivně rozhází. Tím přijde o zbývající americkou podporu a uspíší konec války s Ruskem. Pro Ukrajince i Evropany dobrá zpráva, pro jejich představitele katastrofa. O dobrou zprávu půjde především pro mladé Ukrajince naháněné na frontu, kde přicházejí o zdraví a životy v prohrané válce. Podle polského premiéra Tuska ztrácí Ukrajina měsíčně dvacet sedm tisíc mrtvých či zraněných. Evropané s koncem války mohou vyhlížet konec sankcí, které podkopávají jejich prosperitu, a snad i represí potlačujících svobodný projev a ohrožujících volby pod záminkou „hybridního“ boje s Ruskem.
Pro podstatnou část ukrajinských a evropských představitelů však o dobrou zprávu nepůjde. Zelenského klika přijde o privilegia a penězovody. Evropští představitelé před více než čtyřmi lety vsadili vše na ukrajinskou kartu a od té doby nepřestávají své sázky zvyšovat. Ukrajinská porážka bude i jejich porážkou a v některých zemích včetně Francie a Německa se může stát i katalyzátorem zásadních společenských změn, které dosavadní elitu smetou. Co proti tomu mohou dělat? Buď nadále udržovat válku v běhu a doufat, že se stane něco, co obrátí situaci, nebo se pokusit přilít olej do válečného ohně: přímým zapojením zemí NATO.
O to mohlo jít i během ukrajinského útoku na Petrohrad. Podle litevského premiéra spadnul v den útoku v Litvě ukrajinský dron naložený výbušninami, který přilétl z Polska. Litevci to uzavřeli s tím, že odpovědnost nesou Rusové, kteří dron odklonili. Do toho však přichází nepotvrzená zpráva v polských médiích, že dron startoval přímo z Litvy. To by znamenalo, že Ukrajina Litvu využívá jako základnu k dronovým útoků, před čímž ruská rozvědka na jaře varovala Lotyšsko. Pokud by Rusko začalo ukrajinské drony v Pobaltí sestřelovat, šlo by o přímý střet s NATO.
Kyjevské motivy jsou jasné, rozšířením bojiště o pobaltské státy by jejich válka získala nový rozměr, z něhož by jim kynula nová podpora z Evropy.
Nepřekvapuje ani role pobaltských států. Z rusofobního extrémismu si udělaly oficiální doktrínu a svoji zahraniční politiku předaly anglo-americkému hlubokému státu. Například Litva posledních pět let sklízela sankce z Pekingu, neboť se nechala vmanévrovat do antičínských kroků.
Podstatná je však role Polska. Co do rusofobie si nezadá s baltskými sousedy, ale zachovává si svrchovanou zahraniční politiku, jejíž základní prioritou je vztah s USA, což dnes znamená s Trumpem. Minimálně část polské elity dochází k závěru, že by bylo dobře Trumpovi ukázat, že s nimi může počítat i v otázkách Ruska a Ukrajiny. Mezi ně nepatří bruselský spojenec Donald Tusk, ani ministr zahraničí Radoslaw Sikorski navázaný na britské služby a americké neokonzervativce. Ale Trumpův Washington ví, že vedle vůdce opozice Jaroslawa Kaczyńského má ve Varšavě také prezidenta Karola Nawrockého či současného ministra obrany Wladyslawa Kosiniaka-Kamysze. Je sice v koalici s Tuskem, ale Trumpovi stál za to, aby ho na jaře přijal v Bílém domě; což je pro ministra obrany jakéhokoliv státu světa zcela nevídané.
Možná není náhoda, že právě polské médium přichází s informací, která rozbíjí ukrajinsko-baltský narativ o zbloudilém ukrajinském dronu a ukazuje na Litvu jako původce. Polsko tím může dávat najevo jen to, že se svými východními sousedy nenechá zatáhnout do eskalace, nad níž nemá kontrolu. Ale také si může ve Varšavě stále více lidí uvědomovat, že ukrajinská válka je tak jako tak prohraná a že Ukrajina do budoucna představuje hrozbu; jak nekontrolovanou migrací, tak i protipolskou ideologií. Pokud to chtějí řešit jasným příklonem k Trumpovi, bude to prospěšné. Svoji zemi i zbytek Evropy uchrání před zbytečnou eskalací v závěru oné neslavné války.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.