Přečetli jsme: Neoliberalismus a globalizace jsou na prvním místě dílem národního státu a vlád. Návrat k suverenitě je cesta k progresivní politice, tvrdí kontroverzní text, která vyvolal a vyvolává značnou polemiku nejen na levici.
Přinášíme výtah toho hlavního z článku ekonoma Billa Mitchela a italského novináře a výzkumníka Thomase Faziho, která zároveň představuje obsah jejich nové knihy. Autoři se snaží ukázat na národní stát jako na nástroj pro progresivní změnu. Navzdory neoliberalismu je to stát, který obsahuje zdroje demokratické kontroly ekonomiky a financí.
Tak začněme: národní suverenita se stala v dnešním světě komplexním, propojeném a vzájemně závislém irelevantní. Ekonomická globalizace, masová doprava, komunikace, technologie, státy jsou bezmocné vůči silám trhu. A je to internacionalizace financí a rostoucí role nadnárodních firem. Proto je potřeba, aby země spojily svou suverenitu a předaly ji nadnárodním institucím jako je třeba EU. Takže, k ochránění skutečné suverenity je třeba, aby země omezily svou formální suverenitu.
Zdají se vám tyto argumenty povědomé (a svůdné)? Je to proto, že denně jsou posilovány politiky a komentátory, především v Evropě. Ukazovala to i debata před Brexitem i po něm. Však si Britové vyposlechli, jak jsou zpátečničtí, jak nechápou, když „chtějí zpět získat kontrolu“ – je přeci jasné, že žádná suverenita, kterou by si mohli vzít zpět, není, že.
Nadnárodní ideologie není nová
Tato nadnárodní a proti-suverénní ideologie není nová. A nemá zrovna pěkné předky. Patří mezi ně totiž nacisté a italští fašisté. Jak ukázal John Laughland v knize z roku 1997 (The Tainted Source: the Undemocratic Origins of European Idea) představa nacistů jako hysterických nacionalistů je chybná. Fašisté stát spíše nenáviděli, píše Laughland. Fašisté byli posedlí moderními technologie a ekonomickou vzájemnou závislostí, v níž považovali národní suverenitu za anachronismus. A co víc: odmítání suverenity národního státu jako životaschopné politické a ekonomické entity bylo u nacistů i fašistů explicitní, i když co je ještě zajímavější (a ještě více znepokojující), že odmítali národní suverenitu ze stejných důvodů jako současní myslitelé a komentátoři – tedy, že je přežitá.
Nacisté se domnívali, že vývoj směrem „k větším jednotkám“ je ekonomicky nevyhnutelný. Navrhli vytvoření ekonomického pořádku Evropy, aby se skončilo s „balkanizací Evropy.“ Zde jsou podobnosti mezi myšlením nacistů a pro-europejstvím dnešních dnů značné. V roce 1940 Hermann Goering navrhl detailní plán na ekonomické sjednocení Evropy, které zahrnovalo celní unii, jednotný evropský trh, evropský clearingový systém a vytvoření pevných směnných kurzů mezi zeměmi s výhledem na měnovou unii. Samozřejmě, že tyto plány byly jak ekonomické, tak politické. A konečný cíl byla politická unie v Evropě.
Jenže poválečný systém byl jiný a neukázal zastaralost suverénního státu. Kombinace fordismu a keynesianismu dominovala v kapitalistickém světě, včetně důrazu na plnou zaměstnanost, blahobyt občanů, ale i na intervence státu. Právo lidu na sebeurčení se stalo jedním z hlavních principů moderního mezinárodního práva, stačí se podívat na inspirace pro protikoloniální hnutí. Takže národní suverenitě se dařilo dobře.
Globalizace byla vytvářena státy
Autoři ve své nové knize „Reclaiming the State: a Progressive Vision of Sovereignty for a Post-neoliberal World“ píší, že globalizace není výsledkem technologické dynamiky, ale byla aktivně vytvářena státy. To, co spojujeme s globalizací, tedy deindustrializaci, svobodný pohyb kapitálu a zboží atd. byl výsledek výběru vlád. A státy stále hrají zásadní roli v udržování neoliberálního mezinárodního pořádku. Ale rovněž neoliberální formy ekonomické globalizace stále závisí na politických institucích a jejich podpoře navzdory tržním selháním, krizím a odporu proti neoliberalismu.
Ani finance nejsou tou silou, která snad existuje nezávisle na státu, či mu dominuje. Jestliže finance dominují, píší autoři, pak je to proto, že politické instituce vytvořily regulatorní systém, který je kompatibilní s procesem kapitalistické reprodukce. Pod jejich vedením. Takže finanční korporace jsou na státu velice závislé z hlediska svého přežití.
A totéž platí o celém neoliberalismu. Na levici se věří, že neoliberalismus způsobil pokles moci státu, takže to vypadá, že stát byl překonán trhem. Jenže to tak není, není to ústup státu, ale rekonfigurace státu, která chce, aby byla ekonomická politika v rukou kapitálu, a hlavně finančních zájmů. Celý ten proces neoliberalismu by bez vlád nebyl možný. Kdyby se vlády, a to hlavně sociálně-demokratické vlády, nezasloužily o nástroje, jak to dále podporovat – o všechny ty liberalizace trhů, privatizace sociálních služeb, deregulace, omezování práv pracovníků, snižování daní atd. atd. – tyto politiky byly prosazovány všude, s podporou hlavních institucí a politických stran. Takže neoliberální ideologie by měla být považována za vhodné alibi pro politický a státem řízený projekt.
Rovněž ztráta národní suverenity, která slouží k dalšímu ospravedlnění neoliberálních politik, je výsledek dobrovolného a vědomého omezení státní suverenity národními elitami procesem, kterému říkáme depolitizace. Takže ty politiky, které přijímaly západní vlády, zahrnují například snižování vlivu parlamentu vůči vládám, významu centrální banky jako formálně nezávislé (tj. podléhající tržní disciplíně), přijetí inflačního cílování jako hlavního typu politiky, přijetí pravidel, závazných politik jako je dluh k HDP. Tak se omezuje to, co politici mohou dělat, znovu přijmout fixní systémy, což znamená omezit schopnost vlády vykonávat hospodářskou politiku, a co je nejdůležitější, vzdát se národních výsad ve prospěch nadnárodních institucí jako je EU.
Proč si vlády dobrovolně svazují ruce?
Proč si vlády samy dobrovolně svazují ruce?, ptají se autoři dále. Je to jasné, evropský případ to dobře ukazuje, „externí omezení“ znamenají, že politikům se podařilo snížit politické náklady přechodu k neoliberalismu, protože ten zahrnoval nepopulární politiky – je možné to svalovat na mezinárodní instituce a nezávislá pravidla, která jsou zase prezentována jako nevyhnutelný výsledek tvrdé reality globalizace.
A jsme pak v post-demokracii, v čase „vydlabání“ toho podstatného z demokracie. Sice tu jsou instituce, ale stávají se jen formální slupkou. Ony jsou totiž důležitým elementem toho neoliberálního projektu. Válka proti suverenitě je válka proti demokracii. A k extrému to došlo v Evropě v případě Maastrichtské smlouvy. Ta ukotvuje neoliberalismus jako DNA EU, takže keynesiánské politiky jsou vlastně „mimo zákon.“
Protože neoliberalismu bojuje proti suverenitě, tak nás nemůže překvapit, že právě suverenita se stala hlavním rámcem současné politiky. Je tedy i logické, že vzpoura proti neoliberalismu musí především být formována požadavky na repolitizaci národního rozhodovacího procesu – tedy větší demokratickou kontrolu nad politikou. A to může být jen na národní úrovni. EU není žádná výjimka, je řadou lidí a správně vnímána jako ztělesnění technokratické vlády a odcizení elity od mas, jak to ukazuje třeba Brexit.
V naší knize, píší autoři, tedy říkáme, že levice by neměla Brexit, ani současnou krizi EU a eurozóny, vnímat jako něco, nad čím se zoufá, ale jako jedinečnou příležitost, jak se vrátit k progresivní, emancipační vizi národní suverenity, odmítnout neoliberální kazajku EU a zavést skutečně demokraticko-socialistickou platformu (která by byla uvnitř eurozóny i uvnitř EU zcela nemožná).
Ale k tomu je potřeba pochopit, že národní stát není bezmocný, že má zdroje demokratické kontroly nad ekonomikou a že boj o národní suverenitu je bojem o demokracii. Nemusí se tak dít na úkor evropské spolupráce. Naopak, tím, že vlády budou moci poskytnout blahobyt svým občanům, se objeví nutný základ pro obnovený evropských projekt, založený na multilaterální spolupráci mezi suverénními státy.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.