Aktuální vývoj v Arménii, která se chce integrovat do EU, vede k rostoucímu napětí s dosavadním spojencem, Ruskem. Zjistěte víc v našem přehledu.
Napětí mezi Ruskem a Arménií v posledních týdnech výrazně zesílilo, a to především kvůli geopolitickému přeorientování Jerevanu směrem k Západu. Tento posun vyvrcholil sérií diplomatických kroků a ostrými výhrůžkami z Moskvy, které situaci posunuly do nové konfrontační fáze.
Arménské sbližování s EU
Začátkem května Arménie hostila historicky první summit Evropského politického společenství (4. května) a následně vůbec první summit EU–Arménie (5. května). Tyto události symbolizovaly jasně proklamovaný záměr Jerevanu se dál sbližovat s Evropskou unií; premiér Nikol Pašinjan na summitu uvedl, že Arménie usiluje o bezvízový styk s EU a v budoucnu o plnoprávné členství v Unii.
Moskva na tyto kroky reagovala poměrně ostře. Prezident Vladimir Putin veřejně varoval Arménii před „ukrajinským scénářem“ a požadoval, aby Jerevan uspořádal referendum o svém členství v EU, neboť nelze být zároveň v EU a v Ruskem vedeném a vytvořeném Euroasijském ekonomickém svazu (EAEU). Arménská strana to odmítla. V polovině května se také objevily informace, že Arménie může přijít o slevy na ruský plyn a že se chystají omezení dovozu zemědělských produktů, což bylo na arménské straně vnímáno jako ekonomický nátlak.
Poslední květnový týden přinesl další ztížené vzájemné vztahy. Rusko udeřilo na citlivé místo arménské ekonomiky a pozastavilo dovoz mořských plodů z většiny arménských zpracovatelských závodů. Vrcholem napětí byl krok z 30. května, kdy Rusko povolalo svého velvyslance v Arménii Sergeje Kopyrkina do Moskvy na „konzultace“ – diplomatický akt nesouhlasu, který předchází možnému přerušení či snížení úrovně vztahů. Hlavním důvodem bylo právě oteplování vztahů mezi Jerevanem a EU.
Rubio v Arménii
Na konci května do Arménie přicestoval také ministr zahraničí USA Marco Rubio. Cesta byla vyhodnocena jako americká podpora Jerevanu v kontextu jeho sporu s Ruskem a krátce před parlamentními volbami, které připadají na 7. června. V Rusku hodnotili návštěvu jako signál, který má sloužit jako varování a připomenutí toho, že Washington nemá v úmyslu opustit postsovětský prostor, ale bude naopak posilovat svůj vliv v tomto regionu.
Tato série událostí není izolovaná. Je projevem zásadního strategického střetu, jehož jádrem je otázka budoucího směřování Arménie. Zklamána z role Ruska během války o Náhorní Karabach (2023), kdy Moskva nezasáhla na její stranu, Arménie aktivně diverzifikuje svou zahraniční politiku.
Rusko nechce přijít o vliv v důležitém regionu
Tento posun k Západu je pro Kreml nepřijatelný, neboť by znamenal ztrátu klíčového vlivu v citlivém regionu Jižního Kavkazu, čímž se ruská strana netají. Ministr zahraničí Lavrov řekl, že dochází ke snaze přetáhnout Arménii na protiruskou stranu s cílem Rusku „co nejvíce ublížit“. Tajemník Bezpečnostní rady Sergej Šojgu varoval, že současné kroky Arménie jsou proti spojeneckým závazkům.
Moskva se snaží Arménii „udržet na uzdě“ kombinací ekonomických a bezpečnostních nástrojů. Kromě zmiňovaných obchodních omezení a varování před energetickou krizí tlačí Ruskem ovládaný Euroasijský ekonomický svaz na Arménii, aby se rozhodla mezi ním a EU. V neposlední řadě v Arménii nadále působí ruská 102. vojenská základna v Gjumri, čítající zhruba 3 000 až 5 000 vojáků, s platností pronájmu až do roku 2044. Ta zůstává symbolem ruské vojenské přítomnosti a faktorem omezujícím arménskou suverenitu v bezpečnostní oblasti.
Arménská strana po podepsání dohod o strategické spolupráci s USA na konci května vyjádřila v tom smyslu, že Arménie nemá v úmyslu vyvolávat napětí ve vztazích s Ruskem, ať už v rámci politického dialogu, ekonomiky či mnohostranných fór.
Diverzifikace, nebo nový směr?
Arménští představitelé, včetně současného premiéra Pašinjana, opakovaně zdůrazňují, že nejde o odmítnutí Ruska, ale o rozšíření okruhu partnerů – tedy klasickou diverzifikaci zahraniční politiky. Z tohoto pohledu by vztahy s EU a USA měly být doplňkem, nikoli náhradou za Rusko. Přes tuto rétoriku většina konkrétních kroků směřuje k faktickému odpoutání se od Ruska, což dalece přesahuje rámec běžné diverzifikace. Nasvědčují tomu některé kroky.
Arménie zcela zmrazila svou účast v Dohodě o kolektivní bezpečnosti, čímž de facto opustila stávající bezpečnostní svazek. Jerevan namísto toho posiluje bilaterální diplomatickou a vojenskou spolupráci s Francií, Indií nebo USA. Tímto způsobem fakticky vytváří novou bezpečnostní architekturu.
Otevřené definování cíle integrace do EU ve formě plného členství představuje mnohem ambicióznější cíl než pouhá diverzifikace obchodu. Jerevan také dává najevo, že je ochoten nést ekonomické náklady svých kroků v podobě ruských sankcí a nebude ustupovat tlaku Moskvy ani hledat kompromisy. Souběžné členství v EU a EAEU je vyloučené, jak ukázal případ Ukrajiny. Podle ruské mluvčí ministerstva zahraničí je „postoj arménského vedení, podle něhož by Jerevan měl zůstat v EAES, dokud bude probíhat „připojování“ k EU, pro ruskou stranu nepřijatelný.“ Arménský premiér na začátku června znovu zopakoval, že země chce dál spolupracovat v rámci EAES, zatímco povede debatu o členství v EU.
Volby rozhodnou?
Veškeré napětí a nátlak směřují k už zmíněným nedělním parlamentním volbám 7. června 2026, které jsou považovány za zlomový okamžik. Podle průzkumů má proevropská vládní strana premiéra Pašinjana náskok před opozicí, která ve svém programu akcentuje pokračování vazeb s Ruskem. Výsledek voleb proto rozhodne o tom, zda Arménie v nastoleném kurzu k Západu bude i nadále pokračovat, nebo zda pod ruským tlakem změní směr. Moskva je v tomto kontextu takřka otevřeně obviňována ze snahy ovlivnit výsledek ve svůj prospěch.
Vztahy mezi Ruskem a Arménií se tak v posledních týdnech dostaly do bodu, kdy se jejich dlouholeté spojenectví může zásadně proměnit nebo dokonce zcela rozpadnout. Finální verdikt nyní leží na bedrech arménských voličů.
Scénáře rizik
Současný vývoj s sebou nese značná rizika, která se týkají především samotné Arménie, ale i Ruska a celkové stability jižního Kavkazu.
Nejzávažnější je potenciální možnost vojenské eskalace. Rusko sice přímo pohrozilo pouze varováním před „ukrajinským scénářem“, skutečným nebezpečím však není nutně přímá invaze, spíše hybridní či zprostředkovaná válka.
Druhou klíčovou oblastí je ekonomický kolaps a energetická krize. Arménie je na Rusku stále kriticky závislá – Rusko dodává 80 až 85 procent zemního plynu, a ztráta slevy nebo přerušení dodávek by paralyzovaly průmysl, vytápění i výrobu elektřiny. Jaderné palivo pro arménskou elektrárnu v Mezamoru, která pokrývá až 40 procent výroby elektřiny, pochází výhradně z Ruska. Bez něj by země přišla o klíčový zdroj energie. Extrémním krokem by bylo vypovězení smlouvy o volném obchodu v rámci Euroasijského ekonomického svazu, což by Arménii odřízlo od hlavního odbytiště.
Třetím rizikem je politická destabilizace a občanské nepokoje, jejichž epicentrem se stanou nedělní parlamentní volby 7. června 2026. Pokud proevropská vláda vyhraje těsně nebo za podezření z manipulace, politická opozice a samo Rusko mohou zahájit kampaň neuznání výsledků, podobně jako na Ukrajině v letech 2004 či 2014. Následovat by mohly masové protesty, paralýza státu a pokus o puč. Naopak pokud proevropský tábor prohraje, nová vláda by zřejmě okamžitě zvrátila kurz, což by vyvolalo odpor prozápadní části společnosti a hrozilo by rozdělením země.
Neméně závažné je riziko regionální izolace a bezpečnostního vakua. Západ zatím Arménii nenabízí pevné bezpečnostní záruky – členství v NATO je nereálné, EU nemá vlastní armádu. Spolupráce s Francií či USA je spíše symbolická. Pokud Rusko stáhne svou ochranu (což už fakticky učinilo v Karabachu), zůstane Arménie sama proti Ázerbájdžánu a Turecku.
Rizika se ovšem týkají i samotného Ruska. Pro Kreml je hlavním nebezpečím, že tvrdý tlak Arménii nezabere, ale naopak dovrší její odchod. Pokud Arménie pod tlakem nezlomí, Rusko nejspíš ztratí svou jedinou vojenskou základnu v jižním Kavkaze a kontrolu nad regionem, otevře cestu pro vstup Turecka a Západu do oblasti, kde dosud dominovalo, a pošle signál dalším postsovětským státům, že odchod od Ruska je možný – byť je bolestivý. Proto Moskva stupňuje tlak právě teď: jde jí o to, aby Arménie neměla šanci své nové zaměření dokončit.
Nejhorším scénářem je kombinace všech těchto rizik. Západ by mohl rizika zmírnit pouze rychlými a konkrétními kroky – finanční pomocí, náhradními dodávkami plynu či faktickou vojenskou přítomností –, ale zatím se k něčemu konkrétnímu nemá. Důvody pro to jsou směsicí různých zájmů: západní země vidí jako prioritu Ukrajinu, obávají se další konfrontace s Ruskem, ale také sledují pragmatické důvody pro svoje investice v Arménii a čekají na výsledek voleb.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.