Proč se hospodářskou stagnaci Německa daří v současnosti tlumit a jaká rizika to přináší do budoucnosti?
Podle nové analýzy Diego Fassnachta pro Global Risk Monitor (redakce má výtisk k dispozici) je hospodářská stagnace Německa od roku 2019 mnohem horší, než se na první pohled zdá.
Pokud se měření opírá o kumulativní růst reálného HDP od začátku pandemie, pak se prakticky žádná vyspělá ekonomika neumístila hůře než Německo. Zatímco Spojené státy, jižní a východní Evropa či velké části Asie výrazně rostly, Německo jen stálo na místě a jeho reálný výkon dnes překračuje předpandemickou úroveň jen nepatrně.
Při pohledu za hranice industrializovaného světa je srovnání ještě markantnější: horší výsledek než Německo vykazují pouze země sužované válkou, kolapsem státu nebo těžkou politickou krizí, jako jsou Ukrajina, Súdán, Jižní Súdán, Haiti, Libanon, Afghánistán nebo Myanmar. Německo tedy nezaostává jen za svými partnery, ale pohybuje se mnohem blíže dnu globálního žebříčku růstu než si většina Němců uvědomuje.
Tři faktory, které tlumí dopady stagnace
Otázkou proto je, proč politická reakce na tuto situaci není daleko dramatičtější. Podle Fassnachta je to proto, že Německo v současnosti spotřebovává bohatství nashromážděné v předchozích dekádách. Poválečné generace během desetiletí silného růstu, rostoucích cen nemovitostí a rozšiřující se průmyslové výroby nashromáždily obrovské soukromé bohatství.
Dalším faktorem je demografie a její stabilizační efekt. Už nyní díky vyšší mortalitě probíhá masivní přesun majetku od starších k mladším generacím. Tento transfer vytváří důležitý stabilizační efekt. Životní úroveň neklesá tak rychle, jak by naznačoval hospodářský výstup. Fenomén je nejviditelnější v západním Německu, zatímco ve východním Německu, kde komunistická vláda do roku 1990 podobné hromadění majetku znemožnila, je tento tlumič mnohem slabší – a proto není překvapivé, že politická nespokojenost a podpora protiestablishmentových stran jsou na východě výrazně silnější.
Expanze role státu i za cenu růstu deficitu veřejných účtů je dalším zdrojem zdánlivé stability země. Německá reakce na hospodářskou slabost nespočívá ve strukturálních reformách, ale ve fiskální expanzi. To znamená, že rostou vládní výdaje, veřejný dluh opět stoupá, stát zaměstnává více lidí a rostoucí podíl ekonomické aktivity je přímo či nepřímo závislý na vládních výdajích.
Třetí stabilizační silou je opět demografie. Velké ročníky poválečné generace baby-boomerů odcházejí do důchodu, takže nabídka práce se zmenšuje právě ve chvíli, kdy hospodářský růst zůstává slabý. V předchozích desetiletích by se stagnující ekonomika mnohem přímočařeji přetavila v rostoucí nezaměstnanost, dnes ale mnoho pracovních míst zůstává neobsazeno, protože pracovníci z trhu práce zcela odcházejí. Demografický úbytek dočasně maskuje část ekonomického zhoršení. Zmenšující se pracovní síla sice může stagnaci na čas maskovat, ale nemůže vytvářet prosperitu.
Odložená krize?
Všechny tři faktory podle Fassnachta zmírňují bezprostřední dopad hospodářské stagnace, ale žádný z nich nevytváří budoucí růst. Transfer bohatství lze uskutečnit jen jednou, veřejné zadlužování nakonec narazí na politické a finanční limity a demografický úbytek v konečném důsledku snižuje produktivní kapacitu.
Tyto faktory ale také pomáhají vysvětlit, proč není veřejný hněv zatím úměrný ekonomickým datům. Zásadní otázkou však je, co se stane, když budou tyto zásoby vyčerpány. Tehdy by německá hospodářská stagnace přestala být tlumena zděděným bohatstvím, fiskální expanzí nebo demografickými efekty a stala by se současně viditelnou v životní úrovni, veřejných financích i politické stabilitě.