Přečetli jsme: Pokud ve středu spektra neprobíhá politická soutěž o programy a možnosti, pak se taková soutěž přesune na okraje politiky. To je poučení (nejen) z německého vývoje. Má Německo důvod se obávat menšinové vlády nebo nových voleb?
Když nebude soutěž v centru politického spektra, pak se boj přesune na okraje, upozorňují britské noviny Financial Times.
Také v Německu se dějí neočekávané věci, píší Financial Times v rubrice Názory FT. Pro politiky, kteří mají tak velkou averzi k riziku, musel rozpad koaličních rozhovorů “Jamajka” vypadat jako katastrofa. Nejen pro Německo, ale také pro Evropu, která hledá německé vedení.
Ale z různých scénářů, které zahrnují také nové volby či vytvoření menšinové vlády CDU/CSU, ta nejméně atraktivní je nejpravděpodobnější. Což by zahrnovalo návrat to status quo ante ve formě velké koalice mezi CDU/CSU a sociálními demokraty. Vzhledem k existujícím alternativám se taková koalice může zdá politicky vhodnou. Znamenalo by to, že se SPD vyhne čerstvým volbám, v nichž by riskovala, že dopadne ještě hůře než v září, kdy dosáhla nejhoršího výsledku od roku 1949.
Pro Merkelovou je velká koalice tou nejspolehlivější cestou, jak zajistit pokračování jejího dvanáct let trvajícího kancléřství a stabilitu vlády. Ale návrat do této komfortní zóny by mohl mít v delším období katastrofální dopady. Německý politický systém začíná vypadat nehybně. Už osm z posledních dvanácti let byla v zemi velká koalice, středolevice a středopravice. A rýsují se čtyři další roky téhož. Je fakt, že tato kombinace dodala prosperitu ve chvílích, kdy v Evropě byly problémy.
Politická soutěž se přesune na okraj?
Jenže, je to také vzorec na to, jak zbavit elektorát alternace, střídání, které je nutné pro jakoukoliv demokracii, aby mohla žít. Martin Schulz, předseda SPD, nejdříve pokračování známého tahu vyloučil. A jeho motivy byly dobré. SPD získala jen 20,5 % hlasů. Žádné straně se v koalici s Merkelovou nevedlo.
Schulzovo rozhodnutí bylo dobré, protože nabízelo straně možnost se oživit v opozici. Jeho následný obrat o 180 stupňů zvýrazní fragmentaci německé politiky.
Kdyby se SPD vrátila do koalice, pak AfD, která už v Bundestagu uspěla, by se stala oficiální opozicí. To by znamenalo, že tato strana by byla hlavní silou, která dodává alternativu. Je zde lekce, kterou je potřeba se naučit od německého souseda, od Rakouska. I když německá radikální pravice nemusí mít tak hluboké kořeny, úspěch rakouských Svobodných ukazuje, co se stane, když mainstreamové strany centra přestanou soutěžit proti sobě – pak se soutěž přesune na okraj.
Pro levici je to dilema strukturální. Co se současnosti týká, pak mainstreamové strany levice, tedy sociální demokraté a Zelení, nemají šanci na to zajistit si většinu k vybudování vlády. Tedy, ledaže by zapomněli na svou tradiční averzi ke spolupráci s Die Linke, radikální levicovou stranou. Přizpůsobit se nepřátelství strany vůči NATO by bylo divné. Ale stejně tak není možné ji permanentně vyřazovat, to není životaschopné.
Omezuje to totiž volbu elektorátu. Co se středopravice týká, není důvod se obávat období menšinové vlády, nebo snad nových voleb. Žádná z těchto voleb není ideální, ale není důvodem pro znepokojení. 70 let Německo bylo vzorem v budování a držení demokratických hodnot, i když do sebe absorbovalo komunistický východ po znovusjednocení v roce 1990. Stabilita „über alles“ není receptem pro zdravou demokracii.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.