Ilona Švihlíková glosuje nápad koncernu VW přesunout části výroby Škody do Německa a omezit tak konkurenci. Co to vypovídá o pravidlech globálního kapitalismu?
Zpráva o tom, že Volkswagenu vadí úspěch Škody a že zvažuje přesun části výrobních kapacit zpět do Německa, poněkud narušuje pravidelné ódy na formu privatizace, která byla pro Škodovku zvolena. Koneckonců, je to už skoro folklor: když začnete kritizovat, co se stalo s českou ekonomikou a kam jsme se (nejen) v přidané hodnotě dostali, objeví se vždy ta stejná reakce: a co Škoda Auto? Jediný příklad má vyvrátit celkovou tendenci.
Jenže teď už je zřejmě za rohem čas, kdy tento příklad bude naopak naše postavení kolonie (odborněji závislé ekonomiky) podporovat.
Na serveru Novinky.cz se objevila zpráva o tom, že i kvůli dieselové aféře má koncern Volkswagen problém. Dlouhodobá interní rivalita značek, v němž Škoda překonává VW se všemi těmi Passaty, situaci spíše dokresluje.
Zároveň nám ale ukazuje něco hodně důležitého o povaze nadnárodního byznysu i o údajné tezi, že kapitál „nemá domov.“ Jak ukazuje nejen případ VW, tak ho samozřejmě má. Není přeci žádná náhoda, že matky nadnárodních firem se koncentrují v nejvyspělejších zemích – Severní Americe, zejména USA, západní Evropě a v Japonsku. Tato tzv. Triáda sice v posledních dekádách přesouvala především pracovně-náročné části produkce ledaskde po světě, s dominancí východní, jižní a jihovýchodní Asie, ale celkově vzato si matka nechávala aktivity s největší přidanou hodnotou – vědu, výzkum, finanční řízení atd. Výroba, která tvořila největší část pracovních míst, byla z velké části přemístěna do levnějších lokalit, s kombinací několika výhod (např. jako v ČR je to geografická blízkost, zkušenost a tradice v oboru, levnější pracovní síla).
Když se podíváme na země, které se snaží o „dohánění“, tedy např. na země BRICS, tak zjistíme, že jejich ambicí, kterou se jim daří více či méně plnit, je nemít na svém území „jen“ dcerky zahraničních firem, ale především si vytvářet vlastní nadnárodní firmy. Z důvodu zpoždění a rozdělených trhů je to často buď ve státním vlastnictvím, nebo alespoň pod určitým stupněm státní kontroly. Koneckonců je to i jeden z prvků tzv. státního kapitalismu, což je vlastně sama o sobě strategie „dohnat a předehnat.“
Česká republika si ovšem tyto ambice chybně nekladla. Naopak, naprosto neuvěřitelně hloupě roky a roky stavěla svou strategii dohánění na tom, že bude lákat zahraniční firmy na investiční pobídky (závod ke dnu) s tím, že koncentrace dceřinek dominantně v oblasti práce ve mzdě spasí naši ekonomiku. Místo toho už jsme si jako jednu z ochutnávek zkusili, co to je, když české banky (dcerky) zachraňují matky (Rakousko, Die Erste například), které se dostaly do problémů, jež zvýraznila Velká recese (tedy např. investice do derivátů, či jiných finančních produktů s falešnými ratingy aaa).
Představa, že stačí být dobrý a pracovat kvalitně a být levnější atd., je sice učebnicově vzorná, ale opomíjí to, na co bylo zapomenuto v průběhu celé naší „transformace.“ Tedy politickou ekonomii – mocenskou konstelaci. Když „jde do tuhého“, tak se totiž přesně ukáže, kdo má moc a taky, jak ji je schopen využívat, častěji spíše zneužívat.
V současné éře globalizace vítězí ten, kdo může
a) utéct před následky svých činů (typicky finanční kapitál, ale nejen),
b) může náklady přenést na slabší subjekt (což je koneckonců pro kapitalismus klíčový znak, ale v různých epochách se projevoval s různou intenzitou).
Nepochybuji o tom, že Německo si svoje zájmy ohlídá. To by koneckonců nebylo nic tak špatného, kdybychom i my si je uměli ohlídat, nebo na začátek třeba definovat a přestat se dívat na současnou globální ekonomiku pohledem z učebnice. Ovšem zároveň nepochybuji o tom, že se Německu podaří, opět, přenést náklady na někoho jiného. Například na ČR.
Stačí zmínit případ řecké dluhové krize, v němž Německo záchranu svých bank (a také francouzských ano) převedlo na „celounijní problém“, přičemž mu současné podmínky záchranných balíčků umožňují kupovat řeckou infrastrukturu za babku. Nebo na slavnou Energiewende, jejíž konkrétní působení vede k neúměrnému zatěžování naší (a polské) energetické soustavy.
Matka rozhoduje. A když je zle, tak vždycky ví, v jaké zemi sídlí.