Přečetli jsme: Daňové úniky ve velkém vyrostly po krizi z 10 % na 12 % ve formě offshorového majetku a problém se týká především superbohatých. Proč jsou zatím efektivní řešení jenom na papíře, vysvětluje ekonom Gabriel Zucman.
Německý Die Zeit přinesl rozhovor s francouzským ekonomem Gabrielem Zucmanem. Ten vysvětluje, jak daňové ráje a banky superbohatých postupují při daňových únicích ruku v ruce. A co se proti tomu dá dělat?
DIE ZEIT: Pane Zucmane, evropští politici tvrdí, že docílil úspěch v boji proti mezinárodnímu vyhýbání se daním. Kdo si dnes schová peníze ve Švýcarsku, či Lucembursku, měl by být nervózní. Jak úspěšná je Evropa doopravdy?
Zucman: Během finanční krize 2008 a 2009 nebyla žádná výměna bankovních informací mezi daňovými ráji a finančními úřady jiných zemí. Nyní začíná tzv. automatická výměna, takže banky ve většině rájů musí například německým daňovým úřadům nejpozději od příštího roku dát informace o kontech německých občanů. A to je velký pokrok.
DIE ZEIT: A tím se největší problémy vyřešily?
Zucman: Ne, to ani v nejmenším nestačí. Bankéři v daňových rájích nemají moc důvodů, aby zahraničí informovali pravdivě. Nezapomeňte, to jsou ti stejní lidé, kteří schovávali desetiletí konta svých klientů a prodávali jim služby jako vyhýbání se daním. A nyní tyhle lidi zdvořile prosím, aby nám dali k dispozici data.
DIE ZEIT: Ale všechny strany slíbily spolupráci.
Zucman: Pokaždé, když daňové ráje a jejich bankéři v minulosti slíbili spolupráci, jednali v praxi jinak. Příklad: když EU zavedla daň z úroků, tak švýcarské banky schovaly své zákazníky za anonymními společnostmi a předstíraly, že to nejsou evropští zákazníci. Prostě jsme se z minulosti nepoučili a já se obávám, že se to stane zas. V některých případech dodají banky s napojením na daňové ráje spolehlivé informace, ale v jiných případech schovají své klienty za firmy, nebo nadace, aby žádné informace nemusely posílat.
DIE ZEIT: Vy téma zkoumáte pomocí datových analýz. A co tedy říkají data dnes?
Zucman: Už v uplynulých deseti letech přibylo mezičlánků jako akciových společností, holdingů a nadací, tak, aby se propojení mezi majetkem a vlastníkem zakrylo. 60 až 65 % tohoto bohatství je drženo přes takovéto konstrukce a vlády o tom nemají dobrá data. Těžko se dá věřit tomu, že nová regulace bude také důsledně prosazována. Někteří offshore bankéři jsou asi čestní lidé, ale mnoho finančních institucí nemá zrovna respekt před zákonem a o to méně, když je to zákon jiné země. Prostě věřit bankéřům ve Švýcarsku, Singapuru nebo na Kajmanských ostrovech je naivní. A to, co se nyní děje, prostě nestačí.
DIE ZEIT: Poklesly alespoň daňové úniky v Evropě?
Zucman: Ano. Data sice ukazují, že světový majetek offshore roste rychleji než světová ekonomika. Ale velké části majetku byly přemístěny z tradičních evropských rájů jako Švýcarsko či Lucembursko a sice do rostoucích rájů v Asii, především jde o Hongkong a Singapur.
DIE ZEIT: A není domácí finanční úřad nyní častěji informován o majetku v evropských daňových rájích?
Zucman: Ano. Odhady jsou, že asi 20 % je ohlášeno, dříve to bylo 5-10 %. Takže je tu malý pokrok. A právě švýcarské banky hodně klientů vyhodily a snížily tak počet zahraničních klientů. Jenže zároveň se průměrný majetek jejich klienta zdvojnásobil či ztrojnásobil. Banky se nyní koncentrují na superbohatou klientelu. V minulých desetiletích mohli i majetní, kteří nebyli tak úplně bohatí, mít tajná konta. A to už dneska nemohou.
DIE ZEIT: Znamená to, že milionář je na tom špatně, zatímco miliardář to může dělat dál?
Zucman: V tom je ten velký problém. Majetek v daňových rájích patří těm, kteří jsou na špici majetkového rozdělení. Máme dnes data z velké banky HSBC ve Švýcarsku, “swiss leaks” a data z programů daňové amnestie. A ty nám ukazují: asi 80 % majetku v daňových rájích patří nejbohatšímu 0,1 % domácností. 60 %, tedy tři čtvrtiny z toho patří 0,01 procentu těch úplně nahoře, tedy lidem, kteří mají čistý majetek větší než 50 milionů dolarů. Oni jsou cílem těchto offshore bankéřů a tamního sektoru správy majetku. Chtějí méně zákazníků, ale extrémně bohatých, na nich je možno vydělat velké poplatky. I jinak je to výhodné, mít malou základnu klientů extrémně bohatých než velkou základnu movitých. S více zákazníky roste riziko úniků informací. I kvůli většímu počtu pracovníků.
DIE ZEIT: Jdou tedy superbohatí do Evropy, nebo přímo do Karibiku či Asie?
Zucman: Stále vice se bohatství eviduje v Asii a Karibiku, kde je tlak menší. Takže v Hongkongu a Singapuru se zvýšil offshore majetek masivně, zatímco ve Švýcarsku stagnoval a v Jersey například poklesl. Ale to není tak podstatné, protože se v těchto rájích jedná o ty stejné finanční instituce. Ty stejné banky, stejní nabízející finančních služeb a tak dále.
DIE ZEIT: O jak velkém offshore majetku vlastně mluvíme?
Zucman: Před finanční krizí to bylo asi 10 % světového hospodářského výkonu. Nyní se blíží 12 %. Část se tam ukrývá jako daňový únik, část patří extrémně bohatým lidem z rozvíjejících se zemí. Většina těch nových není z Německa, či Francie, ale z Číny, Ruska, Latinské Ameriky a Afriky. Rozvíjející země tím předhánějí země bohaté. Minimálně v to, co mají jejich lidé ukryto v daňových rájích.
DIE ZEIT: Je tedy potřeba mít v rozvíjejících se zemí přísnější daňové zákony?
Zucman: Klíčem je dát daňovým rájům ty správné pobídky, a dát také bankám a bankéřům. Pro ně je potřeba daňové úniky zdražit. Pokuty musejí být tak vysoké, aby je odradili od činu. A zde je také kritika vůči politikům, kteří sami sobě tak rádi gratulují: chybí tvrdé sankce. Je jasné, že poptávka po daňovém úniku zůstane ve světě, v němž roste extrémní bohatství. A když to nezpůsobuje žádné velké náklady, tuto poptávku uspokojit, pak tu bude vždy nabídka.
DIE ZEIT: Vyžadujete jasné poselství, jak by mělo vypadat?
Zucman: Vzkaz by měl být takový: není už možné vydělávat dobré peníze tím, že se pomáhá daňovým únikům z celého světa. Rozvojové země říkají, že nemají tu moc věrohodně hrozit těm, kteří to porušují. Ale EU, druhá největší ekonomika světa, tu moc má. A já čekám na ten den, kdy tuhle moc použije.
DIE ZEIT: Přeci ovšem EU vytvořila černý seznam daňových rájů.
Zucman: Hodně o tom mluvíme, ale když se nakonec schválí nějaký seznam, je v něm na konci pár miniaturních zemiček. My potřebujeme skutečný černý seznam a ještě důležitější jsou jasné procedury proti bankám, které zákon poruší a umožňují tak daňové úniky, praní špinavých peněz a financování terorismu. Musíme říct: když tohle nějaká bank udělá, půjde z trhu. Tolik to prostě bude stát podporovat finanční zločin. Nakonec jde o to, omezit moc bank a odstranit pocit, že jsou moc velké, aby mohly padnout. Dokud tohle jde, pak budou banky vycházet z toho, že nakonec přežijí každé trestní stíhání.
DIE ZET: Na čem to vázne v Evropě?
Zucman: EU nemá žádný harmonizovaný přístup. Některé země sice tyto činy sledují, ale trvá to velice dlouho a na konci jsou jen malé tresty. USA udělily více pokut vůči švýcarským bankám jako je UBS a Credit Suisse kvůli daňovým únikům a praní špinavých peněz. Ale i tak jsou ty pokuty moc nízké ve srovnání se ziskem těch bank. Příklad: velká banka HSBC musela v roce 2013 zaplatit za praní špinavých peněz asi dvě miliardy dolarů. Jenže v tom roce byl její zisk kolem 20 miliard dolarů. Takové pokuty se pak berou prostě jako obchodní náklady a hotovo. Aby fungovalo odstrašení, tak to nestačí. USA prozatím neukázaly ochotu vzít velkým bankám licenci. Zatím z trhu vzaly jen tři malé švýcarské banky, ale víc nic. I když USA před Trumpem nejagresivněji bojovaly proti daňovým únikům, nebylo to ani tak dost.
DIE ZEIT: USA na jedné straně bojují proti daňovým únikům, ale na druhou stranu je zase zvýhodňují. Vždyť právě ti poradci často říkají, udělejte si schránku na Floridě. Je to jednoduché, levné a anonymní.
Zucman: USA zde byly vždy ambivalentní. Byly první, kdo v roce 2010 schválil zákon o automatické výměně informací. Ale zároveň tu vždy byl silný proud směřující k tomu, aby USA byly daňový ráj a celkově se snižovaly daně pro bohaté. Za Obamy se prosadili příznivci větší transparence a prosadili celosvětovou výměnu bankovních informací. Ale teď za Trumpa to bude jinak. EU by měla více než kdy dříve schválit jasnou politiku a říct: když je banka usvědčena, že umožňuje v určitém státu EU finanční zločin, tak ji zablokujeme přístup na celý trh EU.
DIE ZEIT: Což by pro evropské banky a také mnoho zahraničních institucí znamenalo – a ven z trhu, kdyby byly chycena.
Zucman: A kromě toho by EU mohla použít svůj černý seznam, aby zabránila tomu, že jednotlivé členské země povolují nadnárodním koncernům přednostní dohody u daní.
DIE ZEIT: Tady už nejde o bohaté jednotlivce, ale u triky u daně z korporací. A zrovna americké internetové koncerny tak ušetří obrovské částky.
Zucman: Ano, a otázka zní: jak donutí Irsko, Nizozemsko, a Lucembursko, tedy daňové ráje EU, stejně tak Bermudy a Kajmanské ostrovy, aby nekradly daňové příjmy jiných zemí? Protože nic jiného to není. Tyto země pomáhají nadnárodním firmám zaúčtovat jejich zisky na svém území. Každé euro, které je uměle přeloženo do Irska, je euro, které není zdaněno v Německu či Francii. Irsko má například nominální daňovou sazbu 12,5 %. Ve skutečnosti jsou to často jen dvě procenta, či jedno, které se skutečně platí. Ale tím zemi vzniknou dodatečné daňové příjmy. To je čirá zlodějna.
Byl by to velký pokrok, pokud by tyto země byly obžalovány na černou listinu a následně by se proti nim šlo. K tomu ovšem nedojde, dokud EU nebude mít jednotnou daňovou politiku.
DIE ZEIT: Chcete tím říct, že k tomu žádné jednomyslné usnesení nebude?
Zucman: Přesně tak. Co se firemních daní týká, jsem čím dál skeptičtější. Země by musely říci, že zdaní nadnárodní firmy jednostranně. To by byl pokrok, Německo by řeklo, že bude počítat světový konsolidovaný zisk nadnárodní firmy a odhadujeme z toho, kolik obchodů připadá na nás. Když například Apple, řekněme v Německu dosáhne 10 % svých prodejů, pak tam také musí zdanit deset procent svých globálních zisků. K tomu by si Německo muselo obstarat informace o ziscích koncernu a rozdělení jejich obratu, to není těžké.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.