Ekonom Jaroslav Ungerman komentuje poslední zasedání EHSV, která rozkryla přílišný optimismus vedení Evropské komise, zaměření na jeden problém a především tápání při nalézání perspektivy Evropské unie.
Říjnové a zářijové zasedání EHSV bylo velmi zajímavé. Především proto, že je navštívili dva nejvyšší představitelé Evropské komise – předseda Jean-Claude Juncker a místopředseda komise Frans Timmermans.
Vyslechnout tak vysoké představitele komise je vždy velkou příležitostí k tomu, aby bylo možné si udělat bližší obrázek o tom, jakými problémy žijí ti, co „mají Evropu řídit“, jaká je jejich představa o její perspektivě a o budoucích cílech.
Juncker i Timmermans sršeli optimismem
V září vystoupil předseda Juncker. Byl velmi optimistický. Podle jeho slov je Evropa zpět, máme zase vítr v plachtách, překonali jsme krizi a zejména omezili jsme síly extrémní pravice. Prostě dnes máme více Evropy. Jsme na tom mnohem lépe než před rokem, kdy jsme měli Evropy málo.
Tehdy před rokem – bylo to po hlasování o Brexitu – v Bruselu panovala naprostá skepse, šok, jak se to vůbec mohlo stát, že někdo zapochyboval o budoucnosti EU a řekl jasně, že tam dál být nechce.
Tato Junckerova slova však byla vyřčena ještě před německými volbami a volbami v Rakousku. Možná by dnes jeho optimismus vypadal jinak. On vůbec nevnímal, že např. v Holandsku – kde sice nezvítězili euroskeptici – ale v té době bezmála dvě stě dní po volbách ještě není nová vláda, že je nějaké napětí v Katalánsku – tehdy jen latentní, které se vzápětí projevilo v referendu atd. Jen optimismus a v podstatě žádné problémy budoucnosti.
Vyzdvihl, že za jeho mandátu vzniklo 8 až 9 mil nových pracovních míst. V posledních dvou letech máme rychlejší růst než americká ekonomika. Dále se věnoval budoucnosti. Je nutno vytvořit evropský fond obrany. Podle jeho názoru se zapomíná, co je napsáno v Lisabonské smlouvě. Tam je přece řečeno, že je povinností členských států EU vstoupit do eurozóny. Pouze Dánsko si vyjednalo, že tam vstoupit nemusí. Nikdo není nucen vstoupit, ale kdo tam chce vstoupit, toho podpoříme.
Dále Juncker vyzdvihl význam digitální ekonomiky, která je velkou příležitostí, neboť vznikne mnoho nových pracovních míst. Stejně tak je úspěchem obchodní dohoda s Kanadou. Na druhé straně nejsme spokojeni s tím, že Čína může investovat v podstatě bez omezení v EU, ale my se tam setkáváme s omezeními.
Pak se věnoval reakcím na následnou diskusi, kde pochválil Itálii za její přístup k migraci a požadoval, aby i ostatní státy měly odpovědnost k migrantům včetně těch, které migranty odmítají. Celkově však migraci nevidí jako problém. Přitom ovšem zdůraznil, že EU musí být aktivnější a donutit státy, které nejsou aktivní v přijímání migrantů, k aktivitě. Jak uvedl, musíme být všichni Evropany.
Právě diskuse ukázala, že Juncker je velký řečník a nechybí mu často okázalá gesta. Ukáže na někoho v plénu – jeho známého – a řekne mu, že právě k němu mluví. Asi po hodině začal mluvit o tom, že už nemá čas, ale že přesto zůstane, když je tak zajímavá diskuse. Pak mu náhle zazvonil telefon a on se slovy, že je to jeho žena, a to přece musí vzít, se po pár slovech omluvil a odešel. Všichni tleskali – přece musí poslechnout ženu – zřejmě ho volala k obědu, když bylo právě půl jedné…
Když o měsíc později přišel na výbor Frans Timmermans, mluvil obdobně. Daří se nám, vznikají nová pracovní místa, máme nízké rozpočtové deficity, ale lidé jsou nespokojeni.
Narůstá divergence především uvnitř společnosti. Chce to změnit tím, že zajistíme konvergenci, protože jen tak můžeme naplnit vizi společnosti, kde lidé mohou ovlivnit svůj osud. Podle něho všechny stát Unie spojuje vize společnosti, která je založena na konvergenci, sociálním konsensu a to musíme řešit společně, nikoli samostatně každý stát zvlášť.
Sociální pilíř EU. Ale jaký?
Mnoho slov o sociální dimenzi, podpoře sociálního pilíře, což se po Brexitu stalo neobyčejné populárním výrazem. Prostě v Evropské komisi dospěli k názoru, že právě rozvoj sociálního pilíře je tím, co EU zase spojí a bude dobře.
Právě sociální pilíř, resp. jeho absence nebo malý rozvoj, je tím, co po Brexitu úředníci EK pokládají za klíč ke světlé budoucnosti. Pojem sociální pilíř se zjevně stal součástí bruselského newspeaku. Zatím nikdo z nich neřekl, proč před Brexitem problém sociálního pilíře neviděli. Že by tehdy neexistoval a zjevil se až nyní?
Právě postoj k tzv. sociálnímu pilíři – a asi se moc neví, co si pod tím představit – a vůbec to, že došlo k Brexitu je podle mého soudu typický pro jednání a uvažování lidí v Evropské komisi a vůbec všech jejích i poradních orgánů.
Dva takové příklady. Jeden z předložených dokumentů se zabýval problémem snížení emisí v nákladní automobilové dopravě, protože to je pokládáno za jednu z cest k nízkouhlíkové ekonomice. Jeden z návrhů např. mluví o systému e-highway, což by předpokládalo vyrábět hybridní nákladní automobily, které by při jízdě po páteřních dálnicích odebíraly elektřinu z troleje – podobně jako trolejbusy – a po opuštění dálnice by pak v jízdě na místo určení používaly normální naftový motor jako dosud. Jistě hezká myšlenka, jen si nějak neumím představit výstavbu tisíců kilometrů trakčního vedení nad sítí evropských dálnic, stejně jako onen hybridní automobil s dvojím řízením atd. O ekonomice takové úvahy nikde ani slovo. Asi není důležitá.
Stejně zajímavá je např. úvaha o jízdě nákladních automobilů v konvoji, který povede vedoucí vozidlo a za ním v minimální vzdálenosti pojede řada dalších automobilů a tím se sníží aerodynamický odpor a celá soustava bude šetřit pohonné hmoty. Jak by se taková soustava pohybovala např. na české dvouproudé dálnici, třeba po D 1 si ani nechci představit…
Druhým příkladem je dokument o přechodu na udržitelnější budoucnost Evropy – strategie pro rok 2050. Už nám prostě nestačí strategie na deset let a rovnou se zamyslíme nad našimi perspektivami v roce 2050.
Autoři vycházejí z toho, že v budoucnosti bude Evropa čelit jednomu megatrendu a tím je globální transformace hospodářství a společnosti prostřednictvím digitalizace. Pod tímto megatrendem pak jsou tři globální problémy. Prvním je – jak přistupovat k omezeným možnostem planety a obecné ekologické výzvě včetně změny klimatu. Druhým problémem, jak reagovat na zvětšující se sociální nerovnosti a konečně třetím problémem je, jak se vyrovnat s poklesem podpory vlád a institucí ze strany veřejnosti.
Rizika demografického vývoje Afriky bez zájmu
Snad všichni diskutující hovořili o tom, že právě to jsou ty problémy, které jsou před námi a je nutno je řešit, což je určitě správné. Jen jde o to, zda nejsou ještě nějaké jiné, a možná, větší problémy. Jen český diskutující řekl, že si myslí, že by se taková prognóza měla zabývat také hrozbami a uvedl k tomu problém demografického vývoje Afriky. Ale bez jakékoli odezvy. Zjevně to nikoho netrápí a o dalších podobných hrozbách nikdo nechtěl hovořit.
U toho bych se rád zastavil, protože se mi zdá, že si demografický problém Afriky a jejího rychle rostoucího obyvatelstva vůbec neuvědomujeme. Podívejme se na pár čísel. V roce 1960, když většina afrických zemí získala nezávislost, měl celý africký kontinent odhadem zhruba 285 mil obyvatel (je to odhad světových organizací, přesná čísla pochopitelně neexistují).
V roce 2000 se počet obyvatel zvýšil na 820 milionů a před rokem 2010 již dosáhl jedné miliardy. V současnosti se počet obyvatel odhaduje na 1,25 mld.
Nejlidnatější africkou zemí je Nigérie – z 45 mil obyvatel v roce 1960, dnes má kolem 180 mil obyvatel – za pár let tam bude žít stejný počet obyvatel jako v roce 1960 v celé Africe. Podobně rychle roste i obyvatelstvo Egypta – z 23 mil v roce 1955 dnes má téměř 100 mil obyvatel. Jestliže v době římského impéria byl Egypt obilnicí celé říše, dnes je Egypt jedním z největších dovozců obilí. Své rychle rostoucí obyvatelstvo (více než 2 miliony ročně) není schopen uživit.
Tento enormní růst obyvatelstva nevyhnutelně povede k degradaci životního prostředí, k rozšiřování pouští atd. Lze očekávat v dohledné době nedostatek zdrojů vody, nedostatek potravin a hlad atd. Nakonec některé světové prognózy uvádějí, že v už nejbližších deseti letech se stanou jedním z ohnisek konfliktů boje o zdroje vody a potravin.
Právě s tlakem rychle rostoucí populace na africkém kontinentě bude v nejbližších deseti letech konfrontována Evropa a především její nejbohatší část – EU. Bude to nedostatek potravin – hlad – co povede k migraci tohoto obyvatelstva právě do Evropy, která je nejblíže těmto ohniskům a je nejsnáze dosažitelná. V příštích letech tak bude narůstat kontrast mezi relativně chudnoucí (a zřejmě i hladovějící) Afrikou a stále ještě bohatou Evropou. Stimul pohybu obyvatelstva směrem do Evropy bude velmi silný a bude se patrně zvětšovat, pokud se nezačne řešit.
Navíc poslední dva roky ukázaly, jak snadno se tato populace může dostat do Evropy. Vznikly zde organizované skupiny, které si na tomto migračním pohybu založily výnosný byznys s miliardovými obraty a dnes mají vytvořenu i k tomu potřebnou infrastrukturu. To celé zastavit bude neobyčejně obtížné.
Tohle je jedna z klíčových hrozeb pro Evropu – ale tu zatím v tomto polooficiálním textu nevidíme. My řešíme digitalizaci a její důsledky.
Smysl prognóz?
Jaký smysl potom mají takové prognózy, neřku-li na tak dlouhou dobu. Vzato čistě metodicky – dá se vůbec dohlídnout reálně na období třiceti let? Jsem přesvědčen, že to ani není možné, pokud zrovna nechci podlehnout nějakým fikcím a snům, nebo zbožným přáním.
Pokud by vůbec měla mít prognóza na tak dlouhé období smysl, pak podle mého soudu, by to měla být především prognóza varovná založená na důkladné analýze současnosti a jejích současných hrozeb. Musí přece především odpovědět na otázku, zda nás tyto hrozby budou i v budoucnu ohrožovat, zda a jak se promění a zda vzniknou nové hrozby atd. A uvažují-li v dimenzích Evropy jako kontinentu a také jako nositeli určitého typu civilizace, pak nemohou opomenout ani problém střetu civilizací, resp. měly by říci, zda to je či může být budoucí problém.
O tom však v uvedených úvahách není ani slovo. Je totiž snazší rýsovat skvělou budoucnost a navíc – což je ještě větší problém z hlediska metody práce – ji vidět jako zvětšenou současnost. Klasický přístup extrapolace trendu – prostě budoucnost v očích těchto autorů je zvětšeninou současnosti. V takovém systému pak nejsme schopni postřehnout kvalitativní změnu a my dnes víme o budoucnosti jediné – bude to úplně jiné než dosud.
Tato diskuse je zajímavá ještě z jednoho úhlu pohledu. Ukazuje, jak složitě se hledá další perspektiva EU.